Článek
Jako u spousty dalších ďábelských podniků, i u zrodu tohoto stála původně andělská myšlenka.
Církev po dlouhá staletí vystupovala v roli garanta sociální pomoci pro rizikové a zranitelné skupiny obyvatel. Církevní řády a farnosti zakládaly a udržovaly v chodu nemocnice a útulky pro staré, nemocné a postižené, rozdávaly almužny chudým a materiálně podporovaly sirotky a vdovy. Rozmach urbanizace v 18. století zapříčinil přeliv obyvatel z vesnic do měst a velká evropská města se musela potýkat s náhlou kumulací negativních sociálních jevů, mezi které patřila např. prostituce. Církev proto začala poskytovat cílenou a systematickou pomoc také ženám, které souhrnně označovala jako „padlé“. V očích církve se jednalo o takové ženy, které „odpadly od milosti Boží“ - ztratily nevinnost a čistotu a nenaplňovaly soudobé požadavky na mravný a ctnostný život. Jednalo se zejména o prostitutky (nebo ženy s promiskuitním chováním) a svobodné matky, které ve společnosti čelily ostrakizaci a kterým církev nabízela východisko ze svízelné situace.
První útulky pro padlé ženy byly založeny v polovině 18. století v Anglii, odkud se rychle rozšířily i do Irska, Švédska, Spojených států a Austrálie. Část z nich původně spravovaly místní protestantské církve, postupně se ale stávaly předmětem spíše katolické praxe a byly zřizovány a v provozu udržovány římskokatolickými kongregacemi. Jméno dostávaly po nejslavnější prostituce celých křesťanských dějin - Marii Magdaleně, která zanechala svého hříšného života a rozhodla se následovat Krista. Magdalenských útulků k roku 1900 jen v Evropě vyrostlo přes tři sta.
Při zrodu prvních útulků stál vznešený ideál - prostituce byla zejména ve městech objektivním a nezanedbatelným sociálním problémem. Ženy, které ji provozovaly, tak málokdy činily ze svobodného rozhodnutí; k prodávání vlastního těla je přinutila buď nouze, nebo silná ruka otce či manžela. Do nově budovaných azylů, které ženám v podobné situaci nabízely jídlo, střechu nad hlavou i podporu, proto zpočátku často přicházely dobrovolně. I přes přísný režim, tvrdou práci a náročné požadavky řádů na pěstování duchovního života je v nich čekal lepší život a taky naděje, kterou by mimo zdi kláštera hledaly marně.
Církev byla nicméně nucena přihlížet nechtěné konfrontaci s realitou: jakmile prostitutku zavřela pod zámek, doslova přes noc se za ni objevila náhrada. Útulky řešily nabídku, ale poptávka fungovala dále, jednalo se tedy spíše o řešení na úrovni osobní morálky, než o skutečné řešení existujícího sociálního problému.
Magdalenina prádelna v Irsku. Fotografie neznámého autora ze začátku 20. století
Prádelny jako výnosný podnik
Snad dobrou myšlenku ale časem smetl nános náboženského dogmatismu a prospěchářství. Útulky, které měly plnit funkci záchranného lana, se proměnily v nemilosrdně se stahující oprátky. Zvlášť ve viktoriánské době už nebyly za padlé ženy považovány jen ty, které měly v nevhodnou dobu a za nevhodných okolností sex s nevhodnými lidmi. K převýchově a nucené práci byly nuceny i dívky a ženy, které se provinily třeba jen tím, že se chtěly špatně provdat, byly příliš vzdělané, příliš postižené nebo příliš krásné, četly knihy určené mužům nebo zastávaly nebezpečné názory.
Na přelomu 19. a 20. století nebyly poměry v útulku už pouze tvrdé - staly se nemilosrdnými a krutými. Kromě toho, že sloužily reálně jako odkladiště, kde rodiny nechávaly svoje nepohodlné příbuzné, chování personálu častokrát překračovalo meze týrání. Ženám bylo po přijetí postupně upřeno jakékoliv právo na autonomii, byly fyzicky trestány a leckdy i sexuálně zneužívány. Pracovaly v nelidských podmínkách bez nároku na mzdu, dobrou výživu nebo slušné zacházení.
