Z války se vraceli se znetvořeným obličejem. Zázračná Anna vyrobila stovkám veteránů novou tvář

Že je válka vůl, to musí uznat každý jen trochu rozumný člověk. Válku si nikdo soudný nepřeje, nikdo rozumný ji nerozpoutá, ve válce se špatně miluje a snadno umírá. Přesto jsou válečných vřav naše dějiny plné: ve školních lavicích drtíme letopočty těch nejvýznamnějších konfliktů, připomínáme si jména největších hrdinů a výročí konce bojů, které zpustošily naši zemi, dodnes slavíme s velkou vděčností. Naše kultura, naše společnost, naše tradice a naše země jsou těmi bitvami nasáté - jako by snad naše civilizace ani nemohla existovat bez těch dvou světových a nekonečna menších válek.

Je smutnou pravdou, že v bitvách zpravidla nebojují ti, kdo konflikt rozpoutali. Od začátku první ze světových válek, smutného výdobytku 20. století, v červenci uplynulo 90 let. Dochovalo se jen málo jmen a příběhů těch statečných, kteří se z první světové války, na jejímž vzplanutí neměli nejmenší zásluhu, nevrátili. Jiným přála štěstěna více - přežili se a odjeli domů, někdy s poctami, někdy s hanbou. Mezi těmi, kteří měli to štěstí a přežili, byl nespočet mužů i žen navždy poznamenaných tím, co na frontě viděli a zažili. Někteří přišli o rozum, jiní o smysly, další vyvázli s amputovanými končetinami. Vojákům, kteří se z fronty vrátili s obličejem znetvořeným k nepoznání, vracela sebevědomí a chuť do života zázračná umělkyně Anna Ladd se svými na míru vyráběnými obličejovými protézami.

Anna Coleman Watts Ladd (*1878) byla americká výtvarnice. Narodila se v Pensylvánii, ale vzdělání obdržela podle evropského vzoru, když studovala sochařství v Paříži a Římě. Po návratu do Spojených států se vdala, porodila dvě dcery a dokázala si vybudovat úspěšnou kariéru. Spolu s manželem, kterým byl vážený pediatr Maynard Ladd, se roku 1912 usadila ve Francii, kde se seznámila s uznávaným sochařem Francisem D. Woodem. Wood roku 1915 založil v Londýně prosperující studio Tin Noses Shop (Oddělení plechových nosů), ve kterém vyráběl kosmetické masky pro vojáky, kteří se z bojů v první světové válce vraceli se znetvořením tváře. Trh nebyl vůbec malý; odhaduje se, že mezi lety 1914 až 1918 byly v bojích zraněny až tři miliony mužů, z nichž asi dvacet tisíc utrpělo zranění obličeje. Stali se oběťmi střelby z kulometů, bomb a výbuchů granátů, které jim z drsných tváří odchlíply oko, nos nebo celou čelist. Některým z nich nejvíce pomohl včasný zásah armádního chirurga, který jim amputovanou část obličeje přišil zase zpět, ti nejméně šťastní se ale museli spokojit s tím, že jsou naživu. Po příchodu domů je nepoznávaly ani vlastní děti.

Na válečné veterány navíc doma nečekaly ani pocty, ani zvláštní ohledy. Francouzi vysloužilým vojákům se zdeformovanou tváří říkali posměšně „les gueules cassées“ - „rozbité hrníčky“. Poté, co přestáli válečné útrapy, se tito přeživší vrátili domů jen proto, aby se stali oběťmi sociálního stigmatu. Často se od nich odvracely i jejich vlastní rodiny - prý proto, že ve válce ztratili tvář, jak říká krutá dobová anekdota. Mnozí zůstali opuštěni, žili jako samotáři a na ulici se odvážili vyjít až pod rouškou tmy. Právě pro ně vzniklo studio Francise Wooda.

