Článek
Andrew Mountbatten-Windsor je problematický člen královské rodiny. Jeho chování bylo v takovém rozporu se standardy dvora, že přišel o vojenské tituly a patronáty. Přestal také vykonávat veřejné povinnosti jménem monarchie poté, co se ukázaly jeho vazby na Epsteina. Oficiálně už nereprezentuje instituci. Tím dal palác jasně najevo, že ani člen královské rodiny není nad reputací instituce.
Když jsem slyšela, že policie nedávno zatkla bratra krále, nebyla to pro mě senzace. Nešlo mi o bulvár ani o to, jestli je někdo vinen. Šlo mi o ten obraz. O představu, že člověk, který se narodil do nejvyšší možné vrstvy, do privilegia a ochrany, se může ocitnout před vyšetřovateli stejně jako kdokoliv jiný. A já si uvědomila, že tohle je přesně ten princip, který mě v UK přitahuje. „Padni komu padni“ není jen fráze. Je to kulturní reflex. Je to očekávání, že když se něco pokazí, tak se ponese následek. Že role není osobní majetek. Že důvěra je půjčená a může být vzata zpět. Že narodit se do zlaté kolébky není nad zákonem.
Neznamená to, že vnímám Británii jako dokonalou a bezchybnou. I tam je pokrytectví, i tam jsou mocenské hry, i tam selhávají politici. Ale zároveň tam cítím dlouhou tradici, která lidi učí, že reputace a čest nejsou prázdná slova, ale že je to pilíř zdravé společnosti. Že když zůstaneš ve funkci i přes vážná selhání, tak tím poškozuješ něco, co tě přesahuje.
V UK stále přežívá silný ideál politika jako zaměstnance veřejnosti. Ne že by tam nebyli kariéristé nebo lidé toužící po moci – jsou. Ale politická kultura jim nastavuje mnohem užší mantinely. Zatímco u nás se na politiku často nahlíží jako na dobytý prostor, kde vítěz bere vše, v Britanii je vnímána spíše jako správa svěřeného majetku. Pokud s ním politik hospodaří špatně nebo se chová nadřazeně, systém ho vytlačí mnohem rychleji, než jsme zvyklí u nás. Ta ‚služba‘ tam není ani tak vrozenou vlastností politiků, jako spíš nekompromisním požadavkem veřejnosti.
Jak můžeme vidět nejen na příkladu králova bratra, který byl nedávno zatčen a po jedenácti hodinách propuštěn, ale zároveň obviněn ze zneužití pravomoci, protože jako obchodní zmocněnec údajně vyzrazoval obchodní tajemství přímo Epsteinovi. Takový přístup je ve Spojeném království běžný. Pokud někdo selže, musí odstoupit, byť je jen podezřelý. Protože když to neudělá, tak podkopává důvěru nejen sobě, ale celé straně, potažmo vládě nebo obecně instituci.
Politici ale v UK neodcházejí jen proto, že se provinili, ale třeba proto, že už nedokážou vykonávat tu službu v plné síle. Naposledy třeba odešla Nicola Sturgeon, bývalá první ministryně Skotska. Ne proto, že by byla odsouzena. Ne proto, že by prohrála volby. Řekla, že je vyčerpaná, že polarizace je obrovská a že už není schopná tu roli vykonávat tak, jak by měla. Můžeš si myslet cokoliv o motivech, ale ten akt byl jasný: „Končím, protože už to nedávám tak, jak bych měla.“ To je pro mě signál, že jim záleží nejen na vlastní reputaci, ale i na reputaci strany a země a že politická kultura má svou vysokou úroveň.
A pak se podívám na Česko.
A tam často slyším jiný tón. „Nikdy neodstoupím.“ „Je to politický proces.“ „Je to útok.“ „Všichni se proti mně spikli.“ „Mám imunitu“. Místo přijetí následků přichází boj o pozici. Místo tichého uzavření věci a převzetí odpovědnosti slyšíme nekonečné vysvětlování, obhajování, hledání viníka kolem sebe, hlavně aby nemusel daný politik přiznat: selhal jsem. Nebudu dál lpět na své funkci, protože nejsem ten, kdo ji dokáže dělat spolehlivě. Takový přístup pak vede k frustraci lidí, kteří vidí, že pravidla neplatí pro všechny. Vidíme příklad, že když selžu, nemusím nést zodpovědnost. Že politika je šance, jak se dostat k moci a penězům bez toho, aniž bych nesl zodpovědnost.
Proto je třeba politiky hlídat a ne za ně bojovat v ulicích. Proto je potřeba všem stejně vymezit hřiště, aby nikdo nepřekračoval čáru a neničil tak důvěru lidí v instituce.
Dlouho jsem si říkala, že je to jen o charakteru jednotlivců. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc vidím, že je to o historii a kultuře.
Británie měla staletí kontinuity. Monarchii, která přežila, právo, které se vyvíjelo bez zásadních přerušení, instituce, které si postupně budovaly autoritu. Když tu někdo ustoupí, není to vnímáno jako kapitulace před nepřítelem, ale jako ochrana celku. Lidé věří, že systém má smysl, a tak ho chrání, i když to bolí. A to je to, co v Česku chybí. My nechceme, aby nás bolela obrana demokracie. My chceme, aby se pozitivní změny děly bezbolestně. To nejde.
Česká zkušenost je jiná. Dlouho jsme žili pod autoritami, které nebyly naše. Pravidla se ohýbala shora, spravedlnost byla často selektivní, moc se udržovala silou. Naučili jsme se přežívat, vyjednávat, vydržet, ale také to, jak stát obejít, jak ho využít nebo vyždímat. Naučili jsme se nevěřit institucím, protože nám mnohokrát ublížily. A když systému nevěříš, nebudeš mu ustupovat. Budeš s ním bojovat.
Možná proto je u nás rezignace často čtena jako slabost. Jako přiznání viny. Jako prohra. A tak se drží funkce za každou cenu, i když tím mizí důvěra.
Mě na tom nejvíc bolí to, že přijmout následek přece není slabost. Když udělám chybu já, omluvím se. Ne proto, že mě někdo nutí, ale proto, že vím, že jinak bych poškodila vztah. A tady vidím, že podobná logika někdy funguje i ve veřejném prostoru. Že odchod může být důstojný. Že může být výrazem síly, ne selhání. Mít odvahu říct „selhal jsem“ není slabost, je to ukázka vlastní důstojnosti a cti.
Neidealizuji Británii. Nezatracuji Česko. Vím, že 65 milionů lidí na ostrově není bez poskvrny a že i tady se dělají cavyky a kličky. I Spojené království prochází nejrůznějšími krizemi důvěry. Ale rozdíl je v tom, co je norma a co výjimka. V UK je výjimkou, když se někdo drží křesla zuby nehty. U nás je to často standard. Když se bavím s někým ve Skotsku a říkám jim třeba, že máme trestně stíhaného premiéra, tak vůbec nechápou, jak je to možné. Představa, že by oni sami si zvolili někoho byť jen podezřelého z neoprávněného čerpání dotací, je přivádí do mdlob.
A já si jen kladu otázku, jestli nechceme víc. Jestli nechceme společnost, kde je čest něco, co se piluje, ne něco, čemu se vysmívá. Kde umět říct „tady končím“ není potupa, ale projev dospělosti.
Možná je to naivní. Možná je to idealistické. Ale když vidím, že někde to aspoň občas funguje, přestává mi stačit vymlouvání, proč to u nás nejde.
Protože někdy největší síla není vydržet za každou cenu.
Někdy je víc umět odejít ve správný čas.
