Článek
Americké město Whittier na jihu státu Aljaška patří mezi světové unikáty. Stálých obyvatel sice nemá mnoho (podle sčítání v roce 2020 zde hlásilo trvalý pobyt 272 lidí), i tak je ale neobvyklé, aby drtivá většina z nich sdílela stejnou adresu.
Whittier patří mezi přístavní města a je domovem aljašského námořnictva. Přístav, který plní funkci vstupní brány na Aljašku, byl dokončen roku 1943 spolu s železnicí a vojenskou základnou s názvem Camp Sullivan. Základna měla během druhé světové války důležitou úlohu: právě odtud probíhalo zásobování regionu municí a jiným vojenským materiálem. Ve válečných časech byl Whittier strategicky velmi významným bodem - díky takřka nepřetržité oblačnosti mu hrozilo jen malé nebezpečí náletu a mohl bezpečně soustředit velké množství zásob. Po skončení druhé světové války jeho význam na čas upadl, ale zase vzrostl s eskalujícím napětím mezi USA a Ruskem ve vypjatých časech studené války. Při sčítání lidu USA v roce 1950 se Whittier objevil v zápisech jako „nezačleněná vesnice“, formálně bylo město založeno až roku 1969.
Whittier nepatří mezi oblíbené prázdninové destinace, ačkoliv svou pověstí, historií i drsnou krajinou všude okolo láká lecjaké dobrodruhy. Lokalita je známá svým nehostinným, extrémně vlhkým počasím a tuhými zimami, přičemž ani v červenci coby nejteplejším měsíci v roce průměrná teplota nepřekročí 14°C. Svůj název dostalo město po nedalekém ledovci, pojmenovaném roku 1915 na počest amerického básníka Johna Greenleaf Whittiera, jehož potomci žijí ve městě dodnes.
Pod jednou střechou
Městu Whittier dominují dvě hlavní stavby: první z nich je Begich Towers, kdysi známá jako Hodge Building, druhá o několik pater nižší Buckner Building, které se pro koncentraci služeb a podniků různého druhu kdysi přezdívalo „město pod jednou střechou“. Obě byly postaveny krátce po druhé světové válce jako obytné a rekreační budovy pro armádu a zaměstnance přístavu a ve své době se jednalo o nejvyšší obytné stavby na Aljašce. Buckner Building je dnes už opuštěná; zpustošily ji následky zemětřesení, exekuce a lidský nezájem. „Městem pod jednou střechou“, které obývá 95% whittierských duší, se místo ní staly Begich Towers.
Begich Towers mají obdélníkový půdorys, plochou střechu a jsou tvořeny třemi vzájemně propojenými moduly, z nichž dva se svým čtvercovým půdorysem plní funkci věže. Stavba byla dokončena roku 1957, o šedesát let později prošla nákladnou renovací, aby plnohodnotně nahradila chátrající Buckner Building. Na čtrnácti patrech se nachází celkem 150 bytových jednotek s jedno, dvou a tří pokojovou dispozicí, dvě patra hotelových pokojů a také veškeré základní občanské vybavení. Najdeme zde obchod se smíšeným zbožím, poštu i malou nemocnici. Obyvatelé mohou využívat také vnitřní hřiště, konferenční sály nebo baptistický kostel; pro čtyři desítky zdejších dětí byla přímo v Begich Towers zřízeny jesle a školka a pro ty starší také základní a střední škola. Budova disponuje sofistikovanou sítí chodeb, výtahů a podzemních tunelů, kterými se dá mezi jednotlivými patry i moduly pohybovat rychle a jednoduše.
O chod města se stará sedmičlenná rada v čele se starostou. Na starosti mají tři sektory: veřejnou správu, bezpečnost a práci. Whittier má svůj vlastní dobrovolný hasičský sbor a také policejní služebnu, jejíž kancelář sídlí v jednopokojové jednotce v prvním patře Begich Towers. Reálně je zejména v otázce bezpečnosti město závislé na pomoci okolních měst, protože případné zadržené nemá kde uvěznit a navíc disponuje pouze pár policisty (další jsou dočasně najímáni nebo na místo převeleni v létě, kdy do Whittieru míří větší množství výletních lodí).
Jediná cesta ven
Whittier je město plné protikladů. Jeho prostředí je extrémně nehostinné, ale místní se v něm naučili dobře a rádi žít. Oceňují, že mají všechno po ruce, a nevadí jim ani to, že je jejich město považováno za nejdivnější místo na Aljašce. Je izolované, ale zároveň velmi dobře dostupné pomocí moderní železnice, dálnice i letišti s jedinou přistávací dráhou.
„Není to pro každého,“ říkají jeho obyvatelé s oblibou a dodávají, že pro turisty, kteří si rádi nechávají otevřená zadní vrátka, je zvlášť děsivé, že mezi horami a ledovci existuje jen jedna pevninská cesta dovnitř Whittieru a jedna cesta ven. Ta cesta navíc vede skrz dvě míle dlouhý železniční a automobilový tunel vyhloubený ve skále, který se na noc uzavře a znovu otevře až ráno. V noci tak z města neunikne ani jedna suchá noha.
Na specifika svého bydliště si zdejší obyvatelé už dávno zvykli. To, že v případě nutnosti nemusí doslova vytáhnout paty z domu, není pouhou zvláštností, která by jen tak mimochodem vyplynula z okolností. Projektanti města předpokládali, že v lokalitě s tak obtížným a vrtkavým počasím je třeba vytvořit místním takové zázemí, které nemusí opouštět, aniž by přitom zásadně utrpěl jejich komfort. Zvlášť v zimě, kdy teploty klesnou až k -16°C (pocitově je kvůli blízkosti ledovcového moře ještě chladněji) a je trvale zataženo s vysokým množstvím srážek, vydává rada města poměrně běžně doporučení z Begich Towers vůbec nevycházet.
Begich Towers působí v syrové, zasněžené krajině poblíž mořské hladiny jako pěst na oko. Jde o typickou panelovou bytovku se všemi plusy i mínusy (k nezaplacení je ale prý výhled z oken). Za jedinou vážnou slabinu svého města považují místní společenský a kulturní život, který je prý poněkud jednotvárný. Kvůli malému zastoupení lidí mezi 20-30 lety v už tak nevelké populaci chybí mladým příležitosti k seznámení, které si jezdí hledat do devadesát kilometrů vzdáleného Anchorage, největšího města v zemi. Počet obyvatel ale přesto neklesá: rodiny dřívějších zbloudilců, které jsou unavené vymoženostmi západní civilizace, se sem totiž rády vracejí.
ZDROJE:
Basu, Moni (červen 2015). „Northern Enclosure: Alaska's One-House Town, Home to Hundreds“. CNN. Čteno 24.1.2024
An Alaska town living under one roof (23.1.2021). CBS News. Čteno 24.1.2024