Článek
Míváte někdy pocit, že jediné, co opravdu chcete, je zahrabat se deset stop pod zem? A umíte si představit, že by to mohla být realita?
Lidé se už odnepaměti snaží přesáhnout svůj svět. Stát nohama na zemi a cítit pod nimi pevnou půdu nám nestačilo už od doby, co nám zmizely nadočnicové oblouky a narostly brady. Chceme víc - doplout dál, vyletět výš, dotknout se hvězd i dna nejhlubšího oceánu. Nedá se říct, že bychom byli neúspěšní: španělští mořeplavci obepluli Zemi už v 16. století, bratři Wrightové se svými létajícími stroji na počátku toho minulého dobyli oblohu a Jacques Pickard se před pětašedesáti lety ponořil do hlubin Mariánského příkopu. Mezi těmito heroickými výkony zanikají ti, kdo nepřekonávají hranice pro ctnostné ideály, ale z prachobyčejné touhy přežít.
O lidech, kteří přežívají hluboko pod úrovní pozemského New Yorku, vám místní rádi povyprávějí. Krtčí lidé žijí přímo tady, dušují se. Jejich příbytky vyrostly přímo pod našima nohama, pět metrů pod dlažebními kostkami, do kterých zadupáváme žvýkačky a zbytky camelek. Jsou tam od pradávna - nebo alespoň od doby, kdy naši předci položili základy první podzemky. Kdysi to bývali lidé jako my, pak ale zmutovali a znetvořili se k nepoznání. Jejich oči se přizpůsobily nepřetržité tmě, jejich nosy přivykly zápachu kanalizace a jejich žaludky se naučily trávit, co bychom my nestrávili. Říká se, že jí krysy, holuby a možná i sebe vzájemně. Tam dole jsou jich plné vesnice a možná i města, stovky, tisíce zbloudilých, opuštěných duší uvězněných v hlíně a kamení. Jestli jsme je viděli na vlastní oči? Ani jsme nemohli. Říká se, že kdo jednou opustí náš svět a vstoupí do hlubin, málokdy se odhodlá vyjít na povrch. Jen ať si pěkně zůstanou, kde jsou: co kdyby se jednoho dne vyvalili z hlubin a všechny nás tady požrali jako ty krysy?
Městské legendy sice leccos přikrášlí, někdy ale mají pravdivé jádro. V newyorském podzemí opravdu přežívá nejedna ztracená duše. Skuteční „krtčí lidé“ jsou spíše vyděděnci než přízraky, vášně ale budí prakticky totožné.
Život v podzemí je tvrdý. Ale prý lepší, než na povrchu
Začalo to v 70. letech, kdy na New York udeřila ekonomická krize. Špatné finanční plánování, úbytek bohatých firem, vysoká inflace a neúnosně drahá ropa - to všechno způsobilo, že se jedno z nejvelkolepějších měst světa ocitlo na kraji bankrotu. V roce 1975 město dlužilo přes 14 miliard dolarů, což bylo tehdy astronomické číslo. Městská rada se pokusila problém vyřešit sérií drastických škrtů v rozpočtu. Omezila výdaje na průvody, slavnostní ohňostroje a výzdobu ulic - a také na sociální programy, prevenci kriminality a potravinové balíčky chudým.
Co nezvládla krize, dokončila neobvykle tuhá zima roku 1979. V roce 1980 už byl každý sto dvacátý Newyorčan bez domova a toto číslo se dále zvyšovalo. Do té doby měli obyčejní Newyorčané tendenci bezdomovce na ulici prostě přehlížet, najednou jich ale bylo příliš mnoho. Skutečnost, že v ulicích supermoderního města umírají lidé mrazy, už se nedala tak snadno ignorovat.
Pro tak velký počet potřebných město nemělo dostatečné kapacity. Městské útulky a ubytovny praskaly ve švech, charity vyhlásily stop stav. Nemalá část bezdomovců se proto odhodlala ke krajnímu řešení: odebrali se do podzemí, kde osídlili vysloužilé prostory newyorského metra. K nejoblíbenějším lokalitám patřily opuštěné tunely pod Upper West Side, okolí stanice Pennsylvania Station (hlavní meziměstská železniční stanice) a také technické tunely u velkých mostů, jako je třeba Manhattan Bridge. Nic tak dobře neilustruje realitu tzv. rozevřených nůžek jako fakt, že ti nejchudší a nejvyloučenější ze všech obyvatel New Yorku žijí několik pater pod úrovní Manhattanu - čtvrti, ve kterých mají své domovy ti nejbohatší z bohatých.