Mezi všemi zařízeními pro padlé ženy napříč Evropou obzvlášť vynikaly ty, které se nacházely v Irsku. Ty největší provozovaly sestry z Řádu Panny Marie Milosrdné a Kongregace dobrotivých sester, které se soustřeďovaly v Dublinu.
Irsko bylo známou baštou římskokatolické církve s velmi religiózními veřejnými strukturami a útulky spravované církevními řády se těšily velké popularitě. Říkalo se jim prostě - „Magdaleniny prádelny“ podle druhu práce, kterou zde ubytované ženy vykonávaly. Zdejší chovanky třídily, praly a mandlovaly prádlo, které jim ve velkém množství posílaly zejména hotely a nemocnice. Díky tomu, že za svou práci pracovnice nedostávaly plat, mohly prádelny své služby nabízet klientům za bezkonkurenční ceny. Jednalo se tak o velmi prosperující podnik.
Nejmladším dívkám pracujícím v prádelnách bylo kolem jedenácti let
Prádelny existovaly v Irsku od roku 1765 a až do zrušení poslední z nich na sklonku 20. století byly v tichosti podporovány státem. Čím více se vzdalovaly od cílů původních útulků (jimž byla motivací snaha udržet daný sociální a morální řád) směrem k finančnímu profitu, tím více se stávaly součástí mašinérie útlaku a vykořisťování irských žen. Nízké ceny v prádelnách lákaly stále více zákazníků a snaha uspokojit poptávku vedla k opakovanému navyšování počtu lůžek v prádelnách. Protože ale počet domnělých zájemkyň o služby útulku zůstával víceméně stabilní, činnost prádelen byla masově propagována. Pod morálním apelem na převýchovu padlých dívek se skrývala nenasytná touha zajistit prádelnách tolik pracovnic, aby bylo možné splnit co nejvíce zakázek. Stát přihlížel nečinně a mlčky; existují dokonce doklady o tom, že v úzké spolupráci s církví bylo několik tisíc žen umístěno do prádelen z rozhodnutí státu, ne na základě žádosti jich samotných ani jejich příbuzných.
Hroby dětí odhalila náhoda, hroby žen obchodní transakce
Odevzdat dívku do péče prádelen přitom znamenalo uvrhnout ji do žaláře, který v civilizované Evropě té doby už neměl obdoby. Hned po příchodu byly ženám oholeny hlavy, bylo jim zakázáno používat své dosavadní jméno a nesměly mluvit o svých dětech a rodinách (pokud se zapomněly, následoval exemplární trest). Ve vzácných chvílích, kdy nepracovaly (běžně se věnovaly práci šestnáct hodin denně bez nároku na jídlo nebo odpočinek), řádové sestry na místě vychovatelek chovanky ponižovaly a bily, sprchovaly je ledovou vodou a týraly hlady.
Kromě častých zranění v útulcích docházelo i k podezřelým úmrtím. Až po dodatečném prozkoumání záznamů v matrice na sklonku 20. století vyšlo najevo, že v irských prádelnách neseděla čísla v evidencích úmrtí, které sestry vedly.
Až do 19. století byly do prádelen přijímány těhotné ženy, ještě později i ženy s malými dětmi. Matky z prádelen nebyly považovány za matky ve smyslu naplnění katolického ideálu ženství, ale spíše za zločince, jejichž vina měla pošpinit i jejich vlastní děti. Dětem narozeným v prádelnách byly brzy po narození hledány náhradní rodiny - jednalo se vždy o spořádané, irské a katolické manželské páry, které se uvolily o ně postarat. Ze strany biologických matek nešlo o dobrovolnou adopci: sestry jim odebrání dítěte prezentovaly jako velkou laskavost a bylo-li to nutné, odebraly ho násilím.
Následkem špatné poporodní péče, nedostatečné výživy a chabé lékařské péče pro matky i děti přesto v útulcích umíraly. Roku 1975 byly na pozemku hrabství Galway nalezeny ostatky kojenců pohozené v septiku; objevily je tam děti ze sousedství, které si na opuštěném místě hrály a strop septiku se pod nimi propadl.
