Článek
Konec ideologie, začátek obchodu
Volby 2025 dopadly přesně tak, jak si to tahle země zasloužila. Ne proto, že by vítězství hnutí ANO znamenalo spásu, ale proto, že dokonale odráží naši dobu – dobu, kdy už politika přestala být střetem idejí a stala se trhem s loajalitou.
ANO sice získalo nejvíc hlasů, ale jeho pozice je paradoxně křehká – každá menší strana bude chtít něco za něco a Babiš nemá koho dalšího vzít do hry, aby „utržené“ poslance nahradil.
On není typ, který by trpělivě budoval loajalitu – on ji kupuje. A to se ve chvíli, kdy máš ve Sněmovně dvacet různých eg, může snadno zvrtnout.
Bude si moct Babiš „koupit všechny“?
Okamura má v klubu nováčky, přeběhlíky a lidi, kteří kandidovali jen pro efekt. Není to jednolitý celek a první rozkol (třeba kolem evropské politiky nebo daní) může vytvořit novou „vlasteneckou“ frakci, která se mu utrhne. Hlavně těch pět lidí, co se dostali na kandidátkách SPD, jsou jednotlivci – každý z jiné strany. Kolik z nich bude loajálních vůči Okamurovi a kdo bude ochoten držet basu s Babišem?
Loajalita je ceněna víc než odbornost, vděčnost za místo na kandidátce vytváří psychologický dluh – a když se to spojí s možností materiální odměny (funkce, peníze, vliv), vzniká typ politika, který nemá žádný ideový kompas.
Strany jako firmy, poslanci jako zaměstnanci
ANO, SPD i Motoristé nejsou klasické politické strany. Jsou to marketingové projekty s majitelem.
Subjekty s logem, značkou a šéfem, který drží kasu.
Na tyto značky se nalepili lidé, kteří by v normální politické straně většinou nikdy neuspěli. Jejich hlavní kvalifikace není schopnost, ale loajalita.
V klasických stranách existují procesy, hierarchie, stranické konference, ideové spory.
Tady ne.
Tady je „centrála“ ve skutečnosti soukromá firma, která rozhoduje o kandidátkách jako o pracovních pozicích.
Kdo poslouchá, dostane mandát. Kdo zlobí, končí.
Absence ideálů = prostor pro cynismus
Politika bez idejí je ideální prostředí pro cyniky.
Babiš se v něm pohybuje s přirozeností dravce – on nikoho nepřesvědčuje, on nakupuje loajalitu.
A to funguje jen s lidmi, kteří žádné hodnoty nemají.
Když někdo věří v ideály, je těžké ho zlomit. Když někdo věří jen v peníze a kariéru, je to jednoduché.
Tihle poslanci nejsou zástupci voličů, ale zprostředkovatelé osobního prospěchu.
A tím se celý systém mění v řetězec obchodních vztahů, který je potřeba neustále mazat penězi, funkcemi a sliby.
Eroze moci zevnitř
Když máš v parlamentu většinu lidí, kteří se nerozhodují podle hodnot, ale podle momentální výhodnosti, systém začne hnít zevnitř.
Každý má svůj malý kšeft. Každý má pocit, že si zaslouží víc. Každý zná někoho, kdo by mu to „líp zaplatil“.
Tohle prostředí je časovaná bomba.
Dřív nebo později se někdo urazí, někdo odpadne, někdo přeběhne. A v tu chvíli se rozpadne celý ten pseudostabilní domeček z karet, který drží jen díky strachu a závislosti.
Babiš může loajalitu koupit – ale jen do chvíle, než někdo nabídne víc.
A protože tito lidé nemají žádné hodnoty, ale jen cenu, imploze je nevyhnutelná.
Společnost jako zrcadlo
Tyto projekty ale nevznikly samy od sebe. Vytvořili jsme je my, voliči, tím, že jsme přestali od politiků chtít myšlenky a začali chtít příběhy.
Pohodlné, zkratkovité, televizní, velkohubé show. Odměňujeme marketing, ne pravdu. Styl, ne obsah.
A tak se stalo, že politiku dělají marketéři, ne myslitelé. Lidé, kteří nechtějí řídit stát, ale jen řídit náladu.
Co z toho může vzniknout
Bude veselo.
Sněmovna se promění v arénu, kde se setkají lidé, které spojuje nenávist k někomu. To nepovede k ničemu dobrému.
Babiš bude vydírat ty, co ho vydírají, Okamura bude držet klub, který už není jeho, a Motoristé budou jezdit v kruhu, protože neví, kam vlastně míří.
Na první pohled to může vypadat jako chaos. Ale možná právě tohle je nejpoctivější odraz české reality. A možná právě z toho chaosu jednou vznikne něco, co už nebude na prodej.
Něco, čeho si budeme vážit a opatrovat.
