Článek
Sledovala jsem ten výjev koutkem oka. Pochopitelně mlčky, protože ještě méně než ubrečený kluky má svět rád mámy, co se pletou jiným mámám do práce. Chlapeček seděl na kraji pískoviště s rozbitým kolenem, potahoval nosem a statečně nebrečel. Jeho maminku trochu znám. Žádná tyranka, taková normální, v rozhovoru příjemná, nicméně spíše konzervativní paní. Utřela synovi nos, krátce ho objala a pak mu položila ruku na rameno: „Musíš něco vydržet,“ pravila. „Jsi přece kluk. A ubrečený kluky nemá nikdo rád.“
Za mých mladých let, chce se mi říct, kluci nikdy nebrečeli. A když náhodou jo, tak dostali na zadek, aby aspoň věděli proč. Dneska - dneska je to jiné. Dneska jsou v pořádku kluci, co pláčou, a citliví muži jsou přímo v kurzu (ale ne zas moc citliví: musí to být takový ten prototyp něžného dřevorubce, co jednou rukou naštípe dřevo na zimu a druhou zároveň upeče sněhové pusinky). Všude slýchám teorie o tom, jak se doba posunula, jak se stereotypy rozplývají a jak dnešní děti mohou volně dýchat (ne jako my, když jsme byli malí, že ano). A pak - náraz do reality na dětském hřišti. Ne jednou, ne dvakrát, ale opakovaně. Myslíme si, jak dnešní děti mají svobody až příliš, a ono ouha. Děti mají svobody nadbytek a stejně se najdou takové, které nesmějí zaplakat.
Myslím, že to zažil na vlastní kůži každý, kdo má syna. Vlastně to zažil asi i každý, kdo má dceru, ale přece jen s těmi chlapečky se nás to nějak více dotýká. Jsme společnost zaměřená na sílu a výkon, klíčové stereotypní vlastnosti muže. Navzdory všem novým trendům i dnes často slýcháme, že kluk má být prostě kluk. Má mít krátké vlasy, nosit chlapecké oblečení, má být statný, silný, tak akorát správně otlučený. Nemá se bát, má stavět v písku silnice a ochraňovat holky. I moje rodina, jinak natolik pokroková, jak jen dokáže být, si nikdy neodpustí poznámky, kterými hodnotí a srovnává naše děti (různý věk, různá pohlaví) v závislosti na tom, nakolik správní kluci/holky z nich rostou. Zvláštní důraz přitom kladou na našeho nejstaršího. Náš syn je totiž zvlášť jemný, citlivý chlapec. Když zažije něco příliš příjemného i když ho něco příliš rozruší, emocemi přímo přetéká. A pláče. Pláče často. Pláče, když mu někdo vezme hračku a on se zdráhá o ni říct, pláče, když ho v zápalu sourozeneckého boje tluče jeho mladší (průbojnější a sebevědomější) sestra, pláče, když se cítí sám nebo se mu něco nedaří. Učíme se za pochodu, jak se synem pracovat, abychom ho nenechali zabřednout do nekončící vlny sebelítosti, ale zároveň podpořili jeho pocity a dali mu prostor je ventilovat. Je to těžké, jako ostatně celé rodičovství. Ale jsem ráda, že snad alespoň trochu se to daří (a když zrovna ne, tak se vždycky dá utěšit tím, že se snad podaří zase někdy příště).
Na scénu na hřišti hleděl náš syn se zaujetím. Pak se ke mně naklonil a vyslovil něco, co slušně vychovaný dospělý nahlas neřekne: synovi bylo cizího chlapce líto. Hrubou a trochu neobratnou rukou naznačil, že by chlapečka rád pohladil po hlavě. Náš syn má totiž moc rád lidi - dospělé i děti, kluky, holky, vysmáté i ty uplakané. Maminka kloučka se pousmála. Fakt to není žádná tyranka.
Přemýšlím často, v jakém světě budou žít naše děti a co je v životě čeká. Statistika nám říká, že antidepresiva užívají (to znamená, že odbornou pomoc v době psychické tísně vyhledají) většinou ženy, zatímco sebevraždy páchají většinou muži. Jestli náhodou není načase konečně definitivně změnit ta paradigmata mužství.
