Článek
Pokud se lidé nedokážou domluvit, odmítají se slyšet a vnímat, zůstane jim jen život ve strachu a násilí. Společně ale můžeme všechno změnit — pokud nám bude záležet nejen na nás samotných, ale i na osudu celku.
Síla tolerance
Jedna část společnosti má ve své DNA myšlenku tolerance. Když čelí násilí, nevolá po pomstě, ale po semknutí. Připomíná, že strach nesmí rozdělit lidi a že nesmíme kolektivně vinit celé skupiny. Je to přesvědčení, že násilí se nedá přebít dalším násilím, a proto je třeba vracet se k hodnotám soucitu a jednoty.
Svět, kde vládne hněv
Na opačné straně stojí svět, kde se zármutek rychle mění v hněv. Kde se bez důkazů ukáže prstem na část občanů a označí se za pachatele. Kde se nenávist stala motorem. Místo tiché bolesti slyšíme výhrůžky a ozývá se křik po odplatě. Odlišnost je tu hrozbou, empatie slabostí. A z bolesti pozůstalých se stávají prapory nové nenávisti.
Nebezpečí paušalizace
Bohužel se vždy najdou lidé, kteří nedokážou ovládnout své emoce a dokážou násilí schvalovat. Děje se to na všech stranách, ale většinou jde o jednotlivce a jejich výroky bývají odmítány jak komunitou ta i vlastními lídry. Je však nebezpečné, když někdo tato selhání zneužívá k tomu, aby označil celou skupinu za zlo a namaloval tak terče na záda jednotlivcům. Tudy cesta ke smíru nevede.
Dva odlišné světy
Tady leží rozdíl dvou světů. Jeden věří, že lidský život má smysl právě ve své rozmanitosti, že odlišnost je to, co nás obohacuje, a že barvitost společnosti je to, co ji činí živou a odolnou. V takovém světě je prostor pro různé názory, kultury i způsoby života, protože právě v rozmanitosti se rodí nové myšlenky a řešení. Druhý svět pak touží po uniformitě, čistotě obrazu, nadřazenosti a poslušnosti. Všechno, co vybočuje, se v něm stává podezřelým, nepohodlným nebo nebezpečným. V takovém prostředí se každá tragédie snadno promění v nástroj — záminku pro označení nepřítele, umlčení menšin a umlčení všeho, co nesedí do předem nalajnovaného rámce. Rozdíl mezi těmito dvěma světy je propastný: jeden se učí žít s jinakostí, druhý ji chce vymazat.
Volba, která rozhoduje
Právě proto je zásadní, jak na tragédie reagujeme. Zda budeme hledat více demokracie a otevřenosti a budeme hledat pravdu nebo se necháme zatlačit do kouta a přijmeme logiku pomsty. Od této volby se často odvíjí, zda společnost zůstane svobodná — nebo se nechá sevřít do železného objetí strachu a nenávisti.
Cesta ke smíru
A přitom by stačilo, kdyby spolu obě strany začaly mluvit bez obviňování, výčitek a urážek. Kdyby si více naslouchaly, snažily se porozumět (porozumět neznamená souhlasit), vnímaly fakta a respektovaly je. Nemuseli bychom souhlasit všichni se vším, ale rozuměli bychom, proč ten druhý říká, co říká. A právě díky tomu by se mohla hledat řešení.
Porozumění neznamená vzdát se svých hodnot. Znamená to hledat cestu, jak žít spolu, aniž bychom se museli navzájem ničit.
