Článek
S naším prvorozeným dítětem jsme se narodili i my jako rodiče. Byla jsem matkou přibližně tři minuty, když jsem poprvé udělala něco špatně. Náš syn byl statný, silný chlapeček s hezkou barvou a ďolíčkem v buclaté bradičce, jeho příchod byl ale bouřlivý a jeho adaptace na svět poněkud opatrná. Když jsem ho viděla poprvé, ležel na vyhřívaném lůžku v zeleném body s traktůrky, ručičky měl sevřené v pěst a krátkozrakýma očima zkoumal zářivky nad svojí hlavou. Udělala jsem to, co obvykle dělají matky, když potkají svoje děti - pokusila jsem se ho dotknout. Opatrně jsem položila dlaň na jeho hrudník, oslovila ho jménem a řekla mu, že jsem jeho máma.
„Maminko!“ ozval se za mými zády káravý hlas vrchní sestry. „Maminko, nesahejte mi na něj, ještě není celá!“
Můj syn zatím sevřel v dlani můj prst, zavřel oči a vrněl. Byl dokonalý a mně to celé nějak došlo. Že jsem jeho máma a že špatně budu odteď dělat už úplně všechno.
Dobrou vesnici, aby člověk pohledal
Střih, cvak. O pár let a pár dětí později už je moje mateřské sebevědomí někde jinde, ale raná zkušenost z porodnice se potvrdila ještě mnohokrát.
„Jé, on je tak tlustý?“ rozplývala se nad naším buclatým miminkem moje babička. „To je proto, že ho furt kojíš.“
„Není ona nějaká malá?“ komentovala stejná babička později naši droboučkou dceru. „To je proto, že ji furt kojíš.“
Na moudrosti předků se postupně nabalovaly moudrosti odborníků. Že se dá dítě zanedbat, když se o něj staráte málo, to zní logicky. S hrůzou jsem ale zjistila, že dítě zanedbáte i tak, že se o něj staráte hodně, a dokonce i tehdy, když se staráte tak nějak průměrně, normálně - ani málo, ani moc. Nejhorší je totiž máma, která ví, že může dělat víc, a nedělá to (zdravím dětského lékaře). Po nich, plíživě, jak děti opustily bezpečný prostor hlubokých kočárků a nosítek a začaly expandovat, přišly moudrosti davů. Říká se, že k výchově dítěte je potřeba celá vesnice, s čímž osobně hluboce souzním, kvalitní vesnici ale aby dnes člověk pohledal. Na místě vesnic jsou dětské herny a hřiště, školky a prostředky hromadné dopravy, kde vám názor na počet a chování vašich dětí ochotně sdělí skoro každý čiperný senior. Jedno dítě? Blbě. Dvě děti? Taky blbě. Zlobivé dítě? Rozmazlenec. Hodné dítě? Uťápnutý mamánek.
Samostatná kapitola je pak internet, vesnice 21. století. Snad každý, kdo v začátcích rodičovství udělal tu chybu a začetl se do diskusí na mateřských fórech, ví, co to je za nárazy. Ať se jdete poradit o čemkoliv, zjistíte, že jste jako máma totálně selhala (chudák dítě). O co hůř - každý účastník diskuse si myslí, že selháváte z jiného důvodu. Po pár dětech už mávnete rukou, s prvním miminem a sotva vstřebanými stehy ale ta jedovatá písmenka čtete se slzami v očích. Navzdory veškeré emancipaci, navzdory otcovským dovoleným a střídavým péčím se aktivně žije přesvědčení, že za poklesky a slabosti dětí můžou jejich matky, protože s nimi tráví více času, a tedy jsou garantem jejich výchovy. Jako by najednou neexistoval táta a neexistovala ta vesnice, kterou se zaklínáme, když mámu potřebujeme dostat na kolena.
Svět je plný neschopných matek
Miminkovské a batolecí trable mohou být ve výsledku ještě úsměvné. Že se dá kojenec blbě převléknout, přebalit nebo uchopit, to průměrně silná rodičovská figura zvládne zpracovat. Horší je, když si uvědomíte, že tím to nekončí a že své dítě můžete poškodit i jinak. I když se snažíte, i když nechcete, hrozí, že ublížíte jeho tělu i duši - nenávratně, fatálně. Zvlášť s tou duší je problém. Fyzicky své děti omylem zmrzačí málokdo, poškodit je psychicky je naproti tomu docela snadné, navíc se vždycky najde někdo, kdo vám to v pravou chvíli připomene. Veřejný prostor masově okupují odborníci i pseudoodborníci se svými teoriemi a radami o výchově, kteří nám to umí řádně vytmavit: nám, rodičům laikům, a hlavně - matkám. Dítě je obézní? Máma mu špatně vaří, pravil výživový poradce. Dítě špatně mluví? Máma mu nečte a posazuje ho před televizi, lamentuje logopedka. Dítě nepozdravilo sousedku? Maminko, jak jste si ho vychovala, řvou odborníci z ulice. O různých psycholozích a pseudopsycholozích ani nemluvě. Moderní psychologie slaví skoro 150 let a někteří se mentálně nehnuli od Freuda.
Jako by nestačilo, co všechno nám jednou legitimně vytmaví naše děti, až u nás budou reklamovat svoje dětství. Ještě dříve, než našim synům zmutují hlasy, se dozvíme, že za všechno prostě vždycky může matka. Když je, když není, když je málo i když je moc. Když dělá, co může, i když by mohla dělat víc. Může za zanedbané zoubky, obezitu i vývojové trauma.
Zdá se, že není úniku. Svět je zkrátka plný neschopných matek.
