Poustevník Valerio roky tajně zveleboval svou jeskyni. Po návratu do civilizace z šoku zešílel

Jedné deštivé lednové noci roku 1929 dorazil italský imigrant jménem Valerio Ricetti k hranicím australského městečka Griffith. Celé hodiny beznadějně bloudil ulicemi a hledal místo, kde by se mohl schovat před deštěm. Město ale už dávno spalo, Valerio byl úplně peněz a široko daleko neznal nikoho a nic. Z posledních sil se vyškrábal na úpatí nízké vrchoviny, na jejímž hřebenu spatřil pod svitem měsícem probleskovat vrcholky našedlých skal.

Vyčerpaný až k smrti se uvelebil pod skalním převisem a usnul. Když se ráno probudil, už nepršelo. Temné mraky se rozestoupily, nad horou vysvitlo slunce a Valerio s překvapením zjistil, že toto místo není zdaleka tak bezútěšné, jak se zdálo být.

Místu, na které Valerio té noci náhodou narazil, se říká Scenic Hill. Jde o jeden z nejjižněji položených výběžků pohoří McPherson, rozsáhlého horského pásma, které tvoří přirozenou hranici mezi východoaustralskými teritorii Queensland a Nový Jižní Wales. Jeho jižní svah je pokryt bohatými pískovcovými útesy, ze kterých je nádherný výhled na Griffith i na zavodněné pláně v okolí řeky Murrumbidgee.

Řeka Murrumbidgee je druhou největší řekou Austrálie, pohoří McPherson je zase známé svou divokou přírodou s bujnými deštnými pralesy a mokřadovými poli. Nížiny pod výběžkem Scenic Hill byly naproti tomu původně suché a neúrodné. Město Griffith bylo založeno roku 1916 jako součást rozsáhlého zavlažovacího projektu Murrumbidgee Irrigation Area, který měl zdejší polopoušť přetvořit na zemědělskou půdu. Záměr se podařil a okolí města Griffith dnes patří k nejvýznamnějším zemědělským oblastem v Austrálii. Od 20. let 20. století začali rozvíjející se region osidlovat přistěhovalci z Evropy, zejména pak z Itálie, což výrazně ovlivnilo zdejší produkci. Kromě běžného ovoce a zeleniny se tady velkém pěstuje také vinná réva, fíky, citrusy, olivy nebo mandle.

Ke skupině italských imigrantů, kteří zásadně proměnili tvář zdejšího kraje, patřil i Valerio. On sám nebyl zemědělec - pocházel původně ze Sondalu, nevelké obce v průmyslově vyspělé Lombardii, asi 130 kilometrů od Milána a co by kamenem dohodil od hranic se Švýcarskem. V Itálii se vyučil kameníkem a betonářem, odmalička ale snil o tom, že podobně jako řada jeho krajanů (včetně některých příbuzných) opustí nejistý život v Itálii a odejde do země zaslíbené - do Austrálie. Nezůstalo jen u snů: Valerio byl už od útlého mládí houževnatý, pracovitý a šetrný. Už ve třinácti letech se nechával zaměstnat na stavbách železničních a silničních tunelů, odpíral si, co mohl, a zuřivě spořil na dalekou cestu za oceán. Zatímco se myšlenkami toulal kdesi na písčitých plážích na opačném konci světa, nad Evropou se stahovala mračna v podobě nejhrůznějšího válečného konfliktu, jaký kdy lidstvo zažilo. Byl rok 1914 a první světová válka byla na spadnutí. Valerio uposlechl rady příbuzných, aby odcestoval, dokud je čas, vděčně přijal finanční výpomoc od bohatého strýce a krátce před sarajevským atentátem Itálii opustil.

Nevíme jistě, kolik mu bylo, když úplně sám nasedl na palubu zaoceánského parníku. O svém věku v průběhu života často lhal, buď aby získal práci, nebo aby za ni dostával mzdu jako starší dospělý. Pokud máme věřit tomu, co tvrdil svým přátelům - že se narodil 4. října 1898, pak mu při odchodu z domova bylo sotva šestnáct let.

Do přístavu Port Pirie na jihu Austrálie dorazil Valerio v říjnu 1914. Několik měsíců se zdržoval u jižního pobřeží, než se rozhodl přesunout do vnitrozemí. Usadil se v hornickém městečku Broken Hill, kde mu jeho bytní, italští manželé Ceccatiovi, pomohli sehnat práci v dole. Zažil tady hezké časy - dost si vydělal a díky své šetrnosti také dost ušetřil, našel si přátele a naučil se obstojně anglicky. Také se zamiloval - poprvé a hned fatálně. Jeho vyvolenou se stala barmanka z jeho oblíbeného podniku, která ale jeho city neopětovala. Když ji požádal o ruku, vysmála se mu, a její odmítnutí Valeria zlomilo. Kvapem uprchl z Broken Hill, vzpomínka na nešťastnou lásku ho ale pronásledovala po celý zbytek života.

