Aktivisté s bannery = aktivisté v kravatách - nebo je mezi nimi rozdíl?

Když se dnes v Česku řekne slovo „neziskovka“, často to nezní jako popis právní formy, ale jako obvinění. Jako by už samotná existence neziskové organizace znamenala problém. Něco podezřelého. Něco, co je potřeba hlídat, omezovat nebo rovnou zakázat. Tenhle posun je zásadní – a není náhodný.

Po revoluci bylo přitom naprosto samozřejmé, že se lidé sdružují. Zakládali spolky, sdružení a neziskovky, aby společně řešili věci, které považovali za důležité. Vznikaly také různé organizace, odbory i asociace – vše na podporu podnikání, sportu, kultury, pomoci druhým nebo péče o místo, kde žijí. Takto se budovala občanská společnost. Takto se učila demokracie v praxi – ne shora, ale zdola.

Smyslem těchto spolků bylo buď upozornit stát na potřeby, které nevidí nebo nechce vidět, snažit se prosadit změny zákonů, nebo si problémy řešit sami, vlastními silami.

Jenže postupně začaly některým politikům vadit. Protože se ptaly. Kritizovaly. Viděly pod ruce. A hlavně – neopakovaly to, co se zrovna hodilo slyšet.

Nezisková organizace není ani politický směr, ani morální nálepka. Je to nástroj. Právní a společenský rámec, který umožňuje lidem spojit se kolem určitého zájmu a jednat společně – bez toho, aby si z výsledku rozdělovali zisk.

A teď to podstatné:
tenhle princip je stejný u všech neziskovek. Bez ohledu na to, jestli se nám jejich cíle líbí, nebo ne.

Ekonomické a profesní neziskovky vznikají proto, aby sdružovaly lidi, kteří podnikají, zaměstnávají, vyrábějí, nesou riziko a potřebují vůči státu hájit své zájmy. Jednotlivý podnikatel nemá šanci ovlivnit podobu zákona, daňových pravidel nebo regulací. Když se ale spojí s ostatními, vznikne asociace nebo komora, která už mluví hlasitěji.

Připomínkují zákony. Vyjednávají s ministry. Účastní se pracovních skupin. Vydávají stanoviska. Tlačí na změny.
Tomuhle se říká lobbying – a je to považováno za naprosto legitimní součást demokracie.

Rozdíl je jen v tom, že to často dělají lidé v oblecích. Aktivisté v kravatách. Je jich hodně a jejich vliv je značný – natolik, že politici musejí povinně hlásit, s jakými lobbisty se scházejí, aby bylo možné kontrolovat, zda nedochází ke korupci.

Nikdo se nad tím nepozastavuje. Nikdo neříká, že by podnikatelské asociace měly mlčet. Naopak – jejich tlak je brán jako „hlas praxe“, jako něco žádoucího a potřebného. Přestože jde o zájmy konkrétních skupin lidí, které změny zákonů zvýhodňují.

A ano – i z těchto struktur vyšli politici. Třeba Karel Havlíček, který působil v asociacích malých a středních podniků. To samo o sobě není problém. Problém je ve chvíli, kdy někdo, kdo celý život hájil své zájmy skrze neziskovou strukturu, začne tvrdit, že jiní by to dělat neměli.

Humanitní, lidskoprávní a ekologické neziskovky fungují na úplně stejném principu. Jen nehájí podnikatele, ale lidi, kteří nemají kapitál, kontakty ani přístup k moci. Lidi, kterým záleží na ochraně přírody, na důstojnosti menšin, na pomoci slabším – samoživitelkám, zdravotně postiženým, lidem se závislostmi, uprchlíkům, obětem násilí.

I ony mluví s politiky. I ony připomínkují zákony. I ony lobují. I ony tlačí na změny. Dělají aktivismus – sbírají petice, pořádají happeningy, demonstrují, informují, vedou debaty, snaží se mobilizovat veřejnost.

Rozdíl není v metodě.
Rozdíl je v tom, koho zastupují.

Když ekologická organizace upozorňuje, že rozhodnutí dneška ovlivní život za dvacet let, je označena za ideologickou. Když lidskoprávní organizace říká, že některé skupiny lidí nemají rovná práva, je obviněna z politického aktivismu. Když humanitní organizace kritizuje systém, který selhává vůči nejslabším, je obviněna z toho, že „se plete do politiky“.

Totéž chování. Jiný metr.

A pak jsou tu komunitní a lokální spolky. Lidé, kteří se starají o své okolí prostě proto, že vidí, že to jinak nikdo neudělá. Uklízejí lesy, opravují drobná veřejná místa, pořádají kulturní akce, setkání a přednášky. Dělají to ve volném čase, zadarmo, často i za vlastní peníze.

