Článek
Opakuje se to každý rok. Už od roku 1993 se každý Štědrý večer v televizi vysílá nová vánoční pohádka - a co čert nechtěl, nikdy není tak dobrá, jako ty před ní. Jejich úroveň, zdá se, setrvale klesá, herci hrají čím dál tím hůř a scénáře jsou rok od roku méně promyšlené. Člověk by si až pomyslel, že to není úplná náhoda.
V roce 1993 jsem byla předškolačka a počátky krásné tradice štědrovečerních pohádek v televizi jsem zažila v reálném čase. Vyrostla jsem v rodině, kde televize hrála prakticky nonstop. Někdy to bylo otravné, třeba, když si chtěl člověk povídat nebo jen tak chvíli existovat v tichu, jako malá jsem ale oceňovala, že mám díky tomu takřka neomezený přístup ke všem možným pohádkám, které se na těch pár programech daly shlédnout. Každý rok nám na začátku prosince ve volném prostoru vedle televize přibylo lákadlo: vysoký umělý stromeček se třpytivými girlandami, umělým sněhem a pestrobarevnými světýlky. Klasické devadesátkové peklo, ale milovala jsem to. Tyhle dva tahače zraku jeden měsíc z dvanácti existovaly vedle sebe a společně vytvořily ty nejbarevnější vzpomínky mého dětství. Dodnes ráda vzpomínám na to, jak se světla v našem malém obýváku přebíjela, jak žárovičky zběsile blikaly a jak to všechno ladilo ve třpytu a lesku. Zázrak.
O tradiční štědrovečerní pohádku jsem nikdy nepřišla, i kdybychom se s jídlem zrovna loudali. Televizi totiž máma před slavnostní večeří nevypla, ale jen ztlumila, abychom to měli takové intimní, a já tak mohla za jejími zády pozorovat pohádky bez zvuku. Pak se rozbalovaly dárky, kterých bylo vždycky požehnané množství, a televize se na chvíli ztratila v záplavě hraček a šustění balícího papíru. Když papír trochu zvadl, tatínek slavnostně prohlásil letošní Vánoce za ukončené a zesílil zvuk (devadesátá léta, takže už ovladačem). Stálo to za to. Každý soudný člověk přece musí uznat, že štědrovečerní pohádky se v té době točily ty nejvíc nejlepší.
Staré dobré pohádky
Trvalo mi hodně let si přiznat, že moje dětství nebylo ani zdaleka tak zářivé, jako neonová světýlka na našem vánočním stromku. Ještě o fous déle jsem se smiřovala s tím, že ani ty pohádky vlastně nestály úplně za moc. Některé z nich jsem viděla naposledy v dětství a když jsem je pak znovu nakoukávala dospělýma očima, nestačila jsem se divit. Vím, že existuje něco jako selektivní paměť, a vím, jak velkou roli v našem zpracování vzpomínek hraje nostalgie, i tak mě ale překvapilo, jak málo odolná jsem vůči tomu já. Já, člověk povahou velmi nesentimentální a neromantický.
Letošní štědrovečerní pohádka Záhada strašidelného zámku si na diváckém serveru ČSFD vysloužila hodnocení celých 37 procent. Vůbec se tomu nedivím, sama bych ji dala ještě méně. Těžko ale říct, jestli je tahle pohádka opravdu taková hrůza hrůz, nebo jestli je nelichotivá známka výsledkem toho, kdo a s jakými předpoklady ji hodnotí. Načítala jsem si teď hodně laických i méně laických recenzí a v těch nejpřísněji negativních se pořád dokola opakuje, že nová pohádka nedosahuje kvalit těch starých dobrých pohádek, jak je známe ze začátku tradičního štědrovečerního vysílání. Část z nás žije v tom, že tehdy se točily dobré pohádky a teď už ne. Ruku na srdce a špetku kritické mysli k tomu: když se ohlédnu za těmi nejstaršími, tak žádná z prvních štědrovečerních pohádek nebyla žádné terno. Sedmero krkavců (1993) byla neuměle pojatá a na Štědrý den poněkud nevhodná („A mami, proč ta paní píchá tu druhou paní nůžkami?“), mnohem optimističtější Princeznu ze mlejna (1994) zachraňují snad jen krásné oči Andrey Černé a malebné scenérie Jižních Čech, které tak nějak chytnou za srdéčko, Nesmrtelná teta (1995) je hodina a půl nevyužitého potenciálu, Jak si zasloužit princeznu (1996) doplatilo na strohou německou produkci a RumplCimprCampr (1997) proslul toporným scénářem a nevalnými výkony většiny hlavních herců. V následujících dvou dekádách pohádek maličko vyčnívá snad jen Lotrando a Zubejda (1997) a oba díly Anděla Páně (2005, 2016), kde ale o nějaké velké filmařině taky nemůže být řeč. Kdo ví, jak bychom tyhle zlaté pecky české kinematografie hodnotili, kdybychom před třiceti lety byli všichni dospělí a měli přístup k internetu.
