Článek
„Skoro žádné krysy,“ hodnotí postava Jacka Dawsona v oscarovém velkofilmu Titanic svůj pobyt v kajutě třetí třídy. Kousavá replika trefně poukazuje na to, jak o cestujících třetí třídy smýšleli privilegovaní cestující vyšších tříd: tak trochu jako o póvlu, kterému nepatří nic jiného než se přepravovat ve špinavých, nuzných kobkách v podpalubí.
Těm, kdo se jí přepravovali, musela třetí třída připadat jako překvapivý luxus. Kajuty byly sice stísněné a jednoduché, ale na svou dobu také čisté a útulně zařízené. V každé z nich byly dvě až čtyři palandy s ložním prádlem a přikrývkami (zdaleka nešlo o samozřejmost), malý stůl, židle a ramínka na šaty. Už to, že cestující měli k dispozici oddělené kajuty, byla změna oproti starším lodím, kde všichni nocovali v jedné velké hale a deky a polštáře si museli přinést s sebou. Třetí třída byla od zbytku lodi oddělena mřížemi, měla vlastní společenskou místnost a otevřenou palubu určenou k procházkám na čerstvém vzduchu. Také jídla už si nemuseli pasažéři nosit vlastní, ale byla jim vydávána v jídelně, a to ve více než uspokojivé kvalitě i množství. Bylo to skromné, ale na svou dobu vysoce nadprůměrné ubytování.
Této kvalitě odpovídala i cena jízdenek. Zatímco za jeden lístek do třetí třídy běžného parníku zaplatili cestující asi 5 liber (v přepočtu asi 20 tisíc dnešních korun), lístky na Titanic stály skoro jednou tolik. Byla to částka nedostupná pro chudinu, ale zároveň nic, co by nedokázali nashromáždit pracující lidé.
Třetí třídou cestovala také dívka jménem Eliza Gladys Dean. Ta si z luxusu největšího zaoceánského parníku své doby nepamatovala vůbec nic. V době, kdy se loď vydala na svou první a zároveň poslední plavbu, jí totiž byly sotva dva měsíce.
Za novým životem
Millvina cestovala na Titanicu v doprovodu otce Bertrama, matky Ettie a o rok staršího bratra Bertrama ml. Otec rodiny byl drobný podnikatel, který dříve vlastnil v Londýně hospodu, tu pak ale prodal a za utržené peníze koupil pro celou rodinu lístky do Ameriky. Plánoval se usadit ve Wichity v Kansasu, kde měl od svého bratrance odkoupit podíl v jeho obchodě s tabákovými výrobky. Za jízdenky do nového života zaplatil něco málo přes 20 liber - malé jmění a prakticky všechno, co za hospodu dostal. V nový začátek věřil tak moc, že mu těch peněz nebylo líto ani trošičku.
Před cestou do Nového světa Deanovi navštívili otcovu rodnou vesnici Branscombe v jižním Devonu, aby se tam rozloučili s příbuznými. Během návštěvy se 2. února 1912 narodilo jejich druhorozené dítě, dcera Eliza Gladys, které ale nikdy nikdo neřekl jinak než Millvina.
Je smutnou ironií osudu, že Deanovi měli původně cestovat na palubě jiného parníku. Ten ale nakonec nemohl opustit přístav kvůli probíhající uhelné stávce, a tak společnost White Star Line vstřícně přeřadila celou rodinu na nejbližší odplouvající loď. Tak se stalo, že se dne 12. dubna 1914 matka, otec a dvě děti Deanovi nalodili na Titanic.
Do záchranného člunu v jutovém pytli
Všechno, o čem Deanovi snili, skončilo třetí den plavby. Bylo krátce před půlnocí, v noci ze 14. na 15. dubna 1915, když se Titanic otřel pravým bokem o jednu z mohutných ker uprostřed ledovcového pole. Dlouho před tím, než začaly první parníky brázdit oceány, se zbloudilý ledovec utrhl od Grónska a putoval Atlantikem až do oblasti známé jako „Iceberg Alley“, jen aby se stal hlavním aktérem jedné z nejničivějších námořních katastrof 20. století. Tuhý, desítky tisíc let starý led způsobil v plášti „nepotopitelného“ parníku trhlinu o délce 91 metrů, kterou začala okamžitě proudit voda. Zpočátku se zdálo, že by incident nemusel být fatální; zakrátko se ale zprávy o tom, že voda proudí skrz otvory v plášti hned do několika vodotěsných komor najednou, roznesly až na palubu. Bylo nezpochybnitelné, že Titanic půjde ke dnu.
Bertram Dean starší byl jedním z mála pasažérů v podpalubí, kteří střet s ledovcem přímo zaregistrovali. Byl ještě vzhůru, když ucítil, jak se loď zachvěla. Vyběhl na palubu, rychle zanalyzoval situaci a pak spěchal zpátky do kajuty, aby tam probudil Ettie a děti. Zachoval se prozíravě - místo toho, aby se nechal uchlácholit naivními prognózami stevarda, řekl manželce, aby děti teple oblékla a následovala ho na palubu.
