Zoufalá vyskočila z okna hořícího domu. Za fotku děsivého pádu dostal náhodný kolemjdoucí Pulitzera

Čtyřiadvacetiletý Arnold zažil bláznivou noc. Bylo čtyřicet minut po třetí hodině ráno, když se vracel domů ulicemi polospící Atlanty. Košili měl propocenou a ve tváři se mu rozléval opojný výraz, jaký může mít jen mladý student, který právě strávil noc ve víru velkoměsta. Přes rameno měl ledabyle hozený kufřík, ve kterém se ukrýval jeho nejcennější majetek - fotoaparát Speed Graphic, který si koupil před nedávnem za tehdy ohromujících 200 dolarů. Nohy se mu pletly jedna přes druhou, ale opilý nebyl. Posledních pár hodin ve vší počestnosti protančil a ještě si dal tu práci, aby dění na parketu řádně zdokumentoval, a teď už se těšil jen na to, až se v kampusu pořádně zavrtá do peřin.

Arnold už byl myšlenkami dávno u sebe v posteli, když najednou uslyšel zpoza vedlejšího bloku zběsilé troubení sirén. Instinktivně se rozběhl za zvukem a ke svému překvapení se ocitl přímo uprostřed chumlu hasičských vozů. Ve vzduchu ucítit nezaměnitelný zápach hořící gumy a veškerá únava byla rázem ta tam.

Jako první Arnolda napadlo, že musí nějak pomoct. Jeden ze záchranářů ho ale odstrčil a naznačil, že se jim plete pod nohy. Nemohl se zbavit myšlenky, že by měl být nějak prospěšný, a tak vytáhl fotoaparát a namířil objektiv přímo proti horním patrům hořící budovy.

Byla sobota 7. prosince 1946 a Arnold Hardy se stal přímým svědkem požáru hotelu Winecoff.

Hotel Winecoff nechal roku 1913 postavit vlivný americký podnikatel William Fleming Winecoff. Za autora projektu monumentální stavby si nevybral nikoho menšího, než proslulého hotelového architekta Williama Lee Stoddarta.

Stoddart a Winecoff měli hodně společného a jejich spolupráce od začátku působila více než slibně. Stoddart byl nesmírně hrdý na funkční a efektivní design svých budov, ve kterém se ekonomický prospěch snoubil s estetičností noblesního francouzského stylu beaux arts. Dokonalá symetrie, čisté linie bez kudrlinek, nápadně zdobné římsy, mramor, vápenec a ikonické, máslově a terakotově zbarvené cihly - to byl Stoddardův umělecký podpis. Na projekt hotelu Winecoff dostal štědrý rozpočet a relativně volnou ruku, což mu umožnilo se dostatečně vyřádit. Patnáctipatrová budova měla úzký půdorys a vyrostla přímo z linie chodníku na adrese 176 Peachtree Street v centru Atlanty. Většina fasády byla z tlumených červených cihel, horní patra byla dozdobena bílými neoklasicistními prvky s bohatou římsou, spodní patra pak měla nápadnější zdobení s rustikálními obklady a velkými oblouky nad okny. Celá stavba měla svěží, moderní nádech, zároveň ale působila klasicky a dostatečně důstojně. V době svého vzniku šlo o jednu z největších hotelových budov ve městě.

V reklamních prospektech, kterými Winecoff ještě před slavnostním otevřením zaplavil Atlantu, stálo, že je jeho nový hotel „absolute fireproof“ - naprosto nehořlavý. Toto tvrzení vycházelo z faktu, že nosnou konstrukci tvořil ocelový skelet krytý betonem a keramickými prvky, konstrukce sama tedy hořet skutečně nemohla. Úskalí bylo pochopitelně v tom, že na nehořlavém skeletu byly nalepeny nekonečné vrstvy hořlavého materiálu. Téměř všechno vnitřní vybavení včetně dveří od pokojů bylo ze dřeva, na stěnách visely látky, tapiserie a několik vrstev tapet. Všichni hosté navíc mohli využívat jen jediné hlavní schodiště, chybělo venkovní požární schodiště i sprinkler - vodovodní systém protipožární ochrany, který už dnes patří mezi běžné bezpečnostní prvky. Bezpečnost při požárech závisela na centrálním poplašném zařízení, které bylo ručně ovládáno z recepce.

Asi nikdy už se nedozvíme, kdo nebo co zažehlo tu první jiskru. Víme, že ohnisko požáru bylo ve třetím patře, v západní chodbě v blízkosti schodiště do čtvrtého patra, v místě, na kterém někdo odložil matraci a židli. Podle některých teorií matrace vzplála od ledabyle odhozené cigarety, podle jiných byl požár založen úmyslně. Plamenů si jako první všiml poslíček, který ve 3:15 mířil k hostům v pátém patře. V té době už byl oheň tak vysoký, že úplně znemožnil průchod schodištěm. Následovala série fatálních a dosud nevysvětlených pochybení. Požární poplach nebyl spuštěn, hosté nebyli o události informováni a některé z nich probudil až křik a kouř, který se tlačil do pokojů. Hasičská stanice, která byla od hotelu vzdálena pouhých třicet sekund cesty, obdržela první hlášení o neštěstí až ve 3:42, kdy už lidé z horních pater ze zoufalství skákali z oken.

