Jak Babiš získal Agrofert? Příběh, o kterém se v Česku nemluví nahlas.

Když Andrej Babiš popisuje jak získal Agrofert, často se to zjednodušuje do líbivého příběhu o „úspěšném manažerovi, který se vypracoval“. Jenže skutečný mechanismus převzetí byl mnohem sofistikovanější – a hlavně vůbec neodpovídal pohádce o podnikateli, který to celé postavil z naspořených peněz. Pravda je mnohem tvrdší a mnohem nepříjemnější.

25. ledna 1993 vzniká Agrofert jako česká dceřiná společnost slovenského státního podniku Petrimex. Babiš je v té době pouze manažer Petrimexu, pověřený vedením nové firmy v ČR. Agrofert není jeho majetek ani jeho firma. Ale Babišův vliv v Agrofertu rostl. Měl kontakty do západních bank, uměl jednat v mnoha jazycích, působil sebejistěji než noví podnikatelé a také působil v prostředí, kde se prolínaly staré struktury, politici, banky a podniky.

Agrofert měl v představenstvu pět členů – standardní struktura. Jenže Babiš během let dokázal dva z těch pěti lidí připoutat loajalitou k sobě. To znamenalo, že měl tři hlasy. A s třemi hlasy máš v pětičlenném představenstvu většinu. Tento detail je klíčový. Bez něj by se nic nestalo.

Když pak přišel moment, kdy bylo možné Agrofert „převzít“ přes navýšení základního kapitálu, Babiš přesně věděl, co dělá. Se svými třemi loajálními členy představenstva obešel zbylé dva, kteří zastupovali Petrimex. Těm nebylo nic oznámeno. Nebyli přizváni. O ničem nevěděli — což bylo samo o sobě problematické, ale tehdejší právní rámec byl tak děravý, tak to šlo.

V tomto tichém režimu nechal Babiš odhlasovat navýšení základního kapitálu Agrofertu, přičemž nově vydané akcie získala právě ona švýcarská firma O.F.I. – Ost Finanz und Investition. Firma, o které dodnes nikdo netuší, kdo ji skutečně ovládal, a která byla evidentně založena právě pro tento typ transakce.

Tímto krokem – který by se v civilizované ekonomice považoval za nepřátelské převzetí nebo tunelování mateřské organizace – se Petrimex bez svého vědomí a bez možnosti bránit se ocitl v pozici menšinového akcionáře. Agrofert mu přestal patřit.
A Babiš měl v rukou absolutní kontrolu.

Toto se často popisuje jako „chytrý podnikatelský tah“. Ale ve skutečnosti to byla precizní, právně obezřetná a morálně pochybná lest, která využila slabosti tehdejšího právního systému. Žádné „poctivé budování firmy od nuly“. Žádné „naspořené miliony“. Žádný „švýcarský investor, který uvěřil česko-slovenkému talentu“.

Byl to manažerský převrat — nic míň, nic víc.

A od této chvíle už Babiš Agrofert ovládal. A s Agrofertem ovládal postupně i peněžní toky, úvěry, akvizice, zemědělství, potravinářství, chemičky, reprodukční kliniky, média a nakonec i politiku.

Tohle je skutečný začátek příběhu. A je důležité ho říkat nahlas, protože dnes se někteří tváří, že z Babiše se stal miliardář jen díky pracovitosti a talentu.
Realita je mnohem jednodušší a mnohem temnější: když ovládneš představenstvo, ovládneš firmu. A když ovládneš firmu, ovládneš kapitál. A z kapitálu pak postavíš cokoliv — i politické hnutí, které zasype zemi marketingem o tom, jak jsi chudý kluk, který to dokázal.

Pokud si myslíte, že se takto buduje poctivý podnik, zkuste si představit, že by to tak dělal každý. Co by asi následovalo?

Celý příběh o tom, jak Babiš získal Agrofert, si můžete přečíst v knize Jaroslava Kmenty Boss Babiš. Je to skvělá kniha pro pochopení toho, jak Agrofert vznikal a kdo Andrej Babiš ve skutečnosti je. Mimochodem, výborný tip na vánoční dárek.

