Článek
Nejen v ČR se vede debata o zákonech, které regulují zahraniční vliv, ale v posledních letech se objevují v řadě zemí. Často se přitom srovnávají dvě legislativy – jedni argumentují americkým zákonem Foreign Agents Registration Act (FARA) a druzí oponují, že jde o ruský zákon o „zahraničních agentech“.
V obou zákonech má jít o podobnou věc: stát chce vědět, kdo ovlivňuje veřejný prostor jménem zahraničních subjektů. Když se ale podíváme blíž, ukazuje se, že tyto zákony mají odlišný rozsah, definici i praktické dopady.
Ale také se v těchto zemích, stejně jako v ČR, argumentuje americkým zákonem, zatímco ve skutečnosti se chce dosáhnout ruské praxe.
Americký model: transparentnost zahraničního lobbingu
Americký zákon FARA byl přijat v roce 1938 jako reakce na obavy z nacistické propagandy ve Spojených státech. Jeho cílem není omezovat činnost organizací nebo jednotlivců, ale zajistit transparentnost, pokud někdo jedná jménem zahraniční vlády nebo politické organizace.
Zákon vyžaduje, aby osoby nebo firmy, které zastupují zahraniční klienty v politických nebo mediálních aktivitách, zveřejnily svůj vztah k těmto subjektům. Musí se registrovat u ministerstva spravedlnosti a uvést, jaké aktivity vykonávají a jaké finance přijímají.
Příklad: Indická vláda si najala lobbistickou firmu BGR, aby v USA prosazovala její zájmy (např. posilování bilaterálních vztahů, obchodní záležitosti nebo vysvětlování indické politiky v Kašmíru).
Firma má tedy povinnost: protože BGR přímo kontaktuje americké kongresmany, vládní úředníky a média jménem cizí mocnosti, musí být registrovaná v databázi FARA. Každých 6 měsíců musí firma vykázat přesné částky, které jí indická vláda zaplatila, a seznam všech schůzek, telefonátů a e-mailů s konkrétními politiky.
Cílem není zakázat lobbying pro cizí státy, ale zajistit, aby americká veřejnost a politici věděli, kdo kampaň platí a čí zájmy daná firma skutečně hájí.
Důležité je, že americký zákon obsahuje výjimky pro řadu institucí – například média, univerzity, kulturní nebo náboženské organizace. Samotná činnost těchto organizací není omezena; zákon pouze požaduje transparentnost v případě, že někdo aktivně zastupuje zájmy zahraniční vlády.
Nezisková organizace se musí pod FARA registrovat, pokud splní tři podmínky najednou:
– jedná pod kontrolou, na žádost nebo na příkaz „zahraničního příkazce“ (cizí vláda, politická strana, ale i firma nebo jednotlivec),
– provádí v USA „politické aktivity“ (např. lobbying, ovlivňování veřejného mínění nebo distribuce materiálů),
– přijímá nebo rozděluje peníze jménem tohoto subjektu.
Příkladem neziskové organizace, která se musela registrovat pod FARA, je ekologická skupina NRDC. Americké úřady na ni v roce 2018 vyvinuly tlak s argumentem, že její aktivity a spolupráce s čínskými činiteli fakticky pomáhají prosazovat čínské státní zájmy. NRDC se následně registrovala jako zahraniční agent, aby předešla právním sporům.
Je fér říct, že FARA se v posledních letech zpřísňuje hlavně v oblasti kontroly a vymáhání, přičemž se zaměřuje na odhalování a transparentnost zahraničního vlivu, nikoli na omezování běžné činnosti neziskových organizací. Nejde o plošný zásah proti občanské společnosti, ale o snahu ukázat, kdo a v čím zájmu ovlivňuje veřejný prostor.
Ruský model: zákon o „zahraničních agentech“
V Rusku byl podobný zákon přijat v roce 2012. Na rozdíl od amerického modelu je jeho definice výrazně širší.
Podle zákona může být za „zahraničního agenta“ označena organizace, která jen dostává peníze ze zahraničí nebo se účastní „politické činnosti“.
Problém je, že ta politická činnost má velmi široký rozsah, takže se do ní vejde kde co.
Organizace označené jako „zahraniční agent“ se musí registrovat u ministerstva spravedlnosti, podávat pravidelné finanční reporty, podstupovat časté kontroly a označovat všechny své materiály.
V ruském kontextu má navíc tento termín silnou historickou konotaci spojenou se špionáží nebo zradou, což vede i k reputačnímu poškození organizací.
Příklad: Memorial – historicko-charitativní společnost – se „provinila“ tím, že zveřejňovala seznamy politických vězňů a kritizovala porušování lidských práv.
Další příklad: televize Dožď, která se „provinila“ tím, že dávala prostor opozici a informovala o protestech.
Takže ruský zákon postihuje všechny, kdo říkají něco jiného než současná vláda, a dostávají tvrdé tresty za kritizování současného prezidenta. A to by se zřejmě líbilo i některým českým politikům, aby umlčeli kritiky, přestali dostávat nepohodlné otázky a mohli bez kritiky šířit svoji ideologii.
Hlavní rozdíly mezi oběma modely
Rozdíl mezi americkým a ruským zákonem spočívá především ve třech oblastech.
První je rozsah definice. Americký zákon se zaměřuje na osoby, které přímo zastupují zahraniční vlády v politickém procesu. Ruský zákon může zasáhnout i organizace, které pouze přijímají zahraniční granty.
Druhým rozdílem je institucionální rámec. Americký zákon je především registrační mechanismus. Ruský zákon zavádí rozsáhlé administrativní povinnosti a sankce.
Třetím rozdílem je politický kontext. Zatímco v USA je zákon využíván především v oblasti lobbingu, v Rusku byl aplikován zejména na nezávislá média a občanské organizace.
Šíření podobných zákonů v postkomunistických zemích
Americký model na ruský způsob se v posledních letech stal inspirací pro některé další země bývalého sovětského bloku.
Maďarsko
V roce 2017 přijalo zákon o „transparentnosti organizací podporovaných ze zahraničí“. Organizace s příjmy nad cca 24 000 eur ročně se musely registrovat a zveřejňovat dárce.
Zákon však napadla Evropská komise a Court of Justice of the European Union v roce 2020 rozhodl, že porušuje evropské právo. Maďarsko ho proto zrušilo. Nahradilo ho však novou normou, která umožňuje Státnímu kontrolnímu úřadu prověřovat neziskové organizace s rozpočtem nad 20 milionů HUF (cca 53 000 EUR).
Gruzie
V roce 2023 se pokusila přijmout podobný zákon. Návrh vyvolal masové protesty a vláda jej nakonec stáhla. Navzdory ještě masivnějším protestům a vetu prezidentky Salome Zurabišviliové parlament v květnu 2024 veto přehlasoval. Zákon vstoupil v platnost v srpnu 2024. Neziskovky a média, která se odmítnou registrovat, čelí vysokým pokutám (až 9 000 USD) a přísným kontrolám ze strany ministerstva spravedlnosti. Podle aktuálních zpráv z konce roku 2025 a začátku roku 2026 byl předložen další doplňující zákon, který zavádí trestní odpovědnost a hrozbu vězení pro ty, kteří se jako agenti nezaregistrují. Evropská unie kvůli tomuto zákonu fakticky pozastavila přístupový proces Gruzie do EU.
Slovensko
Podobná debata probíhá i zde s obavami z příliš široké definice.
Proč se tyto zákony objevují ve střední a východní Evropě
V postkomunistických zemích má občanská společnost často silné vazby na zahraniční financování. Po pádu komunismu byly organizace podporovány nadacemi, evropskými fondy nebo mezinárodními programy.
Zároveň jsou aktivní v oblasti boje proti korupci, ochrany lidských práv, monitorování voleb nebo investigativní žurnalistiky. Česká republika má takové organizace například Člověk v tísni nebo Amnesty International.
Jenže se může stát, že nejdřív vláda oseká neziskovým organizacím domácí financování, čímž je nutí hledat prostředky v zahraničí – například u evropských nebo norských fondů. Následně ale může přijít zákon, který je právě kvůli těmto penězům označí za „zahraniční agenty“.
Vzniká tak nebezpečný klešťový manévr: nejdřív organizace oslabit a pak je za jejich přežití stigmatizovat. Přesně tento princip jsme už viděli v Rusku – a o to opatrnější bychom měli být v českém prostředí.
Klíčová otázka
Debata o těchto zákonech nestojí na tom, zda má stát právo regulovat zahraniční vliv. To většina demokratických zemí uznává, včetně EU a snaží se tenhle problém řešit, ale právě proto odmítá ruský model. Rozhodující je, jak široce je zákon definován a jak je používán v praxi.
Proto je velmi důležité, aby byl takový zákon napsán férově, ne účelově.
Tady nejde o emoce, ale o tvrdou realitu. Když se podíváte na rétoriku některých našich ministrů, je jasné, že „neziskovka“ je pro ně sprosté slovo. Zákon o agentech by pro ně nebyl nástrojem kontroly vlivu, ale nabitým klackem na nepohodlné kritiky.
Pokud stát nedokáže (nebo spíš nechce) jasně rozlišit mezi placeným lobbingem pro cizí mocnost a nezávislým občanským aktivismem, pak mu nejde o bezpečí. Jde mu o klid na práci bez nepříjemných otázek.
Zákon o agentech v rukou vlády, která už teď neziskovky finančně dusí, není nic jiného než pokus o tichou likvidaci občanské společnosti. A to je přesně ten moment, kdy končí demokracie a začíná autoritářské „po nás potopa“.
