V sopečném bahně umírala 60 hodin. Utrpení třináctileté Omayry sledoval v přímém přenosu celý svět

Sopka Nevado del Ruiz je součástí sopečných masívů v Severních Andách. Andské sopky jsou charakteristické tím, že je trvale pokrývá ohromná masa ledovců, takže jejich vrcholy připomínají sněhově bílé čepičky. Romantický pohled na majestátní bílý masiv kalí jen vědomí, že v případě byť jen sebemenšího otřesu se stovky tun sněhu a ledu dají do pohybu a promění se v tzv. lahar - sopečný bahnotok, jehož pohyb dokáže srovnat se zemí všechno v okruhu několika desítek kilometrů.

V listopadu 1984 zaznamenali geologové v oblasti kolem městečka Armero vzdáleného asi 60 kilometrů od sopečného pásu mírnou seizmickou aktivitu. V září 1985 varovali úřady, že jeden z vulkánů se po 69 letech tvrdého spánku opět probouzí k životu. Přesto, že jak vědci, tak ekologičtí aktivisté vytrvale upozorňovali kolumbijskou vládu, aby nechala celou oblast evakuovat, nestalo se tak. Místní obyvatelstvo mělo navíc jen špatné povědomí o vulkanické činnosti a jejích dopadech, což v kombinaci se špatným šířením a zamlčováním informací způsobilo, že následná katastrofa, ač byla dokonale předvídatelná, zastihla Armero zcela nepřipravené.

Večer 13. listopadu 1985 vytryskly z kráteru sopky Nevado del Ruiz proudy horkého plynu a sopečné hmoty. Namrzlá hmota na povrchu roztála a v podobě čtyř obrovských laharů se valila po svahu rychlostí 50 km/h. Když se svezly z o do rokle a řítily se podél 60 kilometrů dlouhého kaňonu řeky Langunillas, u jehož ústí leželo nic netušící Armero. Při cestě kaňonem zdolaly bahnotoky klesání o více než čtyři tisíce metrů, čímž ještě znásobily svou rychlost i energii, a kolem jedenácté hodiny večerní dorazila první vlna bahna a sopečné suti ke spícímu městu. Už náraz této první, největší vlny byl naprosto zdrcující; tři menší vlny, které se přihnaly se zpožděním několika málo minut, pak už jen dílo zkázy definitivně dokonaly. Z Armera, dříve prosperující zemědělské oblasti, odkud se vyvážela bavlna do celé Kolumbie, teď nezbylo skoro nic.

Frank Fournier dorazil do Armera o dva dny později. Pracoval tehdy jako fotoreportér pro společnost Contact Press Images a jeho úkolem bylo na místě dokumentovat jak přímé dopady neštěstí, tak průběh záchranných prací. Z toho, co spatřil, když po několika dnech strastiplné cesty dorazil na místo, mu hrůzou ztuhla krev v žilách. To, co dříve bývalo městem, teď pokrývala vrstva vodnatého šedivého bahna, pod kterým nenávratně zmizely domy, silnice, zvířata i lidé. Sopečným bahnem bylo pokryto 85% rozlohy města, přičemž na některých místech dosahovaly nánosy výšky až několika metrů. Přední část laharu, která působila jako nárazník, do sebe cestou nasála dlažební kostky a velké kusy betonu, kterými rozdrtila na padrť vše, co jí stálo v cestě. Zadní, pomalejší část, zase obsahovala drobné úlomky a jemné, ostré kameny, které způsobovaly hluboké tržné rány. Tváří v tvář této ničivé síle neměli obyvatelé Armera prakticky žádnou šanci přežít. Šťastnější z nich zahynuli hned po úderu první vlny, ti méně šťastní umírali zaklíněni v bahnité mase celé hodiny. Z 29 tisíc obyvatel nepřežilo zásah bahnotokem celých 22 tisíc.

Frank Fournier byl jedním z prvních reportérů, kteří se dostali na místo neštěstí. Jen chvíli před ním, asi dvanáct hodin po erupci, na místo dorazily záchranné sbory. Mezi tou hrstkou lidí, kterým se podařilo přežít až do jejich příchodu, byla i dívka jménem Omayra Sánchez.

