Článek
Psal se 15. srpen 1945. Posluchači po celém světě ladili radiopřijímače a napjatě očekávali zprávy z východní fronty. Dočkali se - někteří pozdě v noci, někteří brzo ráno, ale dočkali. Ve 12:00 japonského standardního času přečetl císař Hirohito ve své rozhlasové řeči rozhodnutí o ukončení války. Hned po jeho proslovu, aby nedošlo k mýlce, následoval i komentář s upřesněním, ve kterém zaznělo slovo, jemuž se japonský vládce dokázal tak elegantně vyhnout: kapitulace. Japonsko uznalo svou porážku a druhá světová válka byla definitivně u konce.
Svět se ponořil do mohutných oslav. New York se vinou časového posunu o kapitulaci Japonska dozvěděl s půldenním předstihem, Newyorčané proto začali slavit už v podvečer 14. srpna. Davy lidí se sešly na náměstí Times Square na Manhattanu, hlavní tepně bujarého velkoměstského života, aby se společně radovaly nad velkou událostí. Každý slavil, jak uměl: někdo pil, někdo zpíval a tančil, jiný alespoň s úsměvem od ucha k uchu potřásal pravicemi všem okolo. Projevy veselí byly spontánní a leckdy bezuzdné. Nikoho nepřekvapilo, že zejména muži dávají průchod emocím způsobem, který se vymykal sociální normě té doby. Tu a tam se v davu objevil veselý voják, který se o svou radost toužil podělit s některou z přítomných dívek a žen - chtělo to jen trochu odvahy a malinko více euforie a podání ruky vystřídal spontánní polibek bez souhlasu. Nejinak tomu bylo v případě mladého muže v námořnické uniformě, který pobíhal náměstím, popadal každou ženu, která se namanula, a bez rozpaků přitiskl svá ústa na její. Byl jedním z mnoha; podobně jako on si tehdy počínalo mnoho dalších veselých námořníků. Tento jeden konkrétní se ale zapsal do historie; přesně v době, kdy se přiblížil k mladinké dívce v bílé uniformě zubní sestry a uchopil ji kolem pasu, na něj totiž mířilo hned několik objektivů.
Na jednom z fotoaparátů cvakla spoušť v ten pravý okamžik. Cvakla jednou, dvakrát - dohromady vznikly čtyři různé snímky. Z nich se na titulní strany dostal jediný, ikonický záběr, který dodnes přežil pod názvem „VJ Day in Times Square“ - v překladu „Vítězný den na Times Square“.
Žid, který fotil Mussoliniho
Jako většina kultovních fotografií, i tato vznikla náhodou. Její autor, americký fotoreportér Alfred Eisenstaedt, byl toho dne přímo na Times Square. Veselil se spolu s ostatními a zuřivě fotil. Zvěčnil vše, co mu přišlo zajímavé, a podařilo se mu až hmatatelně zachytit všechno to štěstí, euforii a naději v lepší zítřky. Eisenstaedt o naději něco věděl - jak už jméno napovídá, byl to Němec, navíc židovského původu. Narodil se v západopruském městě Dirschau roku 1898, zažil tedy ještě éru velkého Německého císařství. Fotografovat začal už jako jedenáctiletý chlapec a po skončení první světové války se začal focení věnovat profesionálně. Dodával fotografie pro berlínskou pobočku Pacific and Atlantic Photos a pracoval pro Ullstein Verlag, tehdy největší nakladatelství na světě. Svými zaměstnavateli byl ceněný pro mimořádné nadání a cit, dostával se proto i k lukrativním zakázkám. Byl to právě on, kdo dokumentoval slavné první setkání Benita Mussoliniho a Adolfa Hitlera v Itálii (Mussolinimu se prý fotografie s německým kolegou velmi zamlouvala - do doby, než se dozvěděl, že ji fotil Žid).
Eisenstaedt měl štěstí, podařilo se mu i s celou rodinou včas emigrovat do Spojených států. V roce 1936 dostal práci v populárním časopise Life, který zásobil portréty celebrit, politiků a dalších veřejně známých osobností. Life v době, kdy se k němu připojil, odebíralo skoro dva miliony čtenářů a Eisenstaedt si mezi nimi velice rychle získal dobrou reputaci. Než začala druhá světová válka, platil už za nejlepšího fotografa v celé redakci. Přestože přijímal zakázky i z jiných periodik, magazínu Life zůstal věrný po celý život - ještě pár dní předtím, než v pokročilém věku zemřel, ho viděli, jak spěchá do kanceláře.
