Článek
Debata kolem výroků Filipa Turka a reakce Pražského hradu znovu otevírá starou otázku: co je v politice důležitější – sebeprosazení, nebo služba veřejnosti? Srovnání s prezidentem Petrem Pavlem není o minulosti, ale o tom, jak se člověk v čase posune a co považuje za svou roli dnes.
Filip Turek na svých sociálních sítích sdílel citaci z komentáře zveřejněného v Lidových novinách, který zpochybňuje kritiku jeho výroků a chování ze strany Pražského hradu. Text staví na srovnání Turkových excesů s minulostí prezidenta Petra Pavla před rokem 1989 a pracuje s tezí, že pokud byl Pavlovi jeho komunistický závazek „odpuštěn“ a mohl se uplatnit v novém režimu, mělo by být stejné pochopení projeveno i Turkovi. Na tento rámec argumentace, založený na relativizaci rozdílů mezi osobní minulostí a současným veřejným vystupováním, reaguji.
Rozdíl mezi vámi, pane Turku, a prezidentem Petrem Pavlem vidím především v tom, že on se v čase posunul. Třicet let života a práce na Západě ho – ať už s ním člověk souhlasí ve všem, nebo ne – naučilo základům fungování demokratické společnosti: že demokracie není exhibice ega, ale odpovědnost; že dialog je důležitější než pohrdání; že zastávání se slabších není slabost; a že mír se neudržuje izolací, ale spoluprací států, které o něj skutečně stojí.
U vás tento posun bohužel nevidím. Naopak mám dojem, že opakujete stále stejné vzorce chování, jen s rostoucím sebevědomím a bez jakékoli sebereflexe. Chybí u vás pokora, schopnost uznat chybu a snaha porozumět druhé straně. A právě proto by podle mě bylo problematické, abyste byl prezentován jako pozitivní vzor pro nás všechny.
Ve volbách jste získal zhruba 20 000 preferenčních hlasů a strana, za kterou kandidujete, obdržela přibližně 380 000 hlasů, tedy necelých 7 % voličů. To není zanedbatelné číslo, ale zároveň to rozhodně není mandát většiny. Přesto vystupujete, jako byste měl jasnou odpověď na vše a jako by kritika byla útokem, nikoli přirozenou součástí demokratického procesu a vývoje jednotlivce.
Zároveň u vás postrádám ucelenější profesní či mezinárodní zkušenost, která by naznačovala, čím konkrétně můžete tuto zemi obohatit. Účast na inauguraci Donalda Trumpa a fotografie s Elonem Muskem nepovažuji za politickou zkušenost, která by byla jakkoli přínosná pro Českou republiku nebo vypovídala o schopnosti orientovat se v mezinárodních vztazích.
Do Poslanecké sněmovny jste vstoupil jako politický nováček. Čtyři roky tam přitom pro vás mohly být příležitostí učit se, klást otázky, hledat odpovědi, pochopit komplexnost řízení státu a postupně přesvědčit skeptiky, že se mýlili. Že jste člověk, který mezitím dozrál natolik, že už nepotřebuje dokazovat svou výjimečnost slovy, ale výsledky své práce, které lidé dokážou ocenit. Ne tím, že primárně provokujete svými výroky v médiích. Chápu, že v době kampaně mohl být tento styl účinný a zapadal do vaší tehdejší role jakéhosi politického komentátora či „youtubera“. Dnes jste však poslancem a zastupujete nejen své voliče, ale i Českou republiku jako celek.
Skutečná autorita se totiž sama neprohlašuje. Vzniká tím, co po člověku zůstane – prací, postoji, schopností nést odpovědnost. „Legendy“ o sobě většinou nemluví samy. Mluví o nich ostatní, protože dokážou ocenit jejich práci, zpravidla až s odstupem času. Z mého pohledu je označovat se za legendu bez prokazatelných výsledků spíše projevem sebestřednosti než autority.
Od doby, kdy jste vstoupil do veřejného prostoru, jsem si navíc nevšimla, že byste se se stejnou razancí, s jakou obhajujete a vysvětlujete své osobní přešlapy, stejně vytrvale zasazoval o zájmy občanů.
Kandidát na ministra by podle mého názoru například neměl být člověk, který není schopen uznat chybu a omluvit se. Události z minulého roku, například vaše chování kolem rychlé jízdy, ukázaly spíše obrannou a dětinskou reakci než dospělý přístup k odpovědnosti. Označujete se za „hranu“, ale k problémům se stavíte způsobem, který připomíná spíše truc než vedení. V čem je tedy vaše chování hodno následování?
Osobně jsem Petra Pavla nevolila, přestože s řadou jeho postojů dnes souhlasím. Ale mám svoje zásady, tak jsem nemohla. Jeho minulost pro mě byla a je problémem. Jedním z důvodů mé nevolby bylo i to, že jsem očekávala, že lidé s vaším typem rétoriky budou jeho minulost neustále zneužívat – a tím ztíží obhajobu i těch kroků, které považuji za správné. To se bohužel potvrzuje.
Možná si budete myslet, že jsem naivní idealistka. Možná jsem. Ale nevidím na tom nic špatného. Moje představa o tom, jak by měl politik fungovat, se s realitou často rozchází – to však pro mě neznamená, že ze svých nároků slevím. Naopak. Budu se ptát, budu mluvit a budu vyžadovat, aby politici vysvětlovali, proč dělají něco jiného, než co hlásají.
Premiér vás jmenoval zmocněncem pro Green Deal. Vznikla tak funkce, která působí spíše jako dočasná čekárna na ministerské křeslo než jako jasně vymezená role s konkrétní odpovědností a výsledky.
V rozhovorech jste uváděl, že nechcete být ministrem za každou cenu a že ministerská funkce není vaším osobním snem. To, co však v posledních týdnech – zhruba poslední měsíc – předvádíte ve veřejném prostoru, tomu příliš neodpovídá. Vaše vystupování naopak vyvolává dojem intenzivního tlaku na získání ministerského postu, a to bez ohledu na formu, tón či dopad na veřejnou debatu. Působí to tak spíše jako protimluv než jako konzistentní a čitelné politické chování.
A proto se ptám i vás:
Jaké hodnoty prosazujete vy?
A jakými konkrétními činy jste je ve svém životě a veřejném působení naplnil tak, aby se jimi lidé mohli inspirovat?