Pohádka nikdy není jen pohádka
Dnes už jsem sama máma a mám doma vlastní klubko dětí, kterým pohádky taky někdy samozřejmě pustíme. Většinou tak činíme přes streamovací platformy na internetu - televizní obrazovky jsem se v dětství nasytila natolik, že jsem si do svých dospěláckých domácností nikdy žádnou nepořídila. Naše nejmladší dítě pohádky nadšeně hltá v jakékoliv podobě - čte si je s námi, kouká na ně v divadle a odžívá si je při svých soukromých domácích představeních. Zároveň se teď nachází ve věku, kdy ke světu a uspořádání v něm zaujímá značně kritická stanoviska. Intenzivně prožívá například skutečnost, že, jak jsme mu museli potvrdit, jednou vyroste a už nebude malé, rozkošné a nevinné. Zatímco jiné děti se dmou pýchou, když nad nimi dospěláci zapáchají, jak už jsou velicí, naše nejmladší chce takhle malinká zůstat už napořád. Marně jí vysvětluju všechny výhody dospělosti i to, jak je dobře, že ve zdraví roste. Moje dítě se nad tím vysvětlováním jen nespokojeně mračí a já si vždycky uvědomím, že si odžívá přesný opak toho, co já kdysi. Já jsem v jejím věku tolik chtěla vyrůst a být už konečně dospělá, a moje dcera chce ve svém dětství setrvat napořád. Jedna nula pro ni.
Vánoční pohádky jsou jednou z možností, jak se do svého dětství vrátit. Pro někoho bohudíky, pro mě osobně spíš bohužel, ale to je věc osobního prožívání. Každopádně právě proto, abychom trochu nasytili svoje vnitřní dítě, se na ně každý rok těšíme, každý rok se na ně koukáme a každý rok hořekujeme nad tím, že nejsou takové, jaké by měly být. Ať už se nám ale dnešní produkce štědrovečerních pohádek (a pohádek obecně) líbí nebo ne, ať už se nám ke „starým dobrým“ pohádkám vážou jakkoliv sentimentální vzpomínky, je fajn si čas od času připomenout, co vlastně zformovalo náš postoj k nim. Nové pohádky už opravdu nikdy nebudou takové, jako byly kdysi, protože ty patřily k našemu dětství, a to už se nikdy opakovat nemůže. Bohužel, bohudík, nechám na vás.
Při hodnocení letošní pohádky bych tedy nepropadala panice. Na ČSFD tomu klidně dám jednu hvězdu za odvahu to vůbec natočit, jinak jsem si ale jistá tím, že naše děti to jednou možná uvidí jinak. Možná budou i na hloupé a filmařsky nedokonalé pohádky na Štědrý den jednou vzpomínat se stejnou nostalgií a láskou, jako na ně vzpomínáme my. Protože pohádka nikdy není jen pohádka. Pohádka je kus dětství, které s námi mohlo zůstat.
ZDROJE:
Koukalová, Barbora: „Pohádka Záhada strašidelného zámku: Nevalné triky, Mádl exceluje a jak dopadla Švehlíková?“ (24.12.2025). expres.cz. Čteno 27.12.2025
Rozšafný, Milan: „Záhada strašidelného zámku zmizí v diváckém zapomnění. Sází na jistotu i uspěchanost“ (24.12.2025). kinobox.cz. Čteno 27.12.2025
Stejskal, Tomáš: „Recenze: Záhada skvělé vánoční pohádky. Letos to vyšlo tak napůl“ (24.12.2025). Seznam Zprávy. Čteno 27.12.2025
