Milion fanoušků pro prezidenta aneb selektivní svědomí demokracie

Když spolek Milion chvilek začínal, patřila jsem mezi jeho podporovatele. Chodila jsem na demonstrace, podílela se na aktivitách a věřila jsem, že vzniká občanská iniciativa, která chce pískat rovinu – bez ohledu na jména, strany a sympatie. Že jejím cílem je narovnat politické prostředí v Česku, zvednout úroveň politické kultury a obnovit důvěru ve stát a jeho instituce.

A je fér říct, že se tehdy podařilo něco mimořádného. Demokratické strany se dokázaly spojit, táhly za jeden provaz a porazily svého hlavního oponenta. To byl moment, kdy se ukázala síla občanské společnosti. Za tuto část Milionu chvilek smekám.

Zpětně si ale uvědomuji, že už tehdy spolek Milion chvilek přestal být skutečně nestranný a začal vést kampaň ve prospěch konkrétních politických stran. Stejně tak při prezidentské volbě se otevřeně stal součástí kampaně, nikoli jen jejím kritickým pozorovatelem.

Během vládnutí koalice Spolu, Pirátů a STAN se objevila řada kauz. Některé byly – a je potřeba to říct – zvládnuté správně. Kauza Dozimetr skončila před soudem, viníci byli identifikováni, převzali odpovědnost a odstoupili. Tak má právní stát fungovat.

Pak tu ale byla kauza IKEM. Premiérův blízký spolupracovník byl zapletený do vážných podezření z pokusu o ovládnutí vedení této instituce. Vyšetřováním byla pověřena BIS, což samo o sobě vyvolávalo otázky, a celá kauza se nakonec v tichosti rozplynula. Bez politických důsledků, bez jasného vyvození odpovědnosti.

Přiznám se, že mě překvapilo, jak málo to znepokojilo veřejnost – a jak slabě na to reagoval Milion chvilek. Čekala jsem jasný signál: pro tohle jsme vás nevolili.

Ale tím to bohužel neskončilo.

Působení bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka bylo dlouhodobě problematické. Milion chvilek na něj opakovaně upozorňoval, psal otevřené dopisy, vyzýval premiéra a svolal happening, na který ministr nakonec přišel – ke slovu však nebyl připuštěn. To jsou fakta a je fér je přiznat.

Petr Fiala na tyto výzvy reagoval udělením takzvané „žluté karty“ a ujišťováním, že má situaci pod kontrolou. Ukázalo se, že neměl. A přestože následovaly další kauzy, včetně té bitcoinové, nedošlo k žádnému skutečnému politickému tlaku ani jasnému vymezení mantinelů.

Pokud je argumentem, že „nechtěli nahrávat druhé straně“, pak si musíme položit otázku, zda dodržování principu padni komu padni opravdu znamená pomáhat opozici. Pokud ano, pak si zjevně nerozumíme v samotném významu principů. Protože tahle strategie – nekritizovat „naše“ – očividně nefunguje. Andrej Babiš vyhrál třetí volby, přestože je trestně stíhaný.

Pokud se někdo staví do role rozhodčího politické kultury, nemůže pískat podle toho, komu zrovna fandí. Nemůže u jedněch zůstávat u symbolických gest a u druhých eskalovat tlak do masových demonstrací.

Je to stejné, jako kdyby rozhodčí pískal derby Sparta–Slavia, o poločase šel do kabiny jednoho z týmů a skandoval jeho jméno. To není nezaujatost a už vůbec ne pískání roviny.

Pokud chce spolek Milion chvilek podporovat demokratické strany, je to jejich legitimní volba. Pak by se ale neměl stavět do role nestranného rozhodčího. To neznamená, že by neměl demonstrovat nebo vyjadřovat nesouhlas – ale svolávat demonstraci na podporu konkrétního politika, zejména v takto vyhrocené situaci, společnost dál rozděluje.

Proč nejsme schopni demonstrovat za hodnoty, a ne za osoby?

Rozumím obavám z ruského vlivu a chápu snahu bránit demokracii. Ale demokracii nelze chránit nefér způsobem. Ten se totiž vždy nakonec obrátí proti těm, kdo ho používají. Výsledek je přesně opačný, než si organizátoři přejí: dál rozpolcená společnost, utužování názorových bublin a žádné skutečné spojování.