Alfred Eisenstaedt podepisuje kopii své nejslavnější fotografie. Zemřel o osm hodin později (1995)
Žádná romantika. Chytil každou, kterou našel
Přesné okolnosti vzniku slavné líbající fotografie z Times Square Eisenstaedt s odstupem času popisoval různě. Podle jednoho z vyprávění námořníka na ulici s footaparátem pronásledoval, podle jiného čekal, až se k němu sám přiblíží, podle dalšího byla centrem jeho pozornosti v první řadě mladá dívka v uniformě zdravotní sestry. V jednom se ale všechny jeho verze shodovaly: všechno na Times Square se odehrávalo velmi rychle, tedy i polibek byl otázkou okamžiku. Námořník byl hlučný a rozjívený, rozverně pobíhal ulicí, kde popadal mladičké dívky i zralé ženy všech tvarů a barev, stiskl je v náručí a než zase odběhl, vtiskl jim vášnivý polibek. Eisenstaedt čekal na přesně takové scény; už za války byly podobné líbací momentky oblíbeným nástrojem, jak v těžkých válčených časem povzbudit morálku lidu, v takových případech ale šlo téměř vždy o aranžované záběry. Polibek, který Eisenstaedt zachytil, byl spontánní v každém smyslu slova.
Fotografie byla o týden později zveřejněna v obrazové příloze Life, která dokumentovala oslavy vítězství napříč celými Spojenými státy. Podobných fotografií bylo v příloze více, ale jen Eisenstaedtova byla otištěna na celé dvojstraně. Mezi ostatními byla výjimečná kompozicí i kontrastem barev a čtenáře uchvátila. Protože oběma hlavním aktérům na ní není vidět do obličeje, jejich totožnost byla dlouho neznámá - to však fotografii jen přidalo na atraktivitě. Po letitém pátrání, které odstartovala redakce časopisu Life na základě obrovské mediální odezvy, se v osmdesátých letech podařilo jejich identitu poodhalit. Ukázalo se, že mladý námořník se jmenoval George Mendosa a zdravotní sestra, kterou líbal, byla dívka jménem Greta Friedmann. Ti dva se dříve skutečně neznali a na tu chvíli vzpomínají různě: Mendosa s nostalgií, Greta Friedman s rozpaky.
„Nebyla to žádná romantika,“ potvrdila nahodilost setkání. „Nebyla to ani moje volba. Ten chlap prostě přišel a začal mě líbat.“ Až do smrti pak říkala, že jí celá situace tehdy byla spíše nepříjemná. Absence souhlasu s takovým polibkem rozproudila na přelomu tisíciletí debaty o tom, jak má být slavná fotografie interpretována. Pro jedny se stala symbolem svobody a euforie, pro druhé představuje útlak patriarchální společnosti, který znormalizoval a zromantizoval tuto formu sexuálního útoku. Časopis Life byl dokonce po jednu dobu nakloněn možnosti, že fotografii stáhne ze svého archívu, a aktuálně alespoň neuděluje další souhlasy s jejím šířením.
Eisenstaedt nebyl jediný, kdo polibek Mendosy a Friedmana toho dne zdokumentoval. Z jiného úhlu mířil na dvojici objektiv fotoaparátu v rukou Victora Jorgensena, fotoreportéra amerického námořnictva. Zachycuje zcela totožný okamžik, jen z malinko jiného, umělecky méně hodnotného pohledu. Protože všechny fotografie, které Jorgensen pořídil ve službě, byly z principu veřejným majetkem, ani tuto jedinou si nemohl chránit autorskými právy. Je volně citovatelná stejně jako veškeré její parafráze a věčná sláva spojená s autorstvím mu tak unikla jen o malý vlásek. Víc než co jiného tak demonstruje, že nejen dobrá fotografie, ale i osud fotografa je mimo talentu dílem i štěstí a nevyzpytatelné náhody.
Fotografie A. Eisenstaedta se dočkala mnoha uměleckých citací (Falla na Jordana, Španělsko)
ZDROJE:
Berman, Eliza: „More From the Scene of That Famous V-J Day Kiss in Times Square“. Life.com. Čteno 20. 6. 2024
Miller, Zeke: „An iconic WWII photo showing a nonconsensual kiss was almost banned from display. It didn’t last long“ (6. 4. 2024). apnews.com. Čteno 20.6.2024
„Who Were the People in the Times Square Kiss on V-J Day?“ veteranbreakfastclub.com. Čteno 20. 6. 2024