Dopad požáru byl zdrcující. V hotelu bylo té noci ubytováno 304 hostů, což znamenalo, že byly obsazeny téměř všechny pokoje. Zemřelo 119 z nich, dalších 65 vyvázlo s těžkými zraněními. Šíření ohně usnadňovaly technické nedomyšlenosti - např. odvětrávání umístěné nad každými dveřmi do pokoje, nebo otevřený prostor nad světly, který přiváděl čerstvý vzduch k ohni a vytvořil efekt komína táhnoucího se napříč všemi patry. Konstrukčních omylů bylo tolik, že hotel Winecoff, který jeho tvůrci propagovali jako dokonale nehořlavý, později někteří odborníci označili za „dokonalou past na lidi“.

Hasiči dorazili na místo velmi rychle, pro mnoho z hostů už bylo ale tou dobou pozdě. Tehdy dostupná technika na požár takového rozsahu nestačila, i ty nejdelší žebříky dosáhly jen přibližně do osmého patra a z osmnácti záchranných sítí byly roztaženy jen dvě, protože ostatní nebyly dostatečně silné pro záchyt těl z vysoké výšky. Lidé z vyšších pater se proto pokoušeli slaňovat na provizorních lanech svázaných z prostěradel, šplhali po římsách nebo přelézali mezi okny. Nejméně tři desítky lidí zemřely následkem pádu, někteří ale skákali dobrovolně v naději, že je to poslední šance na záchranu. Mezi hrstku těchto odvážlivců patřila i žena jménem Daisy McCumber.

Daisy plameny uvěznily v 11. patře. Nejprve se snažila skrz ně prodrat ke schodišti, žár ji ale tlačil blíž a blíž k oknu a když už se nedal vydržet, vylezla na parapet a skočila z dolů. Letěla nohama napřed, volným pádem z výšky asi 43 metrů. Přímo pod hořící budovou v tu chvíli stál mladý Arnold Hardy a s fotoaparátem v ruce zíral na tu hrůznou scénu před sebou. Byl jediným, kdo si všiml, že Daisy vylezla do okna, a taky jediným, kdo v pravou chvíli stiskl spoušť. Bylo to všechno nebo nic - na jediném filmu, který u sebe měl, mu zbýval poslední záběr. Bylo technicky velmi náročné v tak krátkém okamžiku nastavit fotoaparát proti tělu, které padalo do tmy, vyvážit jas a teplotu a vzepřít se vlastnímu strachu, kvůli kterému se mu ruce třásly jako při zimnici. Nakonec se ale podařilo a Arnold zachytil Daisy za letu, krátce před dopadem na zem v úrovni prvního patra. Sukni měla vyhrnutou až na prsa, střevíčky jí dosud pevně držely na chodidlech a ruce měla zdvižené v bezmocném gestu. Jakoby se těsně před dopadem vzdávala svému osudu.

Arnold Hardy svou fotografii ještě ten den ráno odnesl do sídla agentury Associated Press. Agentura měla na místě své vlastní fotografy, žádný z jejich snímků ale nebyl tak působivý jako ten Arnoldův. Associated Press nabídla Arnoldovi za fotografii „padající dámy“ 300 dolarů (ekvivalent dnešních 5000 dolarů) a placenou stáž. Oboje vděčně přijal.

Lidé si dlouho mysleli, že žena z fotografie při neštěstí zemřela. Až s odstupem času byla potvrzena její identita a média přinesla zprávu, že tehdy jedenačtyřicetiletá Daisy krkolomný skok z 11. patra přežila. Vyvázla „jen“ s mnohočetnými zlomeninami a rozdrcenou nohou, která jí nakonec musela být amputována, což byl vzhledem k okolnostem výsledek roven zázraku. Nikdy nestála o publicitu, zbytek života dožila mimo záře reflektorů a zemřela roku 1992 ve věku úctyhodných 87 let.

Arnold Hardy se nikdy nechtěl stát profesionálním fotografem. Stáž u Associated Press absolvoval s nadšením, rád se ale vrátil ke své opravdové vášni, kterou byla konstrukce medicínských přístrojů. Je až paradoxní, že jeho jméno dodnes svítí na seznamu nositelů Pulitzerovy ceny za reportážní fotografii, kterou si v roce 1947 převzal jako vůbec první amatér v dějinách. V životě toho dokázal hodně - získal doktorát na technické univerzitě, založil vlastní firmu na výrobu zařízení pro rentgenové laboratoře, oženil se a zplodil děti. Když v roce 2007 zemřel, média znovu propojila jeho jméno s osudem Daisy McCumber: ženy, kterou vyfotil během děsivého pádu z nehořlavého hotelu Winecoff.

ZDROJE:

Powell, Kay: Arnold Hardy, 85, took Pulitzer-winning photo (7.12.2007). ajc.com. Čteno 27.6.2026

Amateur photographer won Pulitzer Prize for hotel fire photo. latimes.com. Čteno 27.6.2026

Amateur Wins Photo Honor In Award of Pulitzer Prizes; AMATEUR'S PHOTO ON PULITZER LIST. (6.5.1947). nytimes.com. archiv. Čteno 27.6.2026