Článek
V mnoha postkomunistických zemích dnes neprobíhá politická soutěž jako střet názorů, programů a pravidel, ale jako boj znepřátelených táborů, které se definují především skrze své vůdce. Politika se proměnila v konflikt „my proti nim“, v němž přestává být důležité, co se dělá a jak, a rozhodující je pouze to, kdo to dělá. Pravidla, etika i samotný smysl institucí ustupují stranou.
Tento stav není náhodný ani nový. Má hluboké kořeny v historické zkušenosti postkomunistických společností.
Stát jako trauma, ne jako rámec
Komunistické režimy systematicky rozložily důvěru ve stát jako morální a právní strukturu. Zákony nebyly nástrojem spravedlnosti, ale moci. Pravidla se neaplikovala rovnoměrně, nýbrž podle loajality. Etika byla deklarována shora, ale byla prázdná – sloužila jako ideologická dekorace, ne jako skutečný závazek.
Výsledkem bylo, že stát nebyl vnímán jako společný projekt, ale jako cizí a nepřátelská entita, kterou bylo třeba obcházet, přelstít nebo přežít. Tato zkušenost se přenášela generacemi – i po pádu režimu zůstala hluboko zakořeněná.
Komunisté odmítali kritiku. Kritické hlasy označovali za nepřátele. Nepříjemné otázky byly považovány za nebezpečí, které je třeba eliminovat, protože ústřední výbor se snažil občany přesvědčit, že jedná správně a v jejich zájmu. Zní to povědomě, že? Neděje se to náhodou trochu i dnes?
Svoboda bez důvěry
Po roce 1989 přišla politická svoboda, pluralita a volby. Nepřišla však automaticky důvěra v instituce. Demokratické mechanismy byly zavedeny, ale bez dlouhodobě budované legitimity. Mnoho lidí tak nikdy nezačalo vnímat stát jako něco, co funguje podle předvídatelných pravidel a co je schopno samo sebe korigovat.
V takovém prostředí se politika přirozeně redukuje na boj o moc, nikoli na správu věcí veřejných. Pokud systém není vnímán jako spravedlivý, ztrácí smysl jej chránit. A když nejsou pravidla považována za legitimní a neplatí pro všechny, není důvod je brát vážně.
V devadesátých letech a na začátku nového tisíciletí byli politici – mimo jiné i ze strachu o svou reputaci – ještě schopni a ochotni více odpovídat na otázky novinářů. Chodili na tiskové konference a do veřejných debat také proto, že neměli jinou platformu, jak své názory vyjadřovat nebo obhajovat.
Dnes se v České republice stává, že jsou vybraní novináři na tiskové konference pouštěni podle sympatií. Politici veřejně osočují a osobně, jmenovitě útočí na novináře nebo celé mediální domy. Ve vyspělých demokraciích by takové chování bylo signálem k parlamentnímu tlaku, soudním sporům nebo široké veřejné kritice.
V České republice se však tato praxe stává normou. Část veřejnosti takovou rétoriku legitimizuje a podporuje politiky v systematickém rozeštvávání společnosti. Ten, kdo se ptá, je označen za dezinformátora nebo za někoho, kdo je placený oligarchou.
Vznik táborů a potřeba tváří
Když instituce selhávají nebo nejsou brány vážně, společnost si hledá jiné kotvy. Vznikají politické tábory, které nejsou založené na hodnotách či programech, ale na identitě a loajalitě k osobám. Politik se stává symbolem – ochráncem, nepřítelem, zástupnou figurou pro frustrace i naděje.
V takovém prostředí se kritika politika mění v útok na celý tábor, kontrola moci je vnímána jako ohrožení, etika je označována za naivitu, pravidla se stávají překážkou a diskuse je považována za plytké řečnění a ztrátu času, nikoli za nástroj hledání řešení.
Nejde už o to, zda je něco správné, ale zda to pomáhá a chrání ty, které jsme si zvolili.