Třináctiletá Omayra žila s matkou, otcem, mladším bratrem a tetou v rodinném domě na předměstí Armera. Než udeřil lahar, celá rodina kromě matky, která byla tou dobou na pracovní cestě, seděla v kuchyni u stolu a přemítala, jestli sopka, kterou během dne ucítili se zachvět, nakonec vyvěrá. Nejvíce ze všeho se obávali sopečného popela, který by se mohl snést i na jejich zahradu. Když Sánchezovi uslyšeli zvuk řítícího se laharu, bylo už pozdě. Bahnitá vlna přišla bez varování, jejich dům smetla jako domeček z karet a třináctiletou Omayru pohřbila v jeho troskách. Navzdory mizerné pravděpodobnosti se jí podařilo přežít celé hodiny v návalu bahna a lávy a vyškrábat se z hromady suti alespoň tak vysoko, aby z ní dokázala vystrčit ruku. Měla to štěstí, že si její snahy všiml jeden ze záchranářů a začal desítky hodin trvající boj o její život.

Záchranáři co nejdříve odházeli z Omayry dřevěné trámy a kusy cihel, dívka tak mohla volně pohybovat alespoň horní polovinou těla. Spodní polovinou ale zůstala nebezpečně zaseknutá ve zděné konstrukci dveří, jednu její nohu navíc pevně svíralo tělo její mrtvé tety, které uvízlo kdesi v troskách. Situace byla zoufalá: bez amputace obou končetin nebylo možné Omayru vyprostit, operace prováděná uvnitř sopečného bahna by ale znamenala téměř jistou smrt vykrvácením nebo sepsí. Nejen čas, ale i příroda navíc hrála v dívčin neprospěch: pokaždé, když se někdo pokusil vyzdvihnout ji trochu výš, voda kolem ní se shlukla a vystoupala jí k obličeji tak vysoko, až se zdálo, že se utopí.

Navzdory bezútěšnosti situace si Omayra po dva dny zachovala pozitivní mysl. Konverzovala se záchranáři, nechávala si od nich předčítat z knih a dodávat sladké nápoje a pochutiny. Jen někdy ji přemohl strach, kdy plakala, modlila se a volala matku. Třetí den se ale její klid začal měnit v nepřetržitou agónii. Trpěla halucinacemi (hovořila např. o tom, že nemůže přijít pozdě ke zkoušce z matematiky), začal jí otékat obličej a ruce jí zbělaly. Pod očima se jí objevily červenočerné podlitiny jako následek přerušení krevního oběhu. Poté, co selhaly pokusy odčerpat vodu kolem ní čerpadlem, se záchranáři rozhodli, že nejhumánnější variantou je nechat dívku zemřít bez zásahů. Kromě pár chvil, kdy si přála zůstat o samotě, s ní byli až do konce.

Omayra zemřela 16. listopadu 1985, po 60 hodinách utrpení v troskách vlastního domu. Příčinou její smrti byla pravděpodobně gangréna nebo udušení. Z celé její rodiny přežil neštěstí jen bratr, který vyvázl pouze se zlomeným malíčkem, a matka. Zápasu o její přežití přihlížel prostřednictvím médií v přímém přenosu celý svět. Jen chvíli před smrtí se životní příběh dívenky z kolumbijského maloměsta protkl s příběhem francouzského fotografa Fourniera. Frank Fournier pořídil fotografii Omayry, jak s tmavými skvrnami pod víčky a prázdným výrazem vyčerpaně objímá kmen povaleného stromu. Tento snímek obletěl zeměkouli a vzbudil velký zájem veřejnosti - často namířený i proti osobě jejího autora.

„Proč jste jí nepomohl?“ spílali pobouření lidé Fournierovi. Fotografie se stala dokladem o jednom z velkých paradoxů moderní doby: technologický pokrok umožnil, aby se svět o osudu Omayry dozvídal takřka v reálném čase, zároveň ale nedosáhl takové úrovně, aby jí záchranáři dokázali pomoct.

Příběh Omayry Sánchéz se stal symbolem neštěstí ve městě Armero a věčnou obžalobou nečinných kolumbijských úřadů. Frank Fournier obdržel roku 1986 za svůj snímek dívky uvězněné v bahně prestižní ocenění World Press Photo of the Year.

Armero se po neštěstí proměnilo v město duchů. Sopka Nevada del Ruiz dodnes představuje hrozbu pro půl milionu Kolumbijců a její aktivita je bedlivě monitorována.

ZDROJE:

Brewis, Harriet: „Photographer behind iconic image of trapped girl explains why he didn't save her“ (25.8.2024). indy100.com. Čteno 21.5.2025

Ishak, Natasha: „Omayra Sánchez Was Trapped In A Mudflow When A Photographer Captured Her Last Moments“ (29.8.2023). Allthatsinteresting.com. Čteno 21.5.2025

„Nevado del Ruiz“. Smithsonian Institute (volcano.si.edu). Čteno 22.5.2025

„Picture power: Tragedy of Omayra Sanchez“ (30.9.2005). BBC.com. Čteno 22.5.2025

„The Armero Tragedy“ (18.5.2025). nomadicniko.com. Čteno 23.5.2025