Článek
Když Tomáš Garrigue Masaryk mluvil o pravdě, demokracii a humanismu, nemyslel tím vznešené ideály odtržené od reality. Myslel tím praktický návod k životu společnosti, která nechce vládnout silou, ale odpovědností. Demokracie pro něj nebyla jen způsob, jak se dostat k moci, ale způsob, jak s mocí zacházet. Pravda nebyla slogan, ale závazek – i ve chvíli, kdy je nepohodlná. A humanismus nebyl sentiment, ale každodenní respekt k člověku, i když je slabší, jiný nebo nepohodlný.
V praxi to znamenalo obyčejné věci: nelhat, když se mi to hodí. Přiznat chybu. Nepodléhat davu. Nehledat viníka všude jinde než u sebe. Demokracie podle Masaryka nezačínala v parlamentu, ale u kuchyňského stolu, v práci, ve způsobu, jak mluvíme s druhými lidmi.
Evropa se nepoučila z knih. Poučila se z katastrof
Po druhé světové válce stála Evropa nad troskami vlastních iluzí. Dvě světové války, miliony mrtvých, genocida, rozpad důvěry mezi státy. Z této zkušenosti nevznikla Evropská unie jako pohodlný projekt prosperity, ale jako obranný mechanismus proti návratu barbarství. Zakladatelé EU pochopili jednoduchou, ale tvrdou pravdu: pokud necháme svět řídit jen silou a národním egem, skončíme znovu ve válce.
Proto postavili evropskou spolupráci na právním státu, lidské důstojnosti, ochraně menšin, dělbě moci a vzájemné provázanosti. Ne proto, že by si mysleli, že lidé jsou dobří, ale proto, že věděli, čeho jsou lidé schopni, když pravidla zmizí. Dohody, právo a instituce nejsou známkou slabosti – jsou pojistkou proti tomu, aby nejsilnější rozhodoval o osudu všech.
Demokracie se žije, nebo se rozpadá
Jenže demokracie není samospasitelná. Nestačí ji jednou založit, podepsat smlouvy a doufat, že bude fungovat navždy. Demokracie je každodenní práce. V okamžiku, kdy ji začneme brát jako samozřejmost, začíná se drolit.
V běžném životě to poznáme velmi rychle. Když se normalizuje lež, protože „to dělají všichni“. Když se zpochybňují soudy jen proto, že se jejich rozhodnutí někomu nehodí. Když se z menšin stávají terče a z institucí nepřátelé. To nejsou jiné názory – to je rozklad základů, na kterých demokracie stojí.
Když ti, kdo mají chránit, začnou bořit
Nejnebezpečnější situace nastává tehdy, když samotní političtí představitelé začnou hodnoty relativizovat nebo popírat. Když používají jazyk demokracie, ale jednají mocensky. Když mluví o svobodě, ale oslabují právní stát. Když označují pravidla za překážku a lež za názor.
V tu chvíli už nejde o férový spor. Vzniká asymetrie: jedni hrají podle pravidel, druzí je systematicky rozbíjejí. Demokracie pak neumírá tanky v ulicích, ale pomalu – výjimkou po výjimce, útokem po útoku, výmluvou po výmluvě.
Síla bez pravidel bere svobodu všem
A když se k tomu přidá někdo, kdo nabude dojmu, že mu svět patří jen proto, že má větší sílu, důsledky nejsou abstraktní. Porušování mezinárodních dohod neznamená jen konflikt mezi státy. Znamená méně bezpečí, více strachu a méně svobody pro obyčejné lidi. Ve strachu se totiž lidé vzdávají práv výměnou za pocit bezpečí. Roste kontrola, militarizace, uzavřenost. Svoboda se zmenšuje i tam, kde se nebojuje.
Svět řízený silou není realističtější. Je jen nebezpečnější – pro malé státy, pro slabší, ale nakonec i pro ty, kteří si myslí, že síla je ochrání.
Média nejsou kulisa demokracie. Jsou jejím kontrolním orgánem.
