Článek
Děti není radno podceňovat, někdy dělají, že neslyší, přitom naslouchají každému slovu během rozhovoru, který vedete například se svou kamarádkou. Jindy se zdá, že vás skutečně poslouchají, když jim něco pečlivě vysvětlujete, ale za minutu je vám jasné, že si z vašeho proslovu nepamatují vůbec nic. Pak je chcete pozlobit menší lží, ale oni vás hned odhalí a v tom horším případě vám to dají ještě slíznout.
Byla jsem jednoho hezkého sobotního dopoledne s dcerou na hřišti. Musím říct, že byla odjakživa pěkně divoká, chvíli neposeděla, neustále musela být v pohybu. Zkrátka hyperaktivní dítě. Záviděla jsem jiné mamince, sedící na lavičce kousek ode mě. Už asi půl hodiny si v klidu četla knížku, jen sem tam mrkla na svého syna, který k mému úžasu seděl celou tu dobu na jednom místě a hrál si v písku s bagrem. Ani při tom nepípnul, měl svůj svět, ve kterém stavěl písečné hory.
Pak jsem se podívala na svou dceru. Z hezky učesaného culíku už dávno nic nezůstalo, místo toho jí vlasy trčely do všech stran, jako rozzuřenému lvíčeti. Chvíli jako opička visela na průlezkách hlavou dolů a neustále na mě pokřikovala, ať se dívám, co umí. Každou chvíli jsem se na ni musela usmát, pokývat hlavou, nebo jí zamávat. Běda, jak jsem jen na chvilku sklopila zrak k telefonu.
Pak se z průlezek přesunula ke kolotoči, kde seděly dvě holčičky a oddávaly se pomalé vyhlídkové jízdě. Už jsem viděla, jak je moje dcerunka odhodlaná roztočit je tak, že odletí raketovou rychlostí až na Mars. Musela jsem chtě nechtě vstát a krotit ji v zamýšleném plánu. Za chvíli ji to hlemýždí tempo přestalo bavit, a tak šup na houpačku.
„Mami, sedni si na lavičku a sleduj mě,“ zatvářila se jako malý generál. Chtě nechtě jsem musela opět uposlechnout a dívat se. Samozřejmě bylo mou povinností žasnout nad tím, jak vysoko se dokáže na houpačce vyšvihnout. Vlásky už měla tak zcuchané, že jsem se děsila večera, až jí je budu muset rozčesávat.
Následoval přesun na písek a další velký plán - hloubení jámy. Nejdřív ukořistila jednu lopatičku chlapečkovi s bagrem. Měl jich tam naštěstí asi tucet, jeho maminka očividně myslela na všechno, na rozdíl ode mě. Oddechla jsem si, že mu nechce sebrat bagřík, protože jsem měla pocit, že se jí zalesklo v očích, když kluka pozorovala. Pak si ale sedla zády k němu a začala se věnovat svému dílu. Konečně to vypadalo, že si budu moct přečíst zprávy, které mi přišly na mobil. Nedočetla jsem ani první větu a už slyším chlapečka křičet. Moje bystré dítě nabíralo písek a házelo ho za sebe přímo na něj.
Maminka s knížkou konečně taky odlepila zrak od čtení, zjistila, co se děje a obrátila se na mě s výzvou v očích, abych tomu udělala přítrž. Zavolala jsem přísně na dceru, aby ten písek nerozhazovala kolem sebe. Kluk raději vstal a odklusal k mamince, která z něj začala oklepávat písek. To byl impuls pro moje dítě. Hmátla po opuštěném bagru a zahlásila, že jde stavět vodní příkopy. Chlapeček začal fňukat, protože jeho milovaný dopravní prostředek byl v nestřežené chvíli odcizen. Důrazně jsem dceři nakázala, aby hračku vrátila, ale zničehonic jí jaksi úplně přestal sloužit sluch. Opět jsem musela vstát, jelikož chlapeček už zoufale křičel. Maminka mu sice na oko vysvětlovala něco o tom, že se musí umět o své věci podělit, ale její pohled mluvil jasně. Kéž bychom se my dvě ztratily a ona se mohla nerušeně vrátit ke svému klídečku u knihy.
Vzala jsem dceři bagr, ignorovala její nafučený ksichtítk a upozornila ji, že už je čas jít. Vzdorovala jen chvíli, ale když poznala, že jsem nasadila takzvaný tón bez diskuze, diplomaticky prohlásila, že je na hřišti stejně nuda a že si radši bude hrát v bazénku na zahradě. Možná tím chtěla chlapečka trochu naštvat, protože se při tom výroku na něj významně podívala. Zdvořile jsem se rozloučila s maminkou od vedle, která si viditělně oddechla, a šly jsme.
Zbytek dne probíhal v podobném duchu, stačí si představit obrázek rozdováděného dítěte, které se odhodlalo řádit v nafukovacím bazénu. Všude voda, spousta křiku, chvíli jsem musela krotit žraloka a po chvíli zase obdivovat mořskou pannu. Hledání odpovědi na otázku, kde se v ní pořád bere tolik energie, jsem už dávno vzdala. Alespoň večer už se začalo zdát, že jí docházejí baterky. Během večeře mě dcera dlouho zadumaně pozorovala a já jen čekala, co z ní vypadne za moudrost. Samozřejmě přišla na záludnou otázku. Proč prý mají moje vlasy u kořínků takovou divnou, šedivou barvu? Tak mě hned napadlo, že dceru trochu poškádlím.
„Vždycky, když mě rozzlobíš, vyroste mi jeden šedivý vlas,“ podívala jsem se na ni vážně. Viděla jsem, že nad tím výrokem usilovně přemýšlí, dokonce jsem si říkala, že si tu odpověď možná vezme až moc k srdci. Už už jsem se chystala vysvětlit jí genetický princip šedivých vlasů v naší rodině, ale byla rychlejší a obeznámila mě se svým vlastním závěrem, který si z toho všeho vydedukovala.
„Ty jsi asi hodně zlobila, když jsi byla malá. Babička je úplně celá šedivá.“
Tak a mám, co jsem chtěla. Hrála jsem si na vychytralou, ale dcera mě opět přechytračila. Kéž jí ta chytrost vydrží i do budoucna. Na ni si jen tak někdo nepřijde.
