Ženu a dítě vyfotil při smrtelném pádu. Ze snímku, za který získal Pulitzera, ho mrazí dodnes

Existují dva druhy fotografií, které zasáhnou člověka přímo do srdce: ty, které zachycují konec života, a ty, které svědčí o zázraku. Série fotografií s názvem Fire Escape Collaps (Zhroucení požárního schodiště) amerického fotoreportéra Stanleyho Formana ukazuje oboje - jak smrt, tak zázrak. Z fotografie, na které se žena v letu otáčí hlavou dolů, zatímco nad ní letí batole s široce rozkročenýma nohama a tváří zkřivenou děsem, se stal jeden z nejikoničtějších a nejvíce diskutovaných snímků 20. století.

V době svého mládí byl Stanley Forman jednou z nadějí americké reportážní fotografie. Narodil se roku 1945 v městečku Winthrop ve státě Massachusetts do dobře situované židovské rodiny. Jeho otec byl vášnivý obdivovatel hasičských a policejních aut a jeho možná trochu zvláštní, ale neškodnou kratochvílí bylo, že objížděl místa nehod a požárů, aby viděl svoje milované vozy v akci. Svého syna Stanleyho bral často s sebou: vyprávěl mu o konkrétních typech vozů a učil ho, k čemu se používá ta nebo ona hasičská technika. Kromě toho byl otec Forman také nadšený amatérský muzikant. V hudbě se sice malý Stanley prosadit nedokázal, umělecké nadání se mu ale přece nevyhnulo. Po absolvování střední školy dva roky studoval fotografii na soukromé vysoké škole v Bostonu, hned po promoci se pak nechal zaměstnat jako fotograf politických kampaní. Protože toužil po stabilitě a zázemí redakce zavedených novin, roku 1966 se ucházel o uvolněné místo technika ve fotolaboratoři deníku Boston Herald. Přijali ho a záhy povýšili, čímž se z něj stal řádný reportážní fotograf. Za tuto příležitost se novinám odvděčil celoživotní oddaností.

Protože Forman nepostrádal ani píli, ani talent, v 70. letech už mělo jeho jméno mezi fotografy zvuk. Střízlivý, uhlazený třicátník s vlasy vždy pečlivě sčesanými na stranu měl pevnou ruku a spolehlivou intuici, pro fotografa velmi důležité vlastnosti. 22. července 1975 obdržely hasičské sbory hlášení o požáru bytového domu na rohu bostonské Marlborough Street. V okamžiku, kdy se zpráva dostala až do redakce Boston Herald, byl už Forman na odchodu z kanceláře. Jakmile se dozvěděl, že hoří stará viktoriánská budova na North Endu, probudil se v něm instinkt reportéra říznutý špetkou zvědavosti, kterou podědil po otci. Popadl fotoaparát a spěchal na místo neštěstí.

Protože mu nikdo nesdělil přesnou polohu požáru, rozhodl se následovat jeden z hasičských vozů, který ho dovedl až na místo. V době jeho příjezdu už byl celý dům v plamenech. Postavil se za hasičské auto a čekal. Mysleli bychom si o něm, kdovíjaký to není cynik, ale to k jeho povolání zkrátka patřilo: být ve správnou dobu na správném místě a čekat, jestli bude co fotit. Pak najednou uslyšel ze zadní strany domu křik a pláč, ze kterého mu ztuhla krev v žilách. Rozběhl se za ním a spatřil mladou ženu s dítětem, jak balancují u zábradlí na požárním schodišti a naklánějí se co nejdál od žáru hořící budovy. Za nimi šlehaly plameny, pod nimi bylo pět pater výšky.

„Doslova visely přes zábradlí co nejdále od toho ohně,“ vypověděl Forman. Sledoval, jak hasiči k domu přistavují žebřík, pro pořízení dobrých záběrů ale potřeboval najít ještě o fous lepší úhel a výšku, rozhodl se proto vylézt na korbu nedalekého náklaďáku a fotit odsud. Nachystal si objektiv a nastavil fotoaparát na rychlost tří snímků za vteřinu. Čekal. Čekal a ani nedoufal v nejhorší: myslel, že dnes bude svědkem rutinní záchrany, běžné, nekomplikované akce se šťastným koncem. Žebřík byl přistaven, velitel hasičské jednotky Robert O'Neill po něm vylezl až na střechu a už už se rukou dotýkal ruky mladé ženy na požárním schodišti. Teď mu žena podá dítě, on ho předá do rukou jinému hasiči, pak i ona sama vyleze za ním na žebřík a všichni společně bezpečně sestoupí dolů. Ano, takhle to viděl už mnohokrát, takhle to bude i dnes.

