Článek
Stíny minulosti
Česká republika se s komunistickou minulostí nikdy úplně nevyrovnala. Stát nevyšetřil zločiny spáchané na vlastních občanech – vydírání, střílení lidí na hranicích, zabavování majetku atp. Viníci nebyli potrestáni a spravedlnost tak zůstala polovičatá. To podlomilo víru, že demokracie je opravdu spravedlivější než to, co tu bylo předtím. Ti, kdo byli odpovědní, se báli odhalit viníky, kteří škodili zemi – a dnes se jim to vrací jako bumerang. To by v praxi jaksi znamenalo střílet do vlastních řad.
Společnost se za komunistického režimu rozdělila na několik skupin. Jedna část mlčela a přizpůsobila se – chtěla žít klidně a vyhnout se problémům. Tito lidé často nevyjadřovali svůj názor a starali se hlavně o svůj mikrosvět: práci, rodinu, zahradu nebo pole. Nechtěli se příliš zabývat tím, co se děje ve zbytku země, protože je to přímo nezasahovalo. Druhá část spolupracovala s režimem – vědomě nebo pod tlakem. Třetí, menšina, byli disidenti a lidé, kteří vzdorovali. Všichni byli Češi.
Revoluce a klidný mikrosvět
Po revoluci v roce 1989 se na tuto přizpůsobivou část společnosti poprvé přenesl pocit svobody: mohli vyjít do ulic, nemuseli se bát, že jim režim ublíží, ale často nevěděli, za co přesně protestují. Jejich hlavním cílem bylo zachovat si svůj klidný mikrosvět.
V devadesátých letech pak někteří začali podnikat nebo se jinak aktivně zapojovat. Když se jim nedařilo, házeli svou frustraci na demokracii – na systém, na Havlovu éru – protože očekávali, že demokracie sama zařídí jejich štěstí.
Selhání demokratů
Zde nastalo selhání demokratických stran. Místo toho, aby převzaly odpovědnost a aktivně se staraly o všechny občany, nechaly tuto část společnosti napospas. Označovaly je za „dezoláty“ nebo „hlupáky“, nepřistupovaly k nim trpělivě a nevysvětlovaly, že demokracie není samozřejmost, ale proces, který vyžaduje účast, porozumění a osobní odpovědnost. Výsledkem bylo, že tito lidé hledali zastání u populistů, kteří jim slibovali jednoduchá řešení a jistotu, i když to byla lež. Populisté jim však dávali pocit, že se o ně zajímají, rozumí jejich problémům a chtějí je i řešit.
Náprava začíná přiznáním chyby. Demokraté musí nahlas říct: „Ano, po roce 1989 jsme zanedbali část společnosti. Mysleli jsme si, že demokracie se vysvětlovat nemusí a že svobodu každý pochopí sám. To byla naše chyba.“
Druhým krokem je opravdový zájem a dialog. Přestat nálepkovat, začít naslouchat a komunikovat srozumitelně, bez elitářského tónu.
Třetím krokem je praktická práce – zajistit služby, dostupnost škol, lékařů a dopravy i v regionech mimo velká města, vysvětlovat demokracii na příkladech z každodenního života a ukázat, že svoboda znamená také odpovědnost.
Demokracie je dialog
Demokracie přece není jen o tom, že jedna část společnosti si usmyslí, že má pravdu, a kdo nesouhlasí, je ignorován nebo pohrdán. Jeden ze základních pilířů demokracie je diskuze – a ta se nevede jen s těmi, kteří s námi souhlasí, ale především s těmi, kdo nesouhlasí. Právě s nimi je třeba hledat průsečíky, kompromisy a vytvářet prostředí, které je přijatelné a přátelské pro většinu, ne jen pro vybranou elitu.
Když se stanete premiérem, jste premiérem všech. Nejen těch, kdo vám tleskají, a ne jen těch, kdo vám vyhovují. Vaší povinností je, aby lidé spolu dokázali mluvit a aby i jejich volení zástupci zastupovali jejich zájmy. Přestaňte bojovat za vlastní kariérní nebo podnikatelské zájmy a začněte jednat v zájmu občanů. Odhodťe svá ega a myslete na to, za co vás lidé platí: ne za to, abyste stavěli jeden tábor proti druhému, ale abyste hledali kompromisy, činili ústupky a budovali lepší Česko.
Zodpovědnost občanů
A stejně tak i občané a voliči mají svoji zodpovědnost. Mohou vnímat, že nežijí v zemi sami, ale že v ní žije skoro 11 milionů lidí s různými potřebami. Mohli by sledovat, co jim jednotliví politici slibují, přemýšlet nad tím, co je reálné a co ne, a nenechat se uchlácholit prázdnými sliby. Volba zastupitele by neměla být motivována jen nenávistí k druhým, ale snahou zajistit, aby se dobře žilo všem – nejen jim samotným. Demokracie je proces, kterého se musí účastnit všichni. Je těžká, vyžaduje aktivitu a zodpovědnost, ale právě v tom spočívá svoboda. Vše, co je jednoduché, nemá hloubku – klouže po povrchu, po kterém se snáze uklouzne, než na pevné základně. Myslete na to při volbách.
Dokud politici a občané nenabudou tuto schopnost porozumění, respektu a odpovědnosti, propast mezi lidmi se bude jen prohlubovat. Ale pokud se probudí, pokud převezmou odpovědnost a začnou jednat – každý ve své roli – může být demokracie skutečně pevná a přínosná pro všechny, ne jen pro vyvolenou menšinu.