Sama jsem byla u dobrovolných hasičů. Jezdili jsme na závody hasičským autem nebo vlastními auty. Nářadí bylo obecní, někdo upekl koláč, hospodský dal občerstvení. Nikdo na tom nevydělával. Ale budovali jsme vztahy. Komunitu. Pocit, že to místo je naše.

A dnes? I tihle lidé jsou házeni do jednoho pytle s „nebezpečnými politickými neziskovkami“. Jako by solidarita a spolupráce byly něco podezřelého a odsouzeníhodného.

"Politická neziskovka“?

Nic takového neexistuje. Ten pojem neslouží k popisu reality, ale k jejímu zjednodušení. Je to nálepka, která má vyvolat dojem, že určitý typ občanské angažovanosti překračuje své meze, zatímco jiný je přirozený, žádoucí a „normální“.

Ve skutečnosti nejde o to, zda je něco politické. Jde o to, čí hodnoty jsou považovány za neutrální a čí už za ideologické. Co je většinové, dlouhodobě zakořeněné a společensky pohodlné, se vydává za zdravý rozum. Co ho zpochybní, je okamžitě označeno za aktivismus, nátlak nebo ideologii.

Právě tady vzniká problém. Neziskové organizace nejsou pro některé nebezpečné proto, že by prosazovaly „nějakou ideologii“, ale proto, že pojmenovávají hodnoty, které si zvykly vystupovat jako samozřejmé a nepřiznané. Připomínají, že i to, co se tváří jako neutrální, je výsledkem moci, zvyku a opakování.

Vzdělávání o lidských právech, sexualitě, ochraně přírody, médiích, vztazích nebo různých životních zkušenostech není útokem na společnost. Je to její zrcadlo. Ideologií se to stává až ve chvíli, kdy se jeden výklad světa začne vnucovat jako jediný správný a ostatní se označí za škodlivé, nepřípustné nebo „nebezpečné“.

Svět ale není jednobarevný. Je složený z miliard různých příběhů, hodnot a zkušeností. Demokracie nestojí na tom, že tyto rozdíly umlčí, ale na tom, že je unese. A právě proto je občanská společnost – se všemi svými nepohodlnými otázkami – pro demokracii nenahraditelná.

Český ministr zahraničí oznámil, že bude rušit podporu neziskových organizací, které pomáhaly v zahraničí s rozvojem demokracie v postkomunistických zemích. Je dobré si připomenout, že Česká republika sama byla příjemcem zahraniční pomoci na podporu demokracie, a to zejména po roce 1989.

Po pádu komunistického režimu přicházela do tehdejšího Československa a později ČR finanční i expertní pomoc ze Spojených států, západní Evropy a mezinárodních organizací, zaměřená na budování demokratických institucí, právního státu, nezávislých médií a občanské společnosti. Šlo o cílenou transformační podporu, která měla pomoci zemi přejít od autoritářského systému k otevřené demokracii.

S postupnou stabilizací a vstupem do NATO a EU se role ČR změnila – z příjemce se stala dárkyně a dnes sama poskytuje obdobnou transformační pomoc zemím, které procházejí podobným vývojem, jakým si prošla ona sama v 90. letech.

Pokud by se tehdejší ministři zahraničí jiných zemí chovali stejně jako dnešní český ministr a řekli „nic vám posílat nebudeme, nemáme dost pro sebe“, je velmi pravděpodobné, že bychom dnes žádnou demokracii neměli.

Rušit tyto programy jen proto, že někdo cítí nenávist ke svému předchůdci a ke všemu demokratickému, je krajně nezodpovědné a dětinské. Pokud je úkolem ministra zahraničí trollit občany a zpochybňovat český systém, pak jedná proti zájmům České republiky. Protože nás shazuje před partnery a zároveň zpochybňuje roli občansky aktivních lidí, na kterých demokracie stojí.

Říkat, že některé neziskovky by se měly zakázat, není technická debata o transparentnosti. Je to hodnotové rozhodnutí, které říká, čí hlas je legitimní a čí už ne.

Dnes humanitní neziskovky.
Zítra odbory.
Pozítří komunitní spolky.

Vždycky se najde nálepka. Vždycky se najde důvod.

Demokracie nefunguje tak, že chrání jen pohodlné názory. Funguje tak, že snese i ty nepohodlné. Neziskovky se navzájem neohrožují. Ekonomické, humanitní i komunitní řeší jiné věci.

Nebezpečné není to, že existují.
Nebezpečné je, když si společnost zvykne, že některé formy občanské angažovanosti jsou „v pořádku“ a jiné už ne.