Článek
Vědění a selhávání
Žijeme v době, kdy máme všechno – znalosti, zkušenosti, historii plnou varování. Máme přístup k moudrosti předků, k náboženským i filosofickým tradicím, které nám od nepaměti opakují totéž: co je dobré, čeho se vyvarovat, jak žít tak, aby nám bylo dobře – nejen jako jednotlivcům, ale jako lidskému společenství.
Víme, že závist, pýcha, nenasytnost nebo lenost ničí duši. Víme, že lhaní rozkládá důvěru, a že honba za mocí a bohatstvím vede ke zkáze. Víme, že války se dají předejít, že příroda není náš nepřítel, ale součást nás samých. Víme, že klid a smysl se nenajdou ve vnějším světě, ale v nitru.
A přesto… Přesto převládají ty nejnižší lidské pudy. Přesto vládnou narcistní egomaniaci. Přesto žijeme v systému, kde je úspěch důležitější než charakter, kde pravda ustupuje efektivitě a kde slova jako „hodnota“, „pravda“ nebo „lidskost“ ztratila obsah.
Kolaps a mikrosvěty
Jsme jako civilizace přežraní – nejen materiálně, ale i informačně, emocionálně, mentálně. Máme všechno, a přitom už nic nechceme hledat. Jsme pohodlní. Duševně líní. A teď si stavíme technologie, které nás zbaví i té poslední zodpovědnosti – myslet, tvořit, chápat.
A ano – technologie jako AI mohou sloužit. Ale stejně tak nás mohou utvrdit v pasivitě. Když se všechno bude dělat „za nás“, co zůstane z našeho lidství?
Je to frustrace. Je to bolest. Ne proto, že bychom nevěděli, jak žít – ale proto, že nechceme. Jsme jako feťák, kterému dáváš návod, pomoc, šanci – a on se znovu a znovu ničí. Arogantně, zaslepeně, destruktivně. Protože si myslí, že je „lepší než ty“. Protože nechce slyšet. A ty jen stojíš opodál a díváš se, jak se řítí do záhuby.
A v té chvíli si člověk klade otázku – má cenu do toho zasahovat? Má cenu jít s kůží na trh, když víš, že tě zničí? Má smysl dělat osvětu, když většina lidí nechce slyšet? Když i ti slušní, kteří by mohli něco změnit, raději mlčí, protože se jim nechce skákat do žumpy?
Je snadnější odejít. Postavit si svůj mikrosvět, kde je dobře. Kde se nelže. Kde se žije opravdově. Ale i v tom mikrosvětě zůstáváš svědkem toho kolapsu – a cítíš ten paradox:
„Já vím, že by to šlo jinak. Ale nemůžu nikoho nutit.“
Žít důstojně navzdory světu
Možná se ten systém musí zhroutit. Možná jsme jako civilizace v peaku – ve své hypertrofované, vyprázdněné verzi, kde je všechno možné a nic už není smysluplné. Možná musí přijít pád, očištění, návrat k základu.
A do té doby?
Žít důstojně. Mluvit pravdu. Nevzdát to sám v sobě, i když svět kolem ztrácí tvář. Možná tím největším činem v dnešním světě není bojovat – ale nepřestat být člověkem.