Po ovládnutí Agrofertu začala další fáze — expanze. A ta byla postavena na jednoduchém principu: kupovat slabé podniky, financovat je pomocí úvěrů, které banky poskytovaly extrémně benevolentně, a následně je integrovat do struktury Agrofertu.

Banky v devadesátých letech fungovaly víc politicky než ekonomicky. Půjčovaly na základě vztahů a osobní důvěry, ne podle rizika. U Babiše viděly člověka, který mluví jazyky, má kontakty v zahraničí a působí profesionálně. To stačilo.

Mnohé úvěry byly dokonce kryty budoucím majetkem, tedy podnikem, který Agrofert teprve kupoval. Dnes to vypadá neuvěřitelně, ale tehdy to byla praxe, kterou banky běžně používaly.

Tímto způsobem Agrofert získal chemičky, pekárny, mlékárny, zemědělské podniky i distribuční firmy. Česká republika neměla protimonopolní zákony, které by takovou koncentraci brzdily. A stát byl tak slabý, že často byl rád, že se podniků zbaví, i když to znamenalo prodej do rukou člověka, který tím budoval stále větší moc.

A uvedu jeden příklad za všechny – Kostelecké uzeniny.

Kostelecké uzeniny byly v době převzetí firmou na pokraji kolapsu — zadlužené, ve vleklých sporech a bez jasné strategie. Právě v téhle slabosti Babiš viděl příležitost. Agrofert nejdřív vstoupil do firmy jako „záchranný partner“, koupil část pohledávek a převzal postupně kontrolu nad úvěry, které podnik tížily. Tím získal faktickou moc nad rozhodováním. Zbytek akcií dokoupil za zlomek jejich původní hodnoty, protože původní vlastníci už neměli kapacitu ani prostředky bojovat.

Převzetí se tak odehrálo v tichosti: Agrofert získal jednu z největších masokombinátních firem v zemi, opět díky kombinaci dluhů, oslabených vlastníků a schopnosti převzít podnik v momentě jeho největší krize. Nebyla to soutěž. Nebyl to trh. Byla to typická devadesátková akvizice silnějšího hráče, který má kapitál, právníky a banky na své straně.

Je třeba říct, že v té době Babiš nedělal nic nelegálního podle tehdejších zákonů.
Ale bylo to hluboce nemorální, bezohledné a oportunistické.A běžné firmy v demokratických státech takhle nefungují. Tohle je specifická strategie oligarchů, která roste jen tam, kde je stát slabý a pravidla nedovyvinutá. Takto se k podnikům dostávali oligarchové ve všech postkomunistických zemích, protože ty státy neměly vytvořené zákony, aby se podobné neetické akvizice nemohly dít.

Dnes už by to v podstatě možné nebylo.

Devadesátá léta byla období, které dnes část lidí romantizuje jako čas svobody a podnikatelského nadšení, ale realita byla úplně jiná. Byl to spíš divoký západ, kde se stát teprve učil chodit a vůbec nechápal, co všechno by měl hlídat. Transformace byla obrovská, rychlá a chaotická. Jedna vláda privatizovala, další hasila požáry, které vznikly předešlými rozhodnutími, a mezi tím se vynořila celá generace lidí, kteří neměli žádné zábrany a dokázali využít úplně každou skulinu. Babiš patřil přesně do této skupiny.

Prvním problémem bylo to, že stát neexistoval v dnešní podobě. Nebyly zkušené úřady, nebyly kontrolní instituce, neexistoval finanční dohled, neexistoval ÚOHS tak, jak ho známe dnes, a už vůbec nebyla legislativa proti monopolům. Všichni se soustředili na „dostat majetek pryč od státu“, protože se báli návratu komunismu. Jenže v této atmosféře se privatizace rozjela tak rychle, že se nikdo nestihl ptát, komu to všechno vlastně padá do klína.

