Článek
Použít novoroční projev – tedy formát, který má v každé zemi symbolický význam, slouží ke zklidnění společnosti a připomenutí základních hodnot státu – k tomu, aby jeden z nejvyšších ústavních činitelů mluvil výhradně ke své menšině voličů, zesiloval negativní emoce a ponižoval stát napadený agresorem, jehož lidé umírají ve válce, kterou sami nerozpoutali, není běžná politická kontroverze. Je to hluboké selhání role, které je i v mezinárodním srovnání krajní a znepokojivé.
To, co se odehrálo, nemá ani v zahraničí prakticky obdoby. Ne proto, že by jinde nebyli cyničtí nebo bezohlední politici, ale proto, že i v krajních politických poměrech přetrvává vědomí základní lidské a státní role: mluví-li představitel moci k národu, mluví ke všem. Ne ke svým. Ne proti slabším. A ne jazykem, který popírá elementární lidskost.
V demokratických zemích, ale paradoxně i v autoritářských režimech, existuje alespoň minimální brzda. Sváteční a symbolické projevy mají udržovat rámec státu jako společenství – i když je tento rámec pokrytecký, lživý nebo propagandistický. I Vladimir Putin, představitel agresivního a zločinného režimu, si v novoročních projevech hlídá formu: mluví chladně, mytologicky, státnicky. Ne proto, že by byl méně krutý, ale proto, že chápe, že stát se navenek nesmí rozpadnout na osobní nenávist.
Právě proto je domácí situace tak výjimečná a znepokojivá. Nejde jen o politickou tvrdost, ale o úplné opuštění role člověka. O jazyk, který nestojí ani na ideologii, ani na státní strategii, ale na čisté bezcitnosti. Na neschopnosti rozlišit agresora od oběti. Na ochotě kopat do těch, jejichž domovy jsou zničeny a jejichž blízcí umírají ve válce, kterou sami nezpůsobili.
Toto samo o sobě je vážné a je správně, že opozice jako jeden muž společně se Senátem toto nedůstojné chování odsoudily. Ještě závažnější je ale způsob, jakým je normalizováno shora.
Premiér Andrej Babiš opakovaně mluví o spojování společnosti, o tom, že z nás udělá vlastence a že zařídí, aby bylo dobře všem. Zároveň však toleruje – nebo přinejmenším nereflektuje – situaci, kdy jeden z nejvyšších ústavních činitelů mluví jen k malé části společnosti a zbytek implicitně odepisuje. Jak chce premiér spojovat, když třetí nejvyšší činitel, jehož straničtí lokajové jsou ministry v jeho vládě, dál rozděluje společnost a premiér na to reaguje tak, že každý z vládních poslanců si může říkat, co chce?
Tady se nejedná o politický spor, ale o rozpor se sebou samým. Nelze současně hlásat jednotu a mlčky přijímat kmenovou politiku. Nelze mluvit o státu pro všechny a zároveň legitimizovat jazyk, který popírá solidaritu jako hodnotu. Slova o spojování v takovém případě ztrácejí obsah a mění se v prázdný marketing.
Nejproblematičtější na celé situaci přitom není jeden konkrétní politik. Je to posun hranice toho, co jsme ochotni akceptovat jako normální. Když se bezcitnost vydává za názor, absence empatie za sílu a rozklad státní role za autenticitu, nejde už o jednotlivce. Jde o směr, kterým se společnost vydává – a o to, zda ještě chápeme, že lidskost není slabost, ale základní předpoklad přežití jakéhokoli státu.
K celé situaci ale patří ještě jedna, neméně znepokojivá rovina.
Ticho.
Ticho zavedených médií, ticho části vlivných lidí, intelektuálů, komentátorů a veřejných autorit, kteří se ještě nedávno otevřeně hlásili k hodnotám humanismu, solidarity a odpovědnosti státu – a dnes jako by byli obrnění vůči vlastnímu hodnotovému základu. Hodnoty, na nichž vyrostli, náhle odmítají veřejně hájit. Ne proto, že by se změnily okolnosti, ale jako by se změnila jejich váha. Jako by už za to nestály.
To, že se opoziční politici vůči projevu vymezili, je správné. Jenže samo odsouzení nestačí. Prakticky od nikoho nezazněl akcent na hodnoty samotné – na to, proč je takové chování nepřijatelné, co přesně ty hodnoty znamenají a proč jsou pro fungování státu klíčové. Kritika zůstala u formy a tónu, ale nepojmenovala hlubší hodnotový rozklad, který se za tím skrývá.
A tady se nabízí otázka, která je možná nepříjemná, ale nevyhnutelná:
Jak je možné, že hodnoty, které měly být samozřejmým základem demokratického státu, dnes vyžadují odvahu se jich vůbec zastat?
Jak je možné, že lidskost, solidarita a schopnost rozlišit oběť od agresora nejsou minimálním konsenzem, ale „kontroverzním postojem“?
Jak je možné, že mlčení je považováno za rozumnější než jasné pojmenování věcí?
A kdy se stalo, že se obrana hodnot začala chápat jako naivita, zatímco cynismus jako projev politické zralosti?
Možná nejde jen o selhání jednotlivých politiků. Možná sledujeme únavu elit, strach ze ztráty vlivu, pohodlí nebo publika. Možná jsme si zvykli, že hodnoty jsou jen dekorace – hezké, ale snadno odložitelné, když začnou překážet.
Jenže právě v takových chvílích, jako je tato, se ukazuje, zda hodnoty skutečně máme, nebo zda jsme je jen používali, dokud nic nestály.
A znovu se vrací ta nejzásadnější otázka:
Jakým státem chceme být, pokud se ani v krajní situaci nedokážeme postavit za to, co jsme ještě nedávno považovali za samozřejmé?
