Článek
Bylo jí přibližně šest let, když skončila v sirotčinci, kam ji nechal odvézt bratr její matky. Neměla žádné jméno, v očích tehdejší společnosti nebyla nikým. Hlouběji už klesnout nemohla. Provinila se už jen tím, že se vůbec narodila, ba co víc, byla potomkem nerovného vztahu.
Její matka byla původem Korejka. Vyrůstala ve společnosti, kde se ctilo několik důležitých zásad, mezi ně patřila zodpovědnost, úcta k rodinným předkům, a především bezvýhradná poslušnost otci. Ženy byly stavěny do dosti znevýhodněného a podřízeného postavení. Pokud se rozhodly neuposlechnout jakýkoliv příkaz starších příslušníků rodiny, v okamžiku upadaly v nemilost. To byl případ i mladé Korejky. Se svou neklidnou povahou cítila potřebu zažít něco víc, nemínila svůj život zasvětit neustálému plnění příkazů. Podle tradic si ani nemohla sama vybrat muže, o něčem takovém rozhodoval otec. Přála si svobodu, a proto od rodiny utekla.
Podařilo se jí najít ne moc dobře placenou práci servírky a nějak přežívala. Po čase se zamilovala do mladíka z Ameriky, který v zemi pracoval jako voják. Ona brala svou první lásku velice vážně, on v celé situaci viděl jen krátký románek, který nemá budoucnost. Brzy ji opustil a ona zjistila, že čeká dítě. Přišla kvůli tomu o práci a nebyla šance, aby ji v takovém stavu ještě někdo zaměstnal. Nezbývalo jí nic jiného než se vrátit do vesnice, odkud pocházela. Nebylo však divu, že tam ji nikdo nepřijal. Zahanbila rodinu, neposlechla rodiče a tím se pro ně stala nikým. Zavrhli ji všichni, včetně sourozenců, sousedů, přátelé se jí museli vyhýbat, aby sami nezpůsobili ostudu své rodině.
Našla si opuštěný příbytek na okraji vesnice a v něm přivedla na svět svoji dceru. Tady začal příběh bezejmenné holčičky, kterou svět odvrhnul v okamžiku, kdy poprvé spatřila světlo světa. Na míšence se pohlíželo s tím největším opovržením, protože místní Korejci si nade vše vážili své kultury a ctili ji, nosili v sobě silně zakořeněné nacionální smýšlení a cokoliv cizího bylo špatné. Přesto její rané vzpomínky zůstávaly spojené především s láskou, kterou ji zahrnovala matka. Žily velmi skromně a chudě, celé dny trávily na poli, aby měly nárok na svůj příděl rýže. S nenávistí ostatních se ale potýkaly neustále. Mnohdy po nich vesničané házeli kameny a ony se vracely domů s krvavými šrámy.
V konfuciánské vesnici, kde jsme s Ommou (tj. matka) žily, byla základem života úcta k předkům. Byl to způsob života, který předpokládal bezvýhradnou a absolutní poslušnost starším. Postavit se proti slovu některého z nich představovalo největší společenský prohřešek. Ženy byly na žebříčku na posledním místě a existovaly jen proto, aby sloužily mužům a rodily chlapce. Očekávalo se od nich, že budou mluvit co nejtišeji, budou klopit zrak a nebudou se nijak projevovat. Neměly za úkol myslet, jen poslouchat. Odmítnout poslušnost mužskému příbuznému, nedej bože staršímu, bylo nepředstavitelné.
Dnes se jmenuje Elizabeth, ale v prvních letech svého dětství neměla jméno. Nezná ani datum svého narození, není si jistá, kolik jí je vlastně let. Matka ji oslovovala Sooni, z korejštiny se toto něžné oslovení překládá jako „malá holčička“. Pojmenování dítěte hraje v této kultuře velmi významnou roli a jen vyděděnci na okraji společnosti si jej nezaslouží.
Jméno je v korejské kultuře tak důležité, že rodiny se často obracejí na jasnovidce, než dítě pokřtí. Jméno může dítěti ovlivnit budoucnost, protože mu nese štěstí nebo smůlu. V korejské rodině jsou základem muži a rodiny uchovávají jména mužských předků až pět set let. Neznat své datum narození je další ponížení, protože štěstí závisí na roce, měsíci, dni a hodině narození. Šťastná kombinace těchto čtyř čísel může člověku zajistit nádherný život. Z korejského pohledu je lepší být mrtvý, než být ztělesněním hanby v kombinaci - vyděděnec, dívka, beze jména a bez data narození.