Zdrcený, potupený a s tučným obnosem z hornických výplat v kapse se pokusil zahnat žal v nevěstinci. Navštívil ho jednou a skončilo to neslavně. Nevíme, co přesně se tam stalo, Valerio každopádně opouštěl nevěstinec v tak velkých rozpacích, že zapomněl peněženku, ve které poněkud nesoudně nosil obnos ve výši ročního platu, u slečny na pokoji. Chtěl se pro ni vrátit, majitel nevěstince mu ale zakázal vstup. Valerio sebral ze země kámen a vzteky ho prohodil oknem. Na místo byla přivolána policie a po krátkém pronásledování byl mladý výtržník zatčen a převezen do věznice v Adeleide.

Po propuštění z vězení se Valerio opět vydal na cestu. Pendloval od města k městu, přespával po útulcích a levných penzionech a bral jakoukoliv práci, o kterou zavadil. Sbíral ovoce, stavěl ploty, prodával noviny. Když Austrálii zachvátila zlatá horečka, brodil se po kolena ve vodě a rýžoval zlato a opály. Na ničem z toho ale nezbohatl a tak byl při pobytu v Melbourne donucen zastavit svůj poslední majetek - pěkný kabát, který si pořídil v hojnějších časech. S povděkem tehdy přivítal, když mu náhodný kolemjdoucí nabídl, že mu poradí, kde najde solidní zastavárnu. Ukaž mi ten kabát, vnucoval se Valeriovi a působil přitom jako člověk, který se vyzná v dobrých věcech. Jakmile měl kabát v ruce, vzal do zaječích a Valerio zůstal stát na ulici v cizím městě, bez peněz, bez kabátu a s pocitem, že větší smolař se snad u australských břehů nikdy nevylodil.

V mládí Valerio věřil, že když bude tvrdě pracovat a bude slušný člověk, povede se mu dobře. Stačilo necelých patnáct let v Austrálii, aby ho tato jistota nadobro opustila. Ač se snažil, jak se snažil, nevedlo se mu dobře. Táhlo mu na třicet, neměl stabilní práci ani rodinu. Ráno většinou nevěděl, kde večer skloní hlavu, a neměl naději, že to bude lepší. Někdy mu přišlo, že čím víc se snaží, tím víc se mu nedaří, propadal trudomyslnosti a přestával si rozumět s lidmi.

V roce 1928 se Valerio přestěhoval do Burrinjucku v Novém Jižním Walesu, kde získal práci jako námořník na parníku, který obsluhoval zavlažovací kanály u řek Murray, Murrumbdgee a Lachlan. Byla to dobrá práce, ale on už v té době snil jen o jediném: o skromném, opuštěném životě kdesi v ústraní, mimo civilizaci, mimo svět, který mu nerozuměl a který ho jen trýznil. Podal výpověď, z poslední výplaty si koupil rybářské vybavení a vydal se na další cestu - jako vždy bez cíle, tentokrát ale i beze smyslu. Z Burrinjucku putoval pěšky 500 kilometrů na západ a dalších 200 kilometrů na severovýchod až do města Hillston, kde nasedl na loďku a spustil se dalších 120 kilometrů po proudu řeky Lachlan. Do Griffithu dorazil po mnoha měsících strastiplného a osamoceného cestování. Byl vyčerpaný, zlomený a sám.

Probuzení na vrcholku kopce Scenic Hill jakoby Valeriovi vlilo novou krev do žil. Z městské skládky si přinesl odložené nástroje, včetně lopaty a sekery, a s plnou vervou se pustil do budování svého malého kousku ráje uprostřed zkaženého světa. Jeskynní komplex, pod jehož převisem našel za oné deštivé noci útočiště, postupně upravil na místo k plnohodnotnému žití. Zužitkoval přitom tu pestrou škálu znalostí, které nasbíral ve svých mnoha zaměstnáních. V nejhlubší části převisu postavil krb, ručně přesouval velké kameny, obrušoval je a stavěl z nich nábytek a vnitřní vybavení. Mezi jednotlivými jeskyněmi vydláždil chodníčky, postavil záhonky a kamenné galerie. Protože nechtěl být rušen a o společnost nestál, pracoval zásadně v noci. Zpočátku se živil tím, co si ulovil nebo ukradl - králíky a holuby chycené do primitivních pastí nebo ovoce a zeleninu ze zdejších úrodných polí a sadů, později ale rozšířil jeskyně i o plnohodnotnou kamennou zahradu, na které pěstoval hrozny, broskve, sladký hrášek a rajčata. Lidé z města si postupem času všimli, že jeskyně mění svou podobu, kdykoliv se k ní ale někdo byť jen přiblížil, Valerio se schoval do jedné z mnoha tajných chodeb. Téměř šest let zveleboval svůj domov, aniž by kdokoliv odhalil jeho identitu.