Anna Ladd se s dobrým dílem Francise Wooda seznámila přes britského uměleckého kritika C. Lewise Hunda. Hund vykreslil Wooda jako průkopníka uměleckých rekonstrukcí a odborníka na vyřezávání protetických tváří. Wood podle odlitků znetvořených tváří vytvořil cínové masky a vyhladil pomocí nich ty kusy obličeje, které byly poškozeny tak, že je nebylo možné restaurovat chirurgicky. Anna Ladd, která už v té době byla uznávanou autorkou bronzových soch a měla za sebou několik samostatných výstav, se nadchla myšlenkou, že by její sochařské dovednosti mohly být k užitku tak prospěšné aktivitě, jako je výroba umělých tváří pro válečné veterány. Přihlásila se jako dobrovolnice pro Americký červený kříž, v němž jako poradce pro francouzské předsunuté zóny působil její manžel, a přesvědčila ministerstvo války, aby jí dovolilo založit v Paříži vlastní ateliér pro raněné vojáky podle Woodova vzoru. Vznikl pod názvem Studio pro portrétní masky a Ladd zpočátku celý jeho provoz hradila z vlastní kapsy. Její práce byla zanedlouho hodnocena jako natolik kvalitní a prospěšná, že získala povolení vyrábět masky pro vojáky ze všech deseti regionů Francie. Jen do konce války jich vymodelovala stovky.

„Naše práce začíná tam, kde práce chirurgů končí. Netvrdíme, že léčíme,“ říkala Anna Ladd. Muži, kteří přišli k ní do ateliéru, už podstoupili operaci obličeje a její pomoc vyhledali proto, že chirurg už neměl, co by operoval. Takový pacient navštívil zázračnou Annu a ona po úvodní konzultaci s ním rozhodla, jestli je možné pro něj osobně vyrobit masku. Jak její dobrá pověst sílila, doporučení na nové a nové příjemce jí chodily přímo z armádních nemocnic. Kontakty na ni předávali také pracovníci Červeného kříže.

Proces tvorby každé jednotlivé masky si vyžadoval několik individuálních sezení. Nejprve se z tváře raněného sejmul sádrový odlitek. Pak následoval druhý kontrolní odlitek a samotná výroba protézy, která se posléze namontovala na obličej drátky nebo tzv. „brýlemi“ a ručně nabarvila. Protéza se vyráběla z extrémně tenké galvanizované mědi a byla pokryta ještě tenčí vrstvou omyvatelného smaltu. Podle Anny Ladd bylo na celém procesu nejtěžší přesně vyrovnat jednotlivé poměry obličejových částí tak, aby tvořily jednotný celek bez nádechu grotesknosti, a velkou váhu přikládala i koncovému barvení. Tvrdila, že maska, která by nevypadala tak, jak dotyčného znali před zraněním jeho vlastní příbuzní, by byla horší, než znetvoření samo. Tomu, aby výsledný produkt co nejlépe odpovídal skutečnému vzhledu pacienta, věnovala velikou péči. Při výrobě masky detailně studovala dřívější fotografie raněného, na konzultace zvala kolegy svého manžela, lékaře. Závěrečný nátěr volila tak, aby tón masky přesně korespondoval s přirozeným tónem pleti, a protézu opatřila obočím a vousy vyrobenými z vlasů dotyčných mužů. Výsledky byly ohromující - kolemjdoucí na ulici často nepoznali, že má daný muž místo části obličeje masku.

Anna Ladd byla roku 1932 za svou práci vyznamenána Řádem čestné legie, nejvyšším francouzským státním vyznamenáním. Zemřela v Kalifornii o sedm let později. Tomu, co dělala, se dnes věnuje anaplastologie - umění a věda, která pomocí syntetických materiálů obnovuje chybějící nebo zdeformované části těla. Z jejího válečného díla těží teorie obličejové protetiky dodnes.

ZDROJE:

„Anna Coleman Ladd making masks worn by French soldiers with mutilated faces, 1918“ (26.11.2021). RareHistoricalPictures.com. Čteno 17.8.2024

„Studio for Portrait Masks, 1918 – 1920“. https://reidhall.globalcenters.columbia.edu/content/studio-portrait-masks-1918-1920 Čteno 17.8.2024