Krtčí lidé se ubytovali v kanalizacích, zborcených tunelech starých podzemek a opuštěných stanicích. Tam, mezi počmáranými zdmi, vysloužilými kolejnicemi a zašlými ocelovými sloupy, přespávali na skromných lůžkách z kartonů nebo promočených matracích. Své provizorní přístřešky si původně stavěli z prken, krabic a odpadků, později, jak se jejich populace rozrůstala, si budovali i sofistikovanější obydlí. Mohli jste zde natrefit na stany, bunkry i malé domky postavené ze všeho, co vydaly pozemské skládky. Některé stavby měly i více místností - obývací pokoj, toaletu i malou kuchyňku s umyvadlem. Vaření probíhalo na improvizovaných vařičích, k napájení se používaly baterie nebo kabely s kradenou elektřinou. Život tady byl prostý a tvrdý, vyplněný tmou, šedí a všudypřítomným zápachem, který by málokdo snesl. Ale byl nekomplikovaný a leckdo by vám řekl, že je mnohem lepší, než ten na povrchu.
Podzemní komunity měly také svoje vlastní pravidla. Ta nejpodstatnější byla dvě: nekrást mezi sebou a respektovat cizí území. Stávalo se, že se nový obyvatel chtěl usadit na „půdě“, kterou už měl zabranou jeho soused, a v takovém případě se musel klidit z cesty. Na pořádek dohlížel neformálně volený vůdce - obvykle nejstarší a nejzkušenější obyvatel, kterému se běžně říkalo „starosta“. Jeho hlavním úkolem bylo dohlížet na dodržování pořádku. Starosta soudil spory, rozhodoval, kdo má pravdu v hádce o místo nebo věci, určoval, kde kdo může nebo nemůže spát a v neposlední řadě také chránil obyvatele před nebezpečím. Bylo zvykem, že se na starostu obraceli nově příchozí, aby jim poradil, kde jsou bezpečné koleje k přespání. Za špatný tip se totiž v železničních tunelech platilo životem.
Na místě, jako je toto, číhá nebezpečí všude: v zrezivělých drátech, v krysích doupatech i otevřených ohništích. Obyvatelé podzemí se museli mít na pozoru také před policejními hlídkami, které sem tam nějakého podzemšťana vyhmátly a vytáhly na povrch. Ještě na konci 80. let byla vůči krysímu lidu policie téměř bezzubá - pak ale přišel přelom tisíciletí a s ním i nové bezpečnostní standardy a tlak na řešení negativních sociálních jevů. Metro teď muselo být bezpečné a bezdomovci už nemohli dále žít v jeho troskách .
Toto není místo zatracení
V 90. letech vydaly úřady nařízení k vyklizení starých tunelů a přemístění bezdomovců do městských útulků a sociálních bytů. Díky tomuto zásahu komunita krtčích lidí poněkud prořídla; z původních několika tisícovek jich do dnešního dne zbylo jen pár set. Toto tvrdé, odolné jádro ale snahám o vysídlení vzdoruje už řadu let. Někteří ze starousedlíků si už ani nedokážou představit život „tam nahoře“, a trvají na tom, že už by nikde jinde žít nechtěli. Odmítají se vrátit do světa, kde nikoho nemají a který je tolikrát zklamal. Než být nikdo nahoře, raději si vyberou žít dole a být někým.
„Tady jsme v pohodě,“ tvrdí rozhodně Jon, který do podzemí odešel, aby unikl své kriminální minulosti. „Žádné nájmy, žádné daně, žádné starosti. Jen ty krysy občas dají zabrat,“ dodává.
„Toto není místo, kde dojdete zatracení,“ přidává se k němu bezdomovec Bernard. „Tady je útočiště. Místo, kde můžeme najít klid a odpočinout si od chaosu.“
Komunity krtčích lidí se dále ztenčují a s modernizací starých linek metra se pravděpodobně rozpadnou úplně. Problém, který je zahnal do podzemí, ale nezmizel. Ještě dnes žije v New Yorku každý sto dvacátý obyvatel na ulici. Každý čtvrtý z nich je dítě.
Zdroje:
Davies, Dave: „'Underground' Digs Up The Secrets Of Hidden Communities Around The World“ (28.1.2019). npr.org. Čteno 15.3.2026
Dohnal, Radomír: „Příběh Krtčích lidí. V podzemí pod New Yorkem našly domov tisíce bezdomovců“ (2.5.2023). idnes.cz. Čteno 16.3.2026
Taille, Anthony: "The Truth About New York’s Legendary „Mole People”“ (30.10.2015). medium.com. Čteno 15.3.2026