Proto se dařilo vekslákům a šejdířům, kteří si nebrali servítky a dokázali bez studu okrádat spoluobčany místo toho, aby budovali silný demokratický stát. A to pak přispělo i k dnešní nedůvěře v demokracii. Lidé viděli, že ten, kdo byl lump, se měl dobře, a ten, kdo chtěl dělat věci poctivě, byl „bitý“.

Banky byly další kapitolou. Většina z nich byla státní nebo polostátní, řízená lidmi bez zkušeností s moderní ekonomií. Úvěry se poskytovaly podle toho, koho znáš, ne podle toho, co umíš. A Babiš znal kde koho — slovenské i české manažery, politiky, zahraniční obchodníky. Působil světově, sebevědomě, mluvil jazykem, kterému tehdejší bankéři nerozuměli, ale který na ně dělal dojem. Když řekl, že „to zvládne“, tak mu věřili. A půjčili mu částky, na které by obyčejný podnikatel neměl šanci dosáhnout.

Další věc byla z dnešního pohledu absurdní: úvěry bylo možné krýt podniky, které jste teprve kupovali. Banka poskytla peníze s tím, že jako zástava bude sloužit majetek firmy, kterou kupujete až tímto úvěrem. To bylo možné jen ve světě, kde neexistoval funkční dohled a kde všichni tlačili na to, aby se podniky rychle přesunuly do soukromých rukou – a je jedno, do jakých.

A nesmíme zapomenout na atmosféru té doby. Všude byla poptávka po „silných podnikatelích“. Lidé věřili, že když někdo kupuje velké podniky, dělá to proto, aby je zachránil. Že je to vlastně dobrý člověk, který to myslí s ekonomikou vážně. Nikdo netušil, že budují základy oligarchických struktur, které nás budou pronásledovat ještě třicet let. Politikům nevadilo, když nějaký podnikatel začal růst příliš rychle – naopak, byli rádi, že někdo tu ekonomiku drží pohromadě. A tak nikdo Babišovi nestál v cestě.

A konečně — společnost vůbec nechápala, co to znamená koncentrace moci. Nikdo neřešil, že když jeden podnikatel kupuje chemičky, pekárny, mlékárny, půdu a média, vytváří nebezpečný celek. Všichni byli soustředěni na přežití, na svobodu, na nové možnosti. Kdo by přemýšlel nad tím, že za dvacet let může z jednoho podnikatele vyrůst politik, který ekonomicky ovlivní půlku země.

Devadesátky tedy nebyly o tom, že by Babiš byl geniální vizionář. Byly o tom, že stát spal, zákony neexistovaly, lidé si zvykali na svobodu a nikdo netušil, že právě v tomhle vakuu se rodí oligarchie. A když se jednou narodí, už ji téměř nejde vrátit zpět do normálních rozměrů. A také nikdo neučil lidi, že svoboda je i zodpovědnost – ne jen pocit, že si můžu dělat, co chci bez následků. A na to dojíždíme dodnes.

Po roce 2000 už byl Agrofert tak velký, že se stal ekonomickou infrastrukturou. Kdyby se tehdy někdo pokusil rozebrat jeho akvizice nebo kapitálový původ, ohrozil by tisíce pracovních míst i celé potravinové řetězce.

A navíc — velká část politické scény měla sama své privatizační hříchy. Nikdo neměl zájem otevírat dveře do minulosti, protože za nimi nebyl jen Babiš.

Když se pak sám Babiš dostal do politiky, situace se obrátila naruby. Ne že demokratický stát kontroloval oligarchu. Oligarcha začal kontrolovat stát.

Jeho mediální vliv, politická síla a ekonomická dominance vytvořily kombinaci, proti níž si netroufla zakročit ani vláda, ani regulátoři.

Babiš ale není žádný Baťa. Nejde mu o zájmy zaměstnanců. Podle opakovaných reportáží, se v některých provozech Agrofertu objevily případy nelegální zaměstnanosti zahraničních pracovníků a velmi nízkých mezd.

Chápu, že je těžké tomu uvěřit, protože Babiš říká něco jiného — ale chová se přesně tak, jak popisuji.

Babišův střet zájