Zapomenutý příběh Margot: geniální sestry Anny Frankové, která si taky vedla deník

Psal se říjen roku 1942. Manželé Frankovi a jejich dvě dcery už několik měsíců nevytáhli paty ze svého úkrytu na amsterdamské adrese Prinsengracht 263, sídle své rodinné firmy. Bylo už pozdě a jejich dcery, šestnáctiletá Margot a o tři roky mladší Anne, měly jít dávno na kutě. Ony ale nespaly; ležely bok po boku, jedna vedle druhé, ve stejné posteli přikryté společnou dekou. Povídaly si o všem možném - o válce, o životě, o chlapcích i o šminkách. Až přišla řeč na deníky, které si obě vedly.

„Můžu si tvůj deník přečíst?“ loudila Margot na Anně. Mladší z dívek neochotně svolila pod podmínkou, že jen kousek a že si na oplátku přečte něco ze sestřina vlastního deníku. Přesto, že obě děvčata sdílela stejnou krev, přikrývky i osud, byl to právě deník, co nakonec jednu od druhé oddělilo. Zatímco dnes každé malé dítě ví, kdo byla Anne Franková, o tom, co papíru prozradila Margot, se můžeme jen domýšlet.

Margot Betti Frank se narodila 16. února 1926 ve Frankfurtu nad Mohanem jako první, hluboce zbožňované dítě Otty a Edith Frankových. Přišla na svět devět měsíců po svatbě a nemohla si pro sebe vybrat lepší rodiče. Frankovi byli oduševnělí, vzdělaní, kultivovaní lidé, kteří se ve své prvorozené dceři doslova viděli a kteří disponovali dostatečnými zdroji na to, aby jí zajistili ideální podmínky pro všestranný rozvoj. Pronajímali si dům na předměstí Amsterdamu, ve kterém měli piano, rozsáhlou knihovnu a také velkou zahradu, na které děvčátko dovádělo s dětmi ze sousedství. Otto i Edith byli židovského původu, víru ale praktikovali jen vlažně; seznamovali dceru s tradicemi své kultury a ctili velké svátky, k jejichž oslavám přizývali i sousedy - křesťany. Dbali na to, aby i ona přišla do kontaktu s odlišnými vírami a světonázory, podporovali ji v tom, aby četla, vzdělávala se a kladla zvídavé otázky. Mírné, bystré dítě jim dělalo jen radost.

Roku 1929 do rodiny přibyl poslední člen, druhorozená dcera Annelies Marie, kterou oslovovali prostě „Anne“. Anne jako by Margot z oka vypadla, povahově si v raném dětství ale příliš blízké nebyly. Anne sice nepostrádala sestřinu zvídavost a zápal, byla oproti ní ale mnohem energičtější, nezkrotnější a drzejší. Obě dívky si sice dobře vybraly rodiče, kterým se narodily, o poznání menší štěstí ale měly s letopočtem. Margot bylo sotva sedm let, když se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, a rodiče Frankovi správně vytušili, že v zemi pro jejich dcery přestává být bezpečno. Když Margot vyloučili pro židovský původ ze školy, věděli, že musí jednat. Podobně jako desítky tisíc jiných neměckých Židů se rozhodli emigrovat do Nizozemska. Edith se s dcerami nejprve přestěhovala ke své matce do Cách, zatímco Otto odjel do Amsterdamu, kde založil firmu Opekta na výrobu pektinu k zavařování a náhražkového koření. Margot se za otcem přestěhovala na sklonku roku 1933, za pár měsíců za nimi přijela i Anne s matkou.

V Amsterdamu rodina požívala několik let relativního pocitu bezpečí. Margot byla zapsána do základní školy na ulici Jekerstraat poblíž jejich nové adresy na Merwedeplein v jižní části Amsterdamu. Přesto, že zpočátku neovládala nizozemštinu, nakonec ve škole dosáhla vynikajících výsledků a zařadila se po bok nejlepších žáků. Učitelé ji chválili pro její píli, důvtip i disciplínu. Chystala se na výběrové lyceum, v květnu 1940 ale do Nizozemska vpadla německá vojska a Margot byla nucena nastoupit na židovské gymnázium. Zářila i tam. Její bývalí spolužáci na ni po válce vzpomínali jako na milou, ctnostnou a zdrženlivou dívku, které se inteligencí rovnal málokdo z nich. Nebylo v ní ale přitom za mák podivínství - měla velký okruh přátel, s nimiž hrála tenis a veslovala, byla oblíbená a velmi společenská. Zdánlivě dokonalá povaha Margot dráždila její mladší sestru:

„Margot je dokonalost sama,“ psala o ní v deníku. „Je geniální, nejkrásnější, nejchytřejší a nejlepší.“

Vědoma si jejích kvalit a svých nedostatků, Anne na ni žárlila. Sesterské rivalitě neprospěla ani matka, která Anne často vyzývala, aby se chovala více jako její sestra. To šlo jen obtížně: Margot byla skromnější a tolerantnější, Anne zase od přírody ráda sdělovala lidem, co si o nich myslí. Je zřejmé, že Anne byla povahou bližší otci, zatímco k matce měla na rozdíl od Margot během puberty problematický vztah. Margot dokonce následovala příklad Edith, která se angažovala v liberální židovské amsterdamské komunitě, navštěvovala s ní hodiny hebrejštiny a sama také sionistický klub pro mladé, kteří toužili emigrovat do Palestiny a založit židovský stát. Podle Anne se tam chtěla živit jako porodní asistentka.

V létě 1942 začala systematická deportace Židů z Nizozemska. 5. července Margot jako první obdržela výzvu k deportaci a celá rodina se začala skrývat. Jejich úkrytem se stal tajný přístavek otcovy firmy na ulici Prinsengracht v samém centru Amsterdamu; rodina byla v bezpečí jen díky tomu, že se o ně obětavě starali zaměstnanci otcovy firmy. Ohledně pobytu v úkrytu panovala přísná pravidla, aby nikdo ze zákazníků nepojal sebemenší podezření, Margot ale ani zde nezahálela. Dále hodně četla, věnovala se samostudiu, pod jménem jedné z otcových zaměstnankyň dokonce absolvovala korespondenční kurz latiny. Právě zde navázala bližší vztah se sestrou, která se z nezkrotného dítěte pomalu měnila v hloubavou, empatickou a okouzlující mladou dívku. 4. srpna 1944 byl úkryt odhalen a rodina byla zatčena. Při zatýkání šli všichni mlčky, jen Margot tiše plakala.

Protože neuposlechli opakované předvolání k transportu Margot v roce 1942, s Frankovými bylo zacházeno jako s trestanci. Měsíc byli nasazeni na nucené práce v továrně na demontáž baterií, až byli 4. září 1944 vybráni pro poslední transport do Osvětimi. 30. října byla Margot se sestrou při selekci násilně oddělena od matky a převezena do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Zde se obě dívky nakazily břišním tyfem. Margot nemoci podlehla v únoru nebo březnu 1945 ve věku devatenácti let, její sestra Anne zemřela pravděpodobně o den později. Ani jedna z nich tehdy nevěděla, že jejich matka zemřela v Osvětimi už 6. ledna toho roku.

Deník Margot Frankové, o kterém se zmiňuje Anne v říjnovém záznamu roku 1942, se do dnešního dne nedochoval. Po válce zmizel beze stopy. O tom, jaká byla, o čem snila a jaký život chtěla žít, víme pouze z Anniných zápisků, z vyprávění přeživších přátel a také od jejího otce, který se jako jediný dožil konce války. Dost vzpomínek ohnul čas a zármutek, Otto Frank nicméně až do konce života udržoval naživu památku své manželky a dcer. Anniny deníky nechal publikovat, jejím jménem založil nadaci a až do konce svých dní, které se naplnily roku 1980, dohlížel na každé vydání deníků, na každou divadelní hru nebo knihu, která byla o jeho rodině napsána. Prostřednictvím vyprávění své mladší sestry přežila i Margot: výjimečná a nadaná dívka, která byla mnohem víc, než jen sestra Anne Frankové.

ZDROJE:

„Margot Frank“. annefrank.org. Čteno 26.8.2024

Prins, Erika; Broek, Gertjan. „One day they simply weren't there any more…“ (PDF). Anne Frank House. Čteno 26.8.2024