Během evakuace byli Millvina, její matka a bratr naloženi do záchranného člunu č. 10. Tento člun byl ze záhadných důvodů spuštěn na vodu jako jeden z posledních. Před druhou hodinou ranní už byla loď tak nakloněná, že se na její palubě v podstatě nedalo stát, a člun se nebezpečně kymácel ve vzduchu. Malou Millvinu proto na jeho palubu údajně spustili v jutovém pytli. Titanic zmizel pod hladinou ve 2:20 a spolu s ním zmizel i Bertram Dean. Pokud bylo jeho tělo někdy nalezeno, nikdy nebylo identifikováno.
Je nemorální zneužívat neštěstí pro zábavu, tvrdila Millvina
Ze záchranného člunu vyzvedla Millvinu posádka lodi RMS Carpathia. Poté, co byla v náručí své matky přepravena do New Yorku, strávila dva nebo tři týdny v nemocnici na zotavení. Podobně jako mnoho dalších vdov, ani Ettie Dean si nedokázala představit, že by měla po tragické ztrátě manžela, bez peněz, bez domova a bez jakýchkoliv osobních věcí v Americe zůstat. Zlomená, vyčerpaná a hluboce traumatizovaná netoužila po ničem jiném než se vrátit domů. Bez otálení přijala nabídku společnosti White Star Line a spolu s dětmi nastoupila na zpáteční loď RMS Adriatic, která vyplula z New Yorku dne 2. května 1914.
Malá Millvina vyvolala svou přítomností na palubě Adriaticu hotové pozdvižení. Muži o ní mluvili jako o „zázračném dítěti Titanicu“, ženy se přetahovaly o to, která ji bude chovat nejdéle. Byly tak urputné, že musel hlavní stevard jejich při rozseknout nařízením, kdy každé z nich povolil chování o maximální délce deset minut. Dítěti se prý to, jak zběsile kolovalo z náruče do náruče, nelíbilo ani trochu, a reagovalo na rozplývající se dámy podrážděným křikem. Tato zkušenost do značné míry předznamenala to, s čím Millvina bojovala v pozdější fázi života: se slávou o pozorností, o kterou vůbec nestála.
Po návratu se Anglie se matka s dětmi usadili v Southamptonu, kde pak Millvina prožila téměř celý život. O tom, že se jako nemluvně plavila na Titanicu a že to byla tato událost, která ji připravila o otce, se dozvěděla až v osmi letech. V Southamptonu navštěvovala základní a střední školu a po ní pracovala jako kartografka pro soukromé společnosti i britskou vládu. Během druhé světové války dokonce kreslila válečné mapy. Až po odchodu do důchodu v roce 1972 pak působila v nákupním oddělení strojírenské firmy v Southamptonu. Nikdy se nevdala a neměla žádné děti.
Do akcí spojených se zkázou Titanicu se Millvina začala zapojovat až v seniorském věku. Byla známá tím, že hluboce pohrdala jakýmkoliv „byznysem o Titanicu“, jak označovala využití tragédie pro umělecké nebo komerční účely. Mnohokrát veřejně kritizovala sebemenší popkulturní odkaz na Titanic s tím, že „je nemorální zneužívat toto neštěstí pro zábavu“. Od 80. let se nicméně účastnila pietních akcí a konferencí, obvykle v doprovodu svého bratra Bertrama. Ten zemřel shodou okolností 14. dubna 1992, na 80. výročí tragédie.
Millvina důrazně odmítala vidět film Jamese Camerona Titanic (1997) s tím, že po shlédnutí A Night to Remember (1958) měla noční můry a nechtěla si představovat svého otce jako jednoho z tonoucích obětí. Je paradoxní, že to byl právě štáb tohoto velkofilmu, kdo Millvině v závěru života vytrhl trn z paty. V prosinci 2006 byla Millvina nucena prodat několik rodinných cenností (včetně dopisu, který její matka obdržela z fondu Titanic Relief Fund a kufru, který jí byl darován, když se měla vrátit do Anglie), aby pokryla zvyšující se náklady na pobyt v domově pro seniory. Hvězdy filmu Kate Winslet a Leonardo DiCaprio, ale také režisér James Cameron a zpěvačka Celine Dion darovali každý desítky tisíc dolarů do sbírky, z níž pak Millvina těžila až do konce života.
Millvina byla nejmladším přeživším pasažérem Titanicu. Po smrti Barbary West Dainton v roce 2007 se v pětadevadesáti letech zároveň stala poslední žijící přeživší. Zemřela 31. května 2009 na zápal plic. Bylo jí 97 let.
Pamětní deska v Southamptonu věnovaná Millvině
ZDROJE:
Jackson, Peter: „The last Titanic survivor, rescued aged nine weeks“ (15.4.2009). news.bbc.co.uk. Čteno 14.4.2026
Pearse, Damian: „Last Titanic survivor, a baby put in a lifeboat, dies at 97“ (1.6.2009). The Guardian. Čteno 14.4.2026
Atwal, Sanj: „Miraculous story of the youngest Titanic survivor, Millvina Dean“ (10.2.2023). guinnessworldrecord.com. Čteno 14.4.2026