Valeriův anonymní život skončil náhle v roce 1935, kdy spadl z balvanu a zlomil si nohu. Jeden den se snažil zranění rozchodit, hned druhý ale už bolestí volal o pomoc. Někdo z místních ho uslyšel, naložil na koňský povoz a odvezl ho k lékaři, což na Valeria hluboce zapůsobilo. Tento drobný akt laskavosti ho přiměl k zamyšlení, jestli se v lidech přece jen neskrývá něco dobrého.

Po návratu z nemocnice se Valerio vrátil do svého domova mimo civilizaci. K jedné zásadní proměně ale přece došlo: jak se zvěsti o jeho poustevnickém životě šířily po sousedství, začal ve svém jeskynním království přijímat hosty. Velkolepost díla ohromila každého, kdo ho viděl: jeho domov plný dechberoucích kamenných staveb a detailů pokrýval plochu asi 16 čtverečních kilometrů skalnatého hřebene Scenic Hill. Jen samotná poustevna zabírala asi kilometr. Valerio nebyl daleko od pravdy, když nazýval svůj domov „Rajskou zahradou“.

Díky nově nabyté slávě se začal Valerio opět stýkat s lidmi. Prý byl poměrně přátelský - i když bylo vidět, že si počíná ostražitě, a vždy se po setkání vrátil do bezpečí své odlehlé jeskyně na kopci. Znovu dokonce potkal svoje dávné přátele z městečka Broken Hill a navázal intenzivní kontakt s doktorem, který mu ošetřoval zlomenou nohu. Zdálo se, že našel způsob, jak si zachovat svůj samotářský život v ráji, a přitom nezanevřít na lidi, ve kterých se snad přece jen mohlo skrývat něco dobrého.

Valeriův svět už podruhé v životě převrátila na ruby válka. Se začátkem druhé světové začaly australské úřady vyžadovat po cizincích, aby nahlásili své bydliště, registrovali se na příslušném úřadě a každý týden se hlásili na příslušné policejní stanici. Roku 1942 byl Valerio zatčen, protože nic z toho neudělal. Marně se bránil, že o požadavcích nevěděl. Zatímco místní policejní velitel byl schopen přimhouřit oko a zaručoval se za to, že Valerio je „neškodný mentálně postižený muž, který žije jako poustevník“, vojenská policie byla jiného názoru. Příslušníci ozbrojených složek vtrhli do jeho domova a převrátili ho vzhůru nohama, což Valeriovi vehnalo slzy do očí. Nenašli nic podvratného, to jim ale nebránilo později přísahat, že Valerio vyzdobil stěny svého kamenného obydlí malovanými obrázky Hitlera se zdobně vyvedenými svastikami. V květnu 1942 byl na základě lživých obvinění zatčen a převezen do táborů Cowra a Loveday v Jižní Austrálii.

V internaci strávil Valerio celých osm měsíců. Vytržení z milovaného domova ho zarmoutilo, šok, který zažil po střetu s nejsurovější podobou moderní civilizace, pro něj ale bylo naprosto zdrcující. Stačilo pět měsíců v táboře, aby byl Valerio vojenským psychiatrem označen za „pomateného“ a „duševně chorého“ a převezen do psychiatrické nemocnice. Propustili ho za další půlrok pod podmínkou, že si najde řádné bydlení a už nikdy do jeskyně nevstoupí. Podvyživený, zdeptaný a hluboce nešťastný Valerio přežíval u přátel, dobrovolně spával v kůlnách nebo stájích a trpěl přeludy, které ho nutily vrátit se do jeskyně a dokončit dílo, které tam začal. Fakt, že nemohl, pro něj představoval to nejhorší možné mučení. Lékaři pro něj hledali diagnózy, jeho sousedé ale říkali, že prostě zešílel.

V roce 1952 se vážně nemocný Valerio vydal do Itálie, aby se tam naposledy setkal s bratrem. Už nikdy se nevrátil. Někdy mezi květnem a listopadem 1952 zemřel v Sondalu v Lombardii, ve svém rodném městě.

Valeriova jeskyně už dávno není izolovaná. Stala se kulturní památkou a turistickou atrakcí, kterou zmiňuje každý průvodce. Říká se jí „Hermit's Cave“ - „Poustevníkova jeskyně“, jako hold obdivuhodnému úsilí muže, který v ní vlastníma rukama vytesal kus ráje.

ZDROJE:

„The story of Valerio Ricetti, the hermit of Griffith“. australiangeographic.com.au. Čteno 25.6.2026

Jacques, Oliver: „Griffith's hermit, his cave and the Scenic Hill lookout“. regionriverina.com.au (10.9.2022)

„Our history: The story of The Hermit, Valerio Ricetti“ (24.8.2023). areanews.com.au