Vítejte na Aljašce! Ve městě, z něhož v noci není úniku, žijí všichni obyvatelé pod jednou střechou

Americké město Whittier na jihu státu Aljaška patří mezi světové unikáty. Stálých obyvatel sice nemá mnoho (podle sčítání v roce 2020 zde hlásilo trvalý pobyt 272 lidí), i tak je ale neobvyklé, aby drtivá většina z nich sdílela stejnou adresu.

Whittier patří mezi přístavní města a je domovem aljašského námořnictva. Přístav, který plní funkci vstupní brány na Aljašku, byl dokončen roku 1943 spolu s železnicí a vojenskou základnou s názvem Camp Sullivan. Základna měla během druhé světové války důležitou úlohu: právě odtud probíhalo zásobování regionu municí a jiným vojenským materiálem. Ve válečných časech byl Whittier strategicky velmi významným bodem - díky takřka nepřetržité oblačnosti mu hrozilo jen malé nebezpečí náletu a mohl bezpečně soustředit velké množství zásob. Po skončení druhé světové války jeho význam na čas upadl, ale zase vzrostl s eskalujícím napětím mezi USA a Ruskem ve vypjatých časech studené války. Při sčítání lidu USA v roce 1950 se Whittier objevil v zápisech jako „nezačleněná vesnice“, formálně bylo město založeno až roku 1969.

Whittier nepatří mezi oblíbené prázdninové destinace, ačkoliv svou pověstí, historií i drsnou krajinou všude okolo láká lecjaké dobrodruhy. Lokalita je známá svým nehostinným, extrémně vlhkým počasím a tuhými zimami, přičemž ani v červenci coby nejteplejším měsíci v roce průměrná teplota nepřekročí 14°C. Svůj název dostalo město po nedalekém ledovci, pojmenovaném roku 1915 na počest amerického básníka Johna Greenleaf Whittiera, jehož potomci žijí ve městě dodnes.

Městu Whittier dominují dvě hlavní stavby: první z nich je Begich Towers, kdysi známá jako Hodge Building, druhá o několik pater nižší Buckner Building, které se pro koncentraci služeb a podniků různého druhu kdysi přezdívalo „město pod jednou střechou“. Obě byly postaveny krátce po druhé světové válce jako obytné a rekreační budovy pro armádu a zaměstnance přístavu a ve své době se jednalo o nejvyšší obytné stavby na Aljašce. Buckner Building je dnes už opuštěná; zpustošily ji následky zemětřesení, exekuce a lidský nezájem. „Městem pod jednou střechou“, které obývá 95% whittierských duší, se místo ní staly Begich Towers.

Begich Towers mají obdélníkový půdorys, plochou střechu a jsou tvořeny třemi vzájemně propojenými moduly, z nichž dva se svým čtvercovým půdorysem plní funkci věže. Stavba byla dokončena roku 1957, o šedesát let později prošla nákladnou renovací, aby plnohodnotně nahradila chátrající Buckner Building. Na čtrnácti patrech se nachází celkem 150 bytových jednotek s jedno, dvou a tří pokojovou dispozicí, dvě patra hotelových pokojů a také veškeré základní občanské vybavení. Najdeme zde obchod se smíšeným zbožím, poštu i malou nemocnici. Obyvatelé mohou využívat také vnitřní hřiště, konferenční sály nebo baptistický kostel; pro čtyři desítky zdejších dětí byla přímo v Begich Towers zřízeny jesle a školka a pro ty starší také základní a střední škola. Budova disponuje sofistikovanou sítí chodeb, výtahů a podzemních tunelů, kterými se dá mezi jednotlivými patry i moduly pohybovat rychle a jednoduše.

O chod města se stará sedmičlenná rada v čele se starostou. Na starosti mají tři sektory: veřejnou správu, bezpečnost a práci. Whittier má svůj vlastní dobrovolný hasičský sbor a také policejní služebnu, jejíž kancelář sídlí v jednopokojové jednotce v prvním patře Begich Towers. Reálně je zejména v otázce bezpečnosti město závislé na pomoci okolních měst, protože případné zadržené nemá kde uvěznit a navíc disponuje pouze pár policisty (další jsou dočasně najímáni nebo na místo převeleni v létě, kdy do Whittieru míří větší množství výletních lodí).

Whittier je město plné protikladů. Jeho prostředí je extrémně nehostinné, ale místní se v něm naučili dobře a rádi žít. Oceňují, že mají všechno po ruce, a nevadí jim ani to, že je jejich město považováno za nejdivnější místo na Aljašce. Je izolované, ale zároveň velmi dobře dostupné pomocí moderní železnice, dálnice i letišti s jedinou přistávací dráhou.

„Není to pro každého,“ říkají jeho obyvatelé s oblibou a dodávají, že pro turisty, kteří si rádi nechávají otevřená zadní vrátka, je zvlášť děsivé, že mezi horami a ledovci existuje jen jedna pevninská cesta dovnitř Whittieru a jedna cesta ven. Ta cesta navíc vede skrz dvě míle dlouhý železniční a automobilový tunel vyhloubený ve skále, který se na noc uzavře a znovu otevře až ráno. V noci tak z města neunikne ani jedna suchá noha.

Na specifika svého bydliště si zdejší obyvatelé už dávno zvykli. To, že v případě nutnosti nemusí doslova vytáhnout paty z domu, není pouhou zvláštností, která by jen tak mimochodem vyplynula z okolností. Projektanti města předpokládali, že v lokalitě s tak obtížným a vrtkavým počasím je třeba vytvořit místním takové zázemí, které nemusí opouštět, aniž by přitom zásadně utrpěl jejich komfort. Zvlášť v zimě, kdy teploty klesnou až k -16°C (pocitově je kvůli blízkosti ledovcového moře ještě chladněji) a je trvale zataženo s vysokým množstvím srážek, vydává rada města poměrně běžně doporučení z Begich Towers vůbec nevycházet.

Begich Towers působí v syrové, zasněžené krajině poblíž mořské hladiny jako pěst na oko. Jde o typickou panelovou bytovku se všemi plusy i mínusy (k nezaplacení je ale prý výhled z oken). Za jedinou vážnou slabinu svého města považují místní společenský a kulturní život, který je prý poněkud jednotvárný. Kvůli malému zastoupení lidí mezi 20-30 lety v už tak nevelké populaci chybí mladým příležitosti k seznámení, které si jezdí hledat do devadesát kilometrů vzdáleného Anchorage, největšího města v zemi. Počet obyvatel ale přesto neklesá: rodiny dřívějších zbloudilců, které jsou unavené vymoženostmi západní civilizace, se sem totiž rády vracejí.

ZDROJE:

Basu, Moni (červen 2015). „Northern Enclosure: Alaska's One-House Town, Home to Hundreds“. CNN. Čteno 24.1.2024

An Alaska town living under one roof (23.1.2021). CBS News. Čteno 24.1.2024