Článek
Nejde o politický spor. Nejde o ostrý tón ani o provokaci.
Zásadní problém je jinde: Tomio Okamura dnes nemluví jako komentátor ani jako protestní hlas. Mluví z pozice moci – jako předseda Poslanecké sněmovny, tedy jako jeden z nejvyšších ústavních činitelů, který zastupuje Českou republiku jako stát.
Český stát nestojí jen na zákonech, rozpočtech a hranicích. Stojí na paměti. Na zkušenosti malého národa, který si prošel okupací, Mnichovem, exilem, rokem 1968. Na vědomí, jaké to je být slabší, napadený, odkázaný na solidaritu druhých. A na Masarykovské představě humanity – ne jako sentimentu, ale jako základu politické odpovědnosti.
Když dnes třetí nejvyšší ústavní činitel začne na Nový rok šířit nenávist, relativizovat válku a plivat po uprchlících ze země, kterou napadl agresor, nejde o názor. Jde o popření role, kterou má.
Vyčítat Ukrajincům, že se snaží jet domů na Vánoce – pokud ještě mají kam a za kým – znamená naprosto popřít realitu války. Znamená to ignorovat fakt, že lidé v extrémních podmínkách nepřestávají být lidmi. Že touha vidět rodinu není důkazem podvodu, ale posledním zbytkem normality v situaci, kdy jim Rusko zničilo domovy, zabilo blízké a rozvrátilo životy.
Říkat to lidem, jejichž země je pod útokem imperiálního, teroristického státu, není jen necitlivé. Je to morální selhání. Přenáší se tím vina z agresora na oběť a učí se společnost, že solidarita je slabost a lidskost přítěž.
Totéž platí i pro Andreje Babiše. Nejde o jejich původ, ale o to, že oba zjevně postrádají cit pro českou historickou zkušenost a pro to, čemu lze říkat duše národa. Stát chápou instrumentálně – jako nástroj moci, marketingu a obchodu. Ne jako morální kontinuitu, která propojuje minulost s budoucností.
Proto mohou bez špetky svědomí šířit strach, cynismus a jed. Neuvědomují si – nebo je to nezajímá – že nejen komentují přítomnost, ale aktivně píší historii. A že jednou se další generace budou dívat zpátky, číst tyto projevy a kroutit hlavou. Budou se ptát, jak bylo možné, že oficiální představitelé státu mluvili takhle. A budou se za to stydět.
Historie se nepíše jen válkami a zákony. Píše se tím, co společnost dovolí normalizovat – bezcitnost, pohrdání slabšími, rezignaci na solidaritu. Když tohle zaznívá z nejvyšších pater politiky, nejde o pluralitu názorů. Jde o rozklad hodnot, na kterých ten stát stojí.
Tohle není spor pravice a levice. Není to ani kulturní válka.
Je to otázka svědomí, paměti a odpovědnosti vůči těm, kteří přijdou po nás.
A pokud v České republice existují lidé, kteří tento bezcitný projev schvalují – projev, jehož cílem je vířit a zesilovat negativní emoce v době, kdy slavíme největší křesťanské svátky postavené na solidaritě, pochopení a pomoci bližnímu, pak se z českého národa stává společenství cyniků, které zajímá už jen moc, peníze a vlastní žvanec u huby.
Takový stát nemůže dojít daleko. A pokud – nedej bože – jednou sám upadne do nouze, nebude se mít na koho obrátit, protože solidaritu, na níž stojí každá skutečně fungující společnost, sám zničil.
