Článek
Ve sněmovně se opět odehrála malá politická scénka. Během projevu prezidenta si poslanec Petr Macinka demonstrativně četl staré vydání Rudého práva. Mělo to být připomenutí minulosti prezidenta Petra Pavla – jeho členství v KSČ. Symbolické gesto, které mělo ukázat na údajné pokrytectví.
Jenže na celé situaci je něco mnohem absurdnějšího než samotná provokace.
V české politice sedí mnoho lidí, kteří byli před rokem 1989 členy komunistické strany. Někteří z nich dnes zastávají ty nejvyšší funkce. Jiní jsou spojováni se StB. Je to nepříjemná realita naší historie – a také důsledek toho, jak česká společnost po roce 1989 naložila s vlastní minulostí.
Pokud bychom chtěli být důslední, museli bychom říct jednoduchou větu: komunistická minulost je problém u všech. A to se mělo stát v devadesátých letech, ale nestalo se. Důvodem bylo, že by lidé napříč stranami nemohli být v žádné politické funkci. A nějak v té době jsme se začali dívat na bývalé komunisty dvojím metrem. A děje se to dodnes.
V české politice komunista vadí jen někdy. Vadí tehdy, když stojí na druhé straně barikády. Když je ale na té naší, najednou slyšíme jiná vysvětlení: byla taková doba, lidé dělali kompromisy, důležité je, jak se člověk chová dnes, už si to odpracoval, byl to voják, který měl dělat svou práci a podobně.
Nejde tedy o princip, ale jde o kmen.
Minulost se nevytahuje proto, aby se společnost vyrovnala se svou historií. Vytahuje se jako zbraň. Jako jednoduchý signál vlastním voličům: podívejte, já bojuji proti nim.
A tak se z vážné historické otázky stává politické divadlo. Jedni si demonstrativně čtou Rudé právo, druzí se tváří pohoršeně, média o tom píší a sociální sítě se plní rozhořčenými komentáři.
Jenže pod tím vším zůstává nepříjemná pravda. Po 37 letech od revoluce nás stále zastupují lidé, kteří byli součástí komunistického režimu – a společnost se s tím dodnes nedokázala vyrovnat. Sice jsme komunismus zakázali, ale lidé, kteří v tom komunistickém režimu spokojeně žili a dělali kariéry nebo se přímo podíleli na páchání nepravostí na českých občanech, se dostávají na lukrativní pozice a mají dál spokojený život. Nijak se o změnu režimu nezasloužili, ale plnými doušky si užívají svobody a těží z dalšího režimu.
Pokud nejsme schopni hájit principy i za cenu ztrát v podobě některých osobností, pak si takové zástupce zasloužíme – stejně jako výsměch z obou stran barikády.
Protože principy, které platí jen pro nepřátele, nejsou principy. Jsou to jen zbraně v kmenové válce.