Bezejmenná, Elizabeth Kim, Ikar, 2002
Přibližně do šesti let vyrůstala Elizabeth se svou korejskou matkou. Byly to podle jejích slov nejšťastnější roky v životě. Ačkoliv obě živořily a okolí je nepřijímalo, vytvářely si svůj vlastní malý svět, ve kterém žily jedna pro druhou. Jednoho dne ovšem došlo k události, která se bude po zbytek života promítat Elizabeth před očima. Po dlouhých letech, které nakonec prožila v jiné rodině, se té vzpomínky nemůže zbavit a trápí ji do takové míry, že mnohokrát pomýšlela na sebevraždu. Na silná traumata z dětství zkrátka nelze zapomenout.
Osudného dne ji matka okoupala a pak ji přenesla k velkému bambusovému koši na prádlo, kam ji ukryla. Nakázala jí, aby se nehýbala a nevylézala ven před rozedněním. Krátce na to přišli do jejich chatrče dva muži - otec a bratr Elizabethiny matky. Chvíli se s ní dohadovali a chtěli si k sobě malou holčičku vzít, aby ji prodali jako otroka do bohatší rodiny. Měli za to přislíbené peníze a zároveň se ji snažili přesvědčit, že z vyděděnce se alespoň stane otrok, což je přece o stupeň lepší postavení než být nikdo. Odpověď, kterou dostali, se jim ani trochu nelíbila. Mladá žena se je snažila obelhat, a tvrdila jim, že dceru poslala na míso, kde ji nikdy nenajdou. Podepsala si tím rozsudek smrti. Mužští příbuzní už nehodlali dál tolerovat její neposlušnost a na místě ji zabili. Dívka sledovala tuto vraždu ve jménu cti ze svého tajného úkrytu. V poslední chvíli vylezla s pláčem ven, ale na záchranu matčina života bylo už pozdě.
V sirotčinci, kam ji nakonec poslali, strávila několik měsíců. Všechny děti tam byly zavřené v klecích a čekaly, jestli se jich někdo ujme. Elizabeth měla štěstí jen částečně. Adoptoval ji manželský pár z Ameriky. I tito lidé však byli velmi silně věřící. Holčička se tedy musela adaptovat na úplně jiný způsob života, učit se milovat Pána Boha a chovat se jen tak, jak je psáno v bibli. V nové rodině se nesetkala s moc velkým porozuměním, adoptivní rodiče měli nejspíš od začátku pocit, že dítě je předem odsouzené skončit v pekle a aby zachránili její duši, vštěpovali jí do hlavy samá přísná pravidla. Každý menší prohřešek končil výpraskem. Elizabeth nakonec začínala věřit, že si nic jiného nezaslouží. Stále dokola slyšela stížnosti matky nebo otce na svou osobu. Podle nich byla příliš neposlušná, divoká a zlobivá a ona tomu začala věřit. Nesnášela samu sebe tak moc, že si sama ubližovala.
Přivodit si bolest byl jediný způsob, jak se alespoň na chvíli odpoutat od strachu a nejistoty. A vydržel mi hodně dlouho. Sice mě bolest ani lepkavý dotek krve neuklidnily, ale mohla jsem myslet na něco jiného. Takže mi to pomáhalo zmírnit pocit provinění a studu. Ublížit si nějak uspokojovalo mou touhu po spravedlnosti… Rodiče si toho nikdy nevšimli, nebo to nechtěli přiznat. Když se ohlížím zpátky, uvědomuji si, jak jsem byla přizpůsobivá a toužila jim vyhovět. Byla jsem ochotná udělat cokoliv, abych si zasloužila jejich pochvalu. Strašně jsem si chtěla zasloužit jejich lásku.
Elizabeth Kim se rodičům snažila vyhovět i později, když jí v sedmnácti letech našli vhodného manžela - silně věřícího, jak jinak. Ale už den po svatbě ji surově zbil a pokračoval v tom několik dalších let. Nenašla tedy lásku ani v partnerském životě. Jediným světlým bodem se stala dcera, která z nešťastného manželství vzešla. Jen kvůli ní se nakonec odvážila od manžela odejít a od té chvíle se učila žít sama a svobodně tak, jak po tom kdysi toužila její matka.
Jak už bylo řečeno, vzpomínky na špatné zážitky z dětství provázely Elizabeth celým životem. Vracely se jí noční můry a pocit zloby a odporu k sobě samotné býval dost častým a nevítaným hostem. Došlo to tak daleko, že se jednou své dospívající dceři svěřila s myšlenkami na sebevraždu. Nakonec se ale přihlásila na terapie a krůček po krůčku se učila mít radost z každého drobného okamžiku a hlavně se snažila najít lásku k sobě samotné. To se jí nakonec podařilo.
Omma mi říkala, že všechno je možné. Věřila, že jednou se ze mě stane člověk, lidé se na mě budou usmívat a dívat se mi při tom do očí. Věřila, že její dítě jednou bude hodno úcty. A teď tomu věřím i já.
Zdroje informací a citací: Bezejmenná, Elizabeth Kim, Ikar, 2002
