Článek
V posledních dnech sleduji na sítích pobouření nad tím, že se zástupci Muzea paměti XX. století – František Stárek Čuňas a Jakub Wolf jako členové správní rady a Petr Blažek jako ředitel muzea – sešli na plánovanou schůzku s ministrem kultury. Někteří komentující to líčí téměř jako ohrožení demokracie. Důvod? Setkali se, mluvili spolu a ministr dokonce prohlásil, že si chtějí pomáhat a ne jít proti sobě.
Problém podle komentujících spočívá v tom, že Petr Blažek, který poukazuje na komunistickou minulost politiků včetně současného prezidenta, se sešel s ministrem, jenž byl donášejícím spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Výtka spočívá v tom, že Blažek, který se nedávno znovu vymezil proti minulosti Petra Pavla a jejím údajně zkresleným interpretacím, nyní jde za zástupcem „druhého kmene“ ladit noty, aby mohl dál poškozovat jméno prezidenta. Blažek o minulosti Petra Pavla nelže, pouze předkládá nepohodlná fakta bez ohledu na to, z jakého „kmene“ politik je.
Ano, čtete správně – útokem má být to, že Blažek neměří dvojím metrem, ale říká pravdu bez ohledu na to, jak bolestivá pro mnohé je. Když popisoval minulost současného ministra kultury, tito kritici tleskali. Když popisoval minulost Andreje Babiše, tleskali také. Když stejným způsobem popisuje minulost Petra Pavla, kterého titíž lidé volili, je zle.
Přijde vám to v pořádku?
Společnost, která je rozdělena na dva hlavní tábory, má své lídry. Oba mají komunistickou minulost, ale jen o jednom se to smí říkat, protože ten druhý je „polepšený“ a dnes říká to, co chce jeho tábor slyšet. Jenže i ten první říká to, co chce slyšet jeho vlastní publikum – a i jemu jeho příznivci odpustili.
Voliči obou táborů se tak v tomto hodnocení a odpouštění chovají velmi podobně. Oba tábory mají pocit, že jejich lídři jednají výhradně pro jejich dobro. Oba si myslí, že jen jejich pravda je správná, a nemají o tom pochybnosti. Každý, kdo s nimi nesouhlasí, je snadno označen za nepřítele.
To znamená, že když Petr Blažek poukazoval na minulost Andreje Babiše, jeden tábor mu tleskal a druhý nadával. Když totéž dělal u Petra Pavla, role se obrátily. To, že poukazuje na něčí minulost, neznamená, že je na nějaké straně barikády. Znamená to, že předkládá fakta bez ohledu na to, z jakého kmene daný politik je.
Zajímavé na Petru Blažkovi je, že volil Petra Pavla i přes všechny dohady a přestřelky ve veřejném prostoru. Volil ho jako menší zlo. Přesto dokáže dál otevřeně mluvit o jeho minulosti. Za to má můj respekt. Dokáže totiž kritizovat i ty, s nimiž může v jiných věcech souhlasit. Neuhne.
Totéž platí i o setkání s ministrem Otou Klempířem. Na jeho minulost poukazoval poměrně obsáhle, ale jako ředitel instituce se s ním sešel, aby prodiskutovali případné rozpočtové škrty, které by mohly mít dopad na Muzeum paměti XX. století a jeho aktivity.
Podle logiky některých diskutujících by měli všichni hrát zákopovou válku a bavit se jen s těmi, kteří patří do jejich tábora. Ten se samozřejmě nekritizuje a jeho lídři už vůbec ne. Naopak se poukazuje výhradně na selhání těch druhých. A pokud selže někdo z „našeho“ tábora, jemně se to přejde a rychle se znovu upozorní na chyby druhých – ideálně bez volání po odpovědnosti, aby náhodou někdo nemusel rezignovat nebo nedej bože říct: „Udělal jsem chybu.“
Kde je ale skutečně problém?
Od kdy je v demokratické společnosti spolupráce mezi institucemi důvodem k podezření? Od kdy je dialog slabost? A od kdy je normální pracovní jednání považováno za morální selhání jen proto, že se ho účastní člověk, který nám ideově nesedí?
Mám pocit, že tu neřešíme princip. Řešíme sympatie.
Demokracie totiž neznamená, že „náš“ má vždy pravdu a „jejich“ je vždy podezřelý. Demokracie znamená stejné měřítko pro všechny. Znamená schopnost unést, že i náš oblíbenec má minulost, která si zaslouží otevřenou debatu. Znamená ochotu mluvit s těmi, s nimiž nesouhlasíme.
Pokud začneme považovat spolupráci za zradu a dialog za slabost, neposilujeme demokracii. Podkopáváme ji. Demokracie je procedura a demokrat je charakter. Proceduru máme. Otázka je, zda máme dostatek charakteru unést ji i tehdy, když se nám to zrovna nehodí.
Závěr
Rozumím, že Česká republika nemá jen dva tábory. V ČR, stejně jako všude jinde, jsou lidé různě smýšlející. Většina však rozhoduje o tom, kteří zástupci spravují zemi. Aktuálně sledujeme dva nejhlasitější tábory, které mají nejvýraznější postavy. Snažila jsem se popsat jejich spory, které mi přijdou zbytečné a neřeší podstatu problémů v ČR, ale dál prohlubují příkopy.
Smyslem by mělo být hledat to, na čem se shodneme. Protože je jen jeden „kmen“ – a tím je Česká republika. Berme ji jako celek a ten braňme.