Svobodná společnost nemůže fungovat bez svobodných médií. Ne jako hlasatelů moci, ale jako nepohodlných tazatelů. Média nemají politikům pomáhat „dobře vypadat“. Mají jim klást otázky, na které se jim nechce odpovídat. Pořád a pořád, neodbytně, dokola. Konfrontovat politiky s tím, co říkají, a s tím, co dělají.
Ve chvíli, kdy se z médií stanou partneři moci – protože se bojí ztráty přístupu, exkluzivity nebo inzerce – přestáváme se bavit o svobodě slova a veřejném zájmu. Začínáme se bavit o soukromém zájmu médií, která si chrání vlastní pohodlí. Ticho, opatrnost a nekritičnost nejsou neutralita. Jsou to politická rozhodnutí, která posouvají hranici možného.
Demokracie neumírá tím, že by nebylo co říct.
Umírá tím, že se nepokládají kritické otázky.
Občanská společnost jako poslední brzda moci
Stejně důležitá jako média je občanská společnost. Ta není dekorací demokracie ani aktivitou „pro lepší lidi“. Je to neustálý tlak zdola, který politikům připomíná, že moc není jejich majetek.
Jenže občanská společnost selhává ve chvíli, kdy měří dvojím metrem, omlouvá chování „svých“ politiků nebo zavírá oči před porušováním pravidel, pokud se jí to momentálně hodí – protože „ti naši“ to s námi přece myslí dobře a podvádějí pro vyšší dobro a přece to dělají pro nás. . To je lhaní si do vlastní kapsy.
Pokud nejsme schopni být kritičtí i k těm, které jsme sami volili, nemůžeme čekat, že se budou sami omezovat. Politici se nechovají lépe proto, že jsou morálně nadřazení, ale proto, že jim voliči vytyčí hranice. Jakmile společnost vyšle signál, že „tohle ještě projde“, hranice se posune. A pak znovu. A znovu.
Přesně to sledujeme posledních patnáct let – ne náhlý zlom, ale plíživé posouvání normálu.
Byla doba, kdy politici odstupovali za to, že nedokázali spolehlivě vysvětlit původ peněz, za které si koupili dům. Dnes může být politik trestně stíhaný a prostě neodstoupí. Zmizela jakási čest – obyčejná lidská čest.
Demokracie se rozkládá, když selžou všechny tři pilíře
Masaryk, poválečná Evropa i vznik Evropské unie stojí na stejném předpokladu: demokracie funguje jen tehdy, když politická moc, média a občanská společnost plní svou roli zároveň.
Politici mají vládnout v rámci pravidel.
Média mají kontrolovat moc, ne s ní obchodovat.
Občanská společnost má být náročná i sama na sebe.
Jakmile selže jeden z těchto pilířů, systém se začne viklat. Když selžou dva, rozpad je otázkou času. A když selžou všechny tři, demokracie zůstává už jen jako fíkový list pro bezcitné cynické pragmatiky.
Na hodnotách musíme makat všichni
Svoboda není přirozený stav. Je to náročný proces, na kterém se musí podílet každý z nás. Nejen tím, že chodíme volit, ale tím, že se začneme chovat jako demokraté. Že dokážeme nést následky toho, co říkáme a děláme. Že hledáme pravdu tím, že pokládáme otázky. Že se mezi sebou chováme s porozuměním. Že dokážeme přiznat chybu a odpustit. Že dokážeme zůstat lidmi, i když je to těžké.
Demokracie totiž nevyžaduje dokonalé lidi, ale funkční pravidla, odvahu ptát se, ochotu být nepohodlný a schopnost říct „tohle už ne“, i když se nás to osobně netýká. Vyžaduje také schopnost zastat se slabších.
Jakmile rezignujeme na kritiku, protože „naši jsou přece ti správní“, jakmile média přestanou hlídat moc a začnou ji doprovázet, jakmile se občanská společnost spokojí s fanděním místo kontroly, nehroutí se demokracie kvůli nepřátelům.
Hroutí se kvůli pohodlí těch, kteří ji měli bránit.