Jak se později ukázalo, ženou na schodišti byla devatenáctiletá Diana Bryant, a u nohou se jí krčila její dvouletá neteř a kmotřenka Tiare Jones. Věci se ale vůbec nevyvíjely tak, jak si Forman představoval. Mladé ženě se nepodařilo batole vystrčit vysoko nad hlavu, aby ho mohl velitel O'Neill uchopit a vytáhnout k sobě na žebřík. Než se k ní stačil ještě více natáhnout, stalo se něco příšerného. Požární schodiště se náhle uvolnilo a hroutilo se dolů. O'Neill se jednou rukou stihl zachytit žebříku, žena a dítě se ale zřítily se schodištěm. Za letu se obě přetočily hlavou dolů a dopadly na zem za řadu popelnic.

„Když se schodiště zhroutilo, zrovna jsem měl foťák u oka,“ vzpomínal Forman na hrůzný okamžik. „Musel jsem se otočit. Došlo mi, co se děje, a nechtěl jsem to. Nechtěl jsem, aby ty dvě dopadly na zem. Dodnes si pamatuji, jak jsem se třásl, když jsem uslyšel ten náraz.“ Až později si uvědomil, že okamžik smrtelného pádu, kterému se chtěl pohledem vyhnout, navždy zachytil na fotoaparát, který fotil přesně tak, jak ho nastavil: tři snímky za vteřinu.

Diana Bryant na následky pádu zemřela. Její neteř jako zázrakem přežila - zachránilo ji, že dopadla přímo do měkkého těla své tety. Na místě byli i další mrtví: z patnáctimetrové výšky spolu s Dianou a Tiare spadli i další dva hasiči, v troskách hořící budovy navíc malá Tiara přišla o část rodiny včetně matky a některých ze sourozenců. Jakmile se Forman trochu vzpamatoval, z místa neštěstí utekl.

„V takových chvílích se vždycky bojím, že se objeví nějaký příbuzný obětí a vyrve mi foťák z ruky,“ přiznal Forman. Spěchal přímo do redakce, kde svému šéfredaktorovi předal fotoaparát a sdělil mu, že pokud fotky z něj nevyjdou v zítřejším vydání, už nikdy nepřijde do práce. Na druhý den byla jedna z fotografií, ta, která zachycovala nešťastnou Dianu s malou Tiare přímo v letu, na titulní straně.

Stanley Forman všechny pořízené fotografie z požáru v Marlborough Street setřídil do jedné sady a předal agentuře Associated Press, která je pak distribuovala do 128 amerických a několika zahraničních novin. Jeden ze snímků si získal takovou popularitu, že nikoho nepřekvapilo, když byl hned následujícího roku nominován na Pulitzerovu cenu v kategorii reportážní fotografie. Roku 1976 Forman Pulitzerovu cenu skutečně obdržel. Ironií osudu se tak stalo krátce poté, co pořídil další fotografii, která mu prestižní ocenění vysloužila i příští rok. Stanley Forman se tak stal prvním fotografem v dějinách, který obdržel Pulitzerovu cenu ve stejné kategorii dva roky po sobě.

Fire Escape Collapse je fotografie plná bolesti. Neponechává žádný prostor pro interpretace, je syrová a nanejvýš výmluvná. Žena a dítě padají a zemřou, a i pokud nezemřou, stejně padají a svět už nikdy nebude stejným místem. Mnozí se domnívají, že snímek buď neměl ani vzniknout, nebo neměl být nikdy zveřejněn, natož, aby byla veřejně uznána jeho umělecká nebo společenská hodnota. Stanley Forman na okolnosti jeho pořízení myslí dodnes. Dodnes prý slyší tu ránu, která se ozvala po dopadu dvou lidských těl na zem. Dodnes ho při pohledu na jeho nejslavnější fotografii zamrazí.

ZDROJE:

De Nardo, Luca: „FIRE ESCAPE COLLAPSE“ – STANLEY FORMAN (15.11.2022). Art and Glamour. Čteno 6.6.2024

„Picture power: Fire-escape drama“ (30.9.2005). BBC News. Čteno 6.6.2024

„‘And then the fire escape let go’“. pulitzer.org. Čteno 6.6.2024