Článek
Někteří lidé si představují Boha jako přísného soudce. Jako někoho, před kým se člověk má plazit, kdo trestá, hodnotí a kontroluje. Ale pro mě je Bůh jiný. Je to někdo, kdo vidí až do morku kostí, až do hloubky myšlenek. Není to postava na obláčku s trestními body v ruce. Je to tichý svědek všeho, co se ve mně děje – i toho, co neudělám, i toho, co si jen pomyslím.
A právě proto s Ním nemůžu hrát žádné hry. Nemá smysl lhát, přetvařovat se nebo dělat ze sebe někoho jiného. Všechno ví. A tahle úplná průhlednost mě paradoxně osvobozuje. Můžu k Němu být naprosto upřímná – říct: „Zase mě ty emoce úplně zatemnily a zbytečně jsem to vyhrotila,“ nebo „Viděls, že na mě šel zase vztek, ale nakonec jsem to ustála, nechtěla jsem udělat stejnou chybu jako posledně.“ A vím, že to vidí a chápe. Ne proto, že bych byla dokonalá, ale protože se snažím být vědomá. Být člověk – opravdově, ne ideálně.
Bůh není nadřazený vládce, ale parťák. Učitel, který umí nastavovat mantinely, aniž by je sekal do kamene. Je to někdo, kdo ví, že nést lidské břemeno není sranda – protože jeho Syn ho taky nesl. Není to vzdálený mocipán, je to tichý hlas ve mně, který mě vede, když mu naslouchám. Ne k poslušnosti, ale k lidskosti. Ne k modlitbám odříkávaným z knížky, ale k životu, který má páteř.
A tak žiju s vědomím, že jsem „skleněná postava“ – průhledná pro Boha. Ne zahanbeně, ale s pokorou. Ne se strachem, ale s respektem. A někdy i s úsměvem, když Mu řeknu: „Vidíš? Zase jsem si to v hlavě pokazila… ale Ty už to stejně víš.“ A v tu chvíli vím, že je se mnou. Ne proto, že jsem bezchybná, ale proto, že jsem člověk – a že se snažím být dobrý člověk.
Živá víra vychází z nitra člověka, z jeho svědomí, pokory a touhy přiblížit se pravdě a lásce. Nevnucuje se, nikoho nesoudí, nehledá moc ani výlučnost. Je to vztah – ne instituce.
Naproti tomu fanatické dogma staví mezi člověka a Boha bariéru autority, pravidel a rituálů. Tvrdí, že pravda je vlastnictvím jediné skupiny, a místo aby otevíralo srdce, vyvolává strach a pocit viny. Živá víra proměňuje člověka zevnitř. Dogma ho chce řídit zvenčí. Kristus hlásal první – lidé se často upínají k tomu druhému.
Slovo Bůh zde nepoužívám jako náboženskou identitu, ale jako symbol nejhlubší pravdy, která člověka přesahuje. Neobhajuji teologii, ale zkušenost svědomí, ticha a vnitřního vedení. Víra není nástroj kontroly, ale možnost vnitřní svobody.
Můžete tomu říkat, jak chcete – intuice, bohyně, vnitřní hlas, svědomí, vnitřní já. Důležité není slovo, ale skutečnost, že to existuje.
A kde to hledat?
Najít to lze jedině v tichu – tam, kde ustane hluk světa i hluk vlastních masek.
A když to jednou zaslechnete, už nikdy nebudete hledat Boha venku nebo v kostele. Protože pochopíte, že celou dobu čekal uvnitř.
Ty jsi chrám, ve kterém přebývá.
