Článek
Zkuste si na chvíli představit, že by tohle všechno, co dělá současná vláda a její poslanci nedělali oni, ale „ti druzí.“
Představme si, že by prezident Zeman odmítl jmenovat Jana Lipavského ministrem zahraničí. A Piráti by místo obrany ústavy vytvořili Lipavskému speciální funkci – vládního zmocněnce, čekatele na ministerské křeslo. Objížděl by média, mluvil by za stát, komentoval by zahraniční politiku, jen by za nic nenesl odpovědnost. Dočasně. Samozřejmě.
Jak by to asi znělo?
„Zase pražská kavárna ohýbá pravidla.“
„Lipánek brečí, že nedostal koryto.“
„Zeman je aspoň chlap, ten si nenechá poroučet.“
„Ústava? 😂 Tu vytahujou jen když se jim to hodí.“
„Aspoň že tam ten sluníčkář neleze hned.“
Dnes?
„No tak má dočasnou funkci, a co jako?“
„Hlavně že tam není ten pirátskej magor.“
Představme si, že by Petr Fiala oznámil, že ministerstvo zahraničí bude fakticky řídit on sám. Ministr je tam spíš formálně, rozhodnutí jdou přes premiéra. Dělba moci se smrskne na organizační detail.
Jak by reagovali kritici?
„Namachrovanej profesůrek.“
„Ukrajinskej lokaj Bruselu.“
„Ten by nejradši vládl jak diktátor.“
„Normální puč v bílých rukavičkách.“
„Zase si hraje na spasitele, přitom je úplně mimo.“
Dnes?
„Babiš aspoň ví, co dělá.“
„Ten to má v hlavě srovnaný.“
„Ministry vlastně nepotřebuje, ti jsou tam jen na okrasu.“
„Hlavně že to neřídí ti neschopní liberálové.“
A teď si představme, že by ministr obrany za STAN veřejně prohlásil, že Rusko je vlastně partner, že bychom s ním měli spolupracovat a že podpora Ukrajiny je přehnaná. Následně by Vít Rakušan natočil video, kde mu to trpělivě a lehce ponižujícím tónem vysvětluje. Ministr by zůstal ve funkci, jen by dostal zákaz se vyjadřovat.
Kdyby se to stalo za „liberální vlády“, slyšeli bychom:
„Rakušan patří zavřít.“
„Gestapo hadr.“
„Takhle vypadá svoboda slova podle Foltýna.“
„Kdo nejde s nima, toho umlčí.“
„Ukrajinská propaganda jede na plný koule.“
Dnes?
„No tak to řekl blbě, no.“
„Aspoň se mu to vysvětlilo.“
„Nejlepší ministr všech dob.“
„Svoboda slova neznamená, že můžeš říkat cokoliv.“
(řečeno těmi samými lidmi, kteří zároveň tvrdí, že žijeme v totalitě padesátých let).
A nakonec si představme, že by Piráti, STAN nebo ODS kryli poslance, který se chová arogantně, systematicky překračuje hranice, vysmívá se kritikům, je nekompetentní, na kritiku reaguje jako dítě, a přesto trvá na své nominaci na ministra. Premiér by řekl, že s ním sice nesouhlasí, ale že má právo na názor.
Jak by to dopadlo?
„Zas další politickej parazit.“
„Všichni stejní, hlavně si nahrabat.“
„Celá pětikolka jedna banda.“
„EU mu to nakázala, proto se tam tak cpe.“
„Demolice státu v přímým přenosu.“
Dnes, když se takhle chová člověk, který neustále vyhlíží ministerské křeslo, jeho obhájci buď mlčí, nebo se zmůžou jen na to, že ho měl prezident jmenovat. Protože pravidla platí jen tehdy, když se to hodí.
Tenhle text není o Babišovi, Turkovi ani Fialovi.
Je o tom, že se přestáváme shodovat na úplných základech.
Na otázkách bezpečnosti státu, kdy nejsme schopni napříč politickým spektrem říct, kdo je agresor a kdo se brání.
Na tom, že popírání jasných a ověřitelných faktů je nepřijatelné – bez ohledu na stranickou barvu.
A na tom, že spolupráce, komunikace a věcná diskuse by měly být samozřejmostí napříč politickým spektrem.
Že pluralita názorů neznamená, že všechno je jen otázkou osobního pohledu na svět.
Že transparentnost není stav, kdy říkám jen to, co se mi hodí, a odmítám odpovídat na otázky občanů.
A nebo že svoboda slova není licence k rozkladu reality ani omluva pro sprosté osobní útoky politiků mezi sebou.
Stejně jako se většinově shodneme, že jedna a jedna jsou dvě,
měli bychom se dokázat shodnout i na těchto základních otázkách fungování solidní společnosti.
Protože pokud se neshodneme ani na tomhle,
pak už se nehádáme o politiku.
Hádáme se o realitu samotnou.
A stát, ve kterém se lidé nedokážou shodnout na realitě, je křehký –
protože nemá pevné základy a je náchylný k autokracii, bez ohledu na to, kdo ho právě vede.