Temná skvrna v dějinách irské církve
Svět se o existenci Magdaleniných prádelen a o skutečné povaze jejich činnosti dozvěděl až po roce 1993. V tomto roce se sestry z řádu Panny Marie Milosrdné rozhodly po sérii neúspěšných transakcí na burze prodat svůj zanedbaný klášterní pozemek u Dublinu. Během ohledávání pozemku však vyšlo najevo, že se na něm nachází masový hrob s ostatky více než 150 žen. Počet těl v hrobě neodpovídal evidenci kláštera a protože náklady na exhumaci těl nesl klášter spolu s developerem, nález nebylo možné dále utajit. I pod vlivem následné medializace byl poslední Magdalenin útulek roku 1996 uzavřen.
O fungování magdalenských útulků ve 20. století máme informace zejména z rozhovorů s jejich bývalými chovankami. Děsivá svědectví vyburcovala k činnosti organizace i na mezinárodní úrovni: roku 2001 vyzval Výbor OSN proti týrání a mučení Irsko, aby důkladně prošetřilo případ tzv. Magdaleniných prádelen. Irská republika byla nucena postavit se čelem k vlastním dějinám a žijícím obětem institucionálního otroctví pod záštitou státu vyplatila k roku 2002 dohromady téměř 40 milionů eur.
Mezi známé chovanky Magdaleniných prádelen patřila i světoznámá irská zpěvačka Sinéad O'Connor. Tu nechal do jednoho ze zařízení roku 1981 umístit její vlastní otec, když zjistil, že jeho patnáctiletá dcera krade v supermarketech a chodí za školu. Nelidské podmínky v prádelně stály u zrodu nenávisti ke katolické církvi, která Sinéad neopustila až do konce života.
„Bylo to vězení,“ vypověděla později. „Žádná snaha o nápravu, žádná terapie. Jen zástupy sester, které nám říkaly, jak špatní lidé jsme.“
Římskokatolická církev je dodnes kritizována za to, jak laxní postoj k této skvrně na tváři katolického Irska zaujala, jak nedostatečná byla její aktivita při komunikaci s přeživšími a jak plytké jsou její omluvy. Některé katolické organizace i dnes odmítají, že by se s ženami v prádelnách zacházelo jakkoliv nehumánně:
„Nikdo nebyl do útulku umístěn proti své vůli, žádná žena nebyla nucena zůstat, žádné otroctví se nekonalo,“ komentoval případ Bill Donohue, prezident Katolické ligy pro náboženská a civilní práva. „Všechno je to lež.“
Protože ale veškerá aktivita prádelen fungovala díky kolaboraci státu a církve a jejich vzájemnému finančnímu prospěchu, Irsko mimo vyplácení reparací připojilo i oficiální omluvu. Tu pronesl roku 2013 premiér Enda Kenny:
„Já, premiér, jménem státu, vlády a všech občanů, vyjadřuji hlubokou lítost a omlouvám se všem ženám za veškerou bolest a veškeré rány, které utržily v době, kdy pobývaly v Magdaleniných prádelnách. Je to velká hanba našeho národa.“
Na základě dochovaných vzpomínek a výpovědí bývalých chovankyň byl roku 2002 natočen film s názvem „The Magdalene Sister“ („Padlé ženy“). Katolická církev se dodnes k případu magdalenských útulků vyjadřuje jen s vlažným zájmem.
Pamětní deska k poctě ženám a dětem z Magdaleniných prádelen na lavičce v Dublinu
ZDROJE:
BLAKEMORE, Erin (21.7. 2019). "How Ireland Turnwd Fallen Woman Into Slaves. History. Čteno 25.9.2023
MCGARRY, Patsy (2.3. 2022)." Nuns who run Magdalene laundries have not contributed to redress for woman. The Irish Times. Čteno 25.9.2023
MCDONALD, Henry (5.2. 2013). "Magdalene Laundries: Ireland accepts state guilt in scandal: McAlesee report finds police also borec responsibility in enslavement of more than 30,000 women in institutions. The Guardian. Čteno 25.9.2023
Justice, The Department of."Report of the Inter-Departmental Committee to establish the facts of State invovelment with the Magdalen Laundries" . The Department of Justice. Čteno 25.9.2023