Ano, možná se spojují lidé, kteří „chtějí zachovat demokracii“. Ale to samo o sobě nestačí.

Pokud se budeme chovat pokrytecky, jakékoliv snahy o obranu demokracie budou lidé bojkotovat. Někdo přestane chodit k volbám. Jiný to hodí Babišovi. Další z frustrace nebo recese zvolí politické trolly typu Motoristů. Ne proto, že by s nimi souhlasili, ale proto, že ztratili důvěru v systém. Tímto přístupem nepřesvědčíte nerozhodnuté – jen utvrdíte přesvědčené.

Demokracie v Česku selhává, protože selhávají občané. A selhávají i ti, kteří se pasovali do role jejího svědomí – ne proto, že by nic nedělali, ale proto, že nejsou stejně kritičtí k těm, které sami volí, a nevymezují jim jasné mantinely.

Chování politiků připomíná spíš vesnické půtky než řízení státu. A v této atmosféře se svolává demonstrace „na podporu prezidenta“. Přiznám se, že mi to připadá jako vrchol bizarnosti. Jako bych sledovala cynickou satiru o státu, který paroduje sám sebe – a o společnosti, která tomu tleská.

Možná jsem divná a možná se mýlím, ale mně tohle jako zdravá demokracie nepřipadá.

Možná si říkáte, že jsem jen zhrzená bývalá podporovatelka Milionu chvilek. Necítím to tak. Spíš cítím zklamání z toho, že se z hlídačů moci postupně stali její fanoušci.

Nekritizuji občanskou společnost jako takovou. A nejsem ani voličem žádné z vládních stran. Nejsem fanouškem politiků vůbec – a upřímně si ani nemyslím, že bychom jimi být měli.

Stojím na straně spravedlnosti, férovosti, svobody a demokracie. Snažím se hledat pravdu, ať je jakákoli. Politiky nevnímám jako idoly, kterým se fandí, ani jako morální autority, které se omlouvají „protože naši“. Vnímám je jako zaměstnance. Lidi, kteří dostali mandát spravovat tuto zemi, hospodařit s veřejným majetkem jako řádní hospodáři a reprezentovat nás navenek.

Pokud ale tito zaměstnanci dávají najevo, že mohou ignorovat pravidla, relativizovat odpovědnost, oslabovat demokratické mechanismy nebo si pěstovat spasitelské komplexy, pak k nim musím přistupovat ke všem stejně. Bez ohledu na to, zda jsem je volila, nebo ne. Volím podle hodnot, na kterých stojí Česká republika. Hledám kandidáty, kteří se k nim dokážou co nejvíc přiblížit. Nečekám dokonalost, ale poctivou snahu demokracii posilovat, ne oslabovat.

Karel Kryl říkal, že politikům se nemá věřit – ale že se mají hlídat. A právě v tom dnes vidím problém. Mám pocit, že se z mnoha lidí stali fanoušci svých volených zástupců, kteří jsou ochotni hájit neobhajitelné. Politici pak získávají pocit výjimečnosti a nenahraditelnosti – a o to hůř se jim odstupuje, když se objeví v nějaké kauze.

Pokud nejsme schopni být kritičtí ke svým vlastním voleným zástupcům, pak kdo jiný?

Skončeme s podlézáním politikům. Začněme je posuzovat jako zaměstnance, ne jako popové hvězdy. Protože pokud rezignujeme na tuto roli, může nás to stát to nejcennější – svobodu.

A na závěr jedna výzva pro média, opoziční politiky i jejich voliče.
Zkusme žít hodnoty, které hlásáme, a nevyžadovat je jen po ostatních. Zkusme přestat pracovat s jmény lidí, které nenávidíme, a místo toho pojmenovávat konkrétní skutky, které odporují principům a hodnotám demokracie nebo ohrožují bezpečnost země.

Bojujme za to, čemu věříme, ne proti těm, které jsme nevolili. Je naprosto v pořádku, že máme rozdílné názory i představy o směřování země. To, co by ale mělo být společné, je způsob, jakým spolu o těchto rozdílech mluvíme.

Pokud budeme útočit osobně, nadávat si a vysmívat se jeden druhému, nebudeme o nic lepší než ti, vůči nimž se vymezujeme.