Článek
Uvědomila jsem si to právě ve chvíli, kdy byla u nás na návštěvě kamarádka. Žila jsem ještě v bytě u rodičů a ona přišla, aby si ode mě půjčila nějakou knížku. Pozvala jsem ji dál, chvíli jsme si povídaly a já pak začala hledat v policích požadovaný titul. Vtom se z vedlejšího pokoje ozvala sotva slyšitelná rána, a pak hrozné, srdceryvné naříkání. Ani jsem si nevšimla, že to kamarádku znepokojilo a dál jsem úplně klidně studovala hřbety knih.
„Ty neslyšíš? Tvojí mámě se asi něco stalo,“ řekla najednou kamarádka a já se na ni v první chvíli nechápavě podívala. Až teprve pak jsem si uvědomila, že maminka vedle skutečně skučí. Jenom jsem nad tím mávla rukou a zase se vrátila ke knihám. Komentovala jsem to slovy: „To nic není.“
Nejspíš jsem si ani moc neuvědomila, jak můj nezájem musí na nezúčastněného člověka působit. V očích oné kamarádky jsem se v tu chvíli bezpochyby zapsala jako necitelný barbar, což tak samozřejmě úplně není. Jenomže já svou drahou maminku už nějaký ten pátek znala. Žila jsem s ní bezmála osmnáct let a čím byla starší, tím to bylo horší. Možná už někteří z vás tuší, co mou matku postihlo za nemoc. Říká se tomu hypochondrie. Kromě toho se u ní postupně vyvíjely tendence všechno velmi přehnaně zveličovat a dramatizovat. V tom se maminka opravdu vyžívá a řekla bych, že by se klidně a s velkým úspěchem mohla přihlásit na DAMU.
Nepamatuju se, že by se tyto matčiny vlohy projevovaly v době, kdy jsem byla dítě. Mám pocit, že to všechno začalo, až když jsem začala chodit na střední školu a ona se nejspíš začala dostávat do krize středního věku. Byla jsem odjakživa obletovaný jedináček, kterého máma zahrnovala veškerou svou péčí a pozorností. Ale jakmile jsem povyrostla a postupně přestávala vyžadovat její neustálou přítomnost, zanechalo to na ní nejspíš jakousi stopu melancholie a vyvolalo to v ní pocit, že už není tak důležitá.
A tak nastaly doby, kdy jsem například přišla ze školy domů a našla jsem mámu s kapesníkem na hlavě. Uvítala mě slovy: „Mně hrozně buší srdce. Já snad dostanu infarkt.“ Když jsem odvětila, jestli nechce jít k doktorovi, řekla mi, že už si vzala prášek na uklidnění, že to bude zase dobré. Bolesti hlavy se ostatně staly naším velmi častým společníkem v domácnosti. Zaklepaly na dveře, kdykoliv jsem se chystala někam ven a měla se například zdržet pozdě do večera. Maminka měla mimo jiné velmi katastrofické scénáře, mohla by klidně psát knihy, za které by se nestyděla ani Agatha Christie: „Nechoď pořád na ty diskotéky, vždyť tě tam někdo může zastřelit!“
Brala jsem tu větu sice s humorem, ale stejně jsem pak zpětně kroutila hlavou nad jejími výroky. Jindy ji zase dlouho pobolívalo a píchalo v boku. „Já mám určitě rakovinu!“ hlásila všem raději dopředu, abychom se s tou krutou realitou zavčasu smířili. Opět jsem jí vysvětlovala, že pokud má opravdu bolesti, musí si s tím zajít na vyšetření. Kupodivu vždycky, když jsem začala projevovat nějakou starost, jako zázrakem se jí udělalo lépe. Za pár dní bylo po rakovině.
Zajímavé také je, že matka je velice náchylná a hned chytí kdejakou nemoc, ale to není vše. Ona totiž umí chytit i nemoc, která běžně nakažlivá není. To si jí tak jednou sousedka mezi řečí postěžovala, že má v koleni zánět, a proto teď špatně chodí. A další den už měla ten samý problém i moje maminka. V koleni ji cosi zabolelo a mně bylo hned jasné, že má kloubní zánět. O ničem jiném taky dva dny nemluvila. Nicméně díky mému neúnavnému přesvědčování, že s ní zajdu k doktorovi, se nemoc naštěstí sama vyléčila.
V poslední řadě musím zmínit její zajímavé úrazy a způsob jejího projevu, když se jí něco „hrozného“ přihodí. Tak například ten den, kdy jsem měla u sebe na návštěvě zmíněnou kamarádku, jsem se po jejím odchodu přece jen šla mámy zeptat, co se jí stalo. A dozvěděla jsem se, že jí cosi upadlo na zem, a když se pro to sehnula, praštila se hlavou o zeď. Jak originální úraz, který by mě určitě nepřekvapil, kdybych se v tu chvíli nacházela v jednom z pokojů Jedličkova ústavu. Ale i takové úrazy se mohou stát obyčejným lidem. Na hlavě samozřejmě žádné poranění neměla, musela jsem jen chvíli monitorovat její stav, jestli se nedostaví nějaké závažné příznaky otřesu mozku. Naštěstí se nedostavily.
Když u mámy dojde k nějakému zranění, obvykle se to okamžitě dozví lidé v okolí několika set metrů. Myslím, že i sousedé si už za ta léta zvykli, když se z našeho bytu občas ozvalo táhlé: „Áúúúú, ááá, to bolíííí. Tohle nepřežijúú!“ A tak podobně. Někdy se to střídá se zajíkáním a hlasitým, fingovaným pláčem, ovšem obojí je skutečně procítěné.
Co dodat. Opravdu nerada bych někdy podcenila některý z matčiných záchvatů „umírání“, kdykoliv totiž může nastat skutečný a nefalšovaný problém, jenomže lidský mozek je určitým způsobem naprogramovaný, a pokud se s něčím setkává dnes a denně, pak už danou skutečnost bere jako zcela běžnou a normální. Aniž bych tedy chtěla, bohužel zjišťuju, že i když máma kus ode mě bůhvíjak hlasitě haleká, já s klidem listuju časopisem a teprve až dohaleká, začnu reagovat na její přítomnost a přečtu jí nějakou zajímavou pasáž z bulvárního plátku. Zkrátka taková typická sobotní návštěva u maminky.