Důsledky: politika bez brzd
Tento model má zásadní následky: erozi právního státu, v níž pravidla platí selektivně, cynismus se stává normou a z hesla „nebát se a nekrást“ se stává „nebát se čerpat“. Kompromis je nemožný, protože dialog je vnímán jako slabost a ústupek jako selhání. A vysílat jenom signály nestačí.
Moc se personifikuje, systém se redukuje na jednotlivce a občané přestávají chránit principy a pravidla – místo toho chrání osoby. Hodnota principu přece nespočívá v tom, do jaké míry je porušován, ale v tom, že je porušován vůbec.
Demokracie se tím vyprázdní. Zůstane procedura, ale zmizí její duch, její podstata.
Češi se nevyrovnali ani s komunistickou minulostí, ani s poválečným uspořádáním. Není tu nikdo, kdo by jasně řekl, kam Česko směřuje, jaké hodnoty vyznává a jak se tyto hodnoty hájí v praxi. Jaká je filozofie státu? Přežívat? Hádat se v ulicích a na sítích? Nadávat jeden na druhého? Hloubit příkopy a bojovat za ty, které volíme, místo abychom bojovali za samotný smysl? Nebo už smysl nepotřebujeme a stačí nám sliby, které už ani nikdo neplní?
Nejsme svědky jen pasivního rozpadu důvěry, ale aktivní demontáže institucí v přímém přenosu. Pokud politik prohlásí, že se nebude soudit, protože soudy nejsou nezávislé, nebo pokud uznává rozsudky pouze tehdy, když mu vyhovují, nejde o politický názor. Jde o útok na samotnou podstatu právního státu. Veřejnost pak logicky rezignuje – proč věřit systému, který zpochybňují i ti, kteří jej mají spravovat? Pravda se pak nehledá v soudní síni, ale v tom, kdo hlasitěji zakřičí na sociálních sítích.
Proč se to neděje ve vyspělých demokraciích
Ve stabilních demokraciích vznikaly instituce dříve než masová politická mobilizace. Právo mělo kontinuitu. Stát nebyl po generace nepřítelem, ale spíše pomalým, často nedokonalým, avšak čitelným rámcem. Lidé se učili z chyb a nesnažili se je popírat ani promlčovat.
Proto se tam politické konflikty odehrávají uvnitř institucí, kde se řeší principy a konkrétní opatření, a jen málokdy se personalizují do existenčního boje. Politici jsou vnímáni jako dočasní správci, nikoli jako nositelé identity nebo spasitelé. Ulice patří tématům, ne osobám.
Je třeba říci, že dnes můžeme sledovat i ve Spojených státech – v zemi často označované za kolébku demokracie – budování kultu osobnosti prezidenta. Zároveň přímo před našima očima vidíme rozpad demokratických principů. Lidé jsou na ulicích zastřeleni v rámci zásahů imigračních složek, a to bez řádného soudu a spravedlnosti. Média se rozdělují na „spřátelená“, tedy ta, která nekladou nepříjemné otázky a nevyžadují vysvětlení, a na média „nepřátelská“, která se ptají a trvají na odpovědích. Opět se objevují osobní útoky, urážky a veřejné zostuzování jednotlivých novinářů.
Existuje řešení?
Ano, ale není rychlé ani pohodlné. Spočívá v návratu k pravidlům, nikoli k tvářím. Znamená přestat chránit „naše“ politiky a začít chránit principy, na nichž stojí stát. Být kritický nejen k těm, které jsme nevolili, ale především k těm, které jsme volili. Pokládat nepříjemné otázky vlastním politickým reprezentantům a trvat na odpovědnosti bez ohledu na sympatie, vliv či zásluhy. Pokud politik selže, musí odejít – ne proto, že je „špatný člověk“, ale proto, že pravidla platí pro všechny. Demonstrace mají smysl tehdy, když se bojuje za dodržování zákonů, za konkrétní opatření, pravomoci a odpovědnost, nikoli za osoby nebo proti jiným lidem.
Společnost, která si nevěří, si hledá vůdce.
Společnost, která si věří, si hlídá pravidla – a právě v tom spočívá jediný dlouhodobý smysl demokracie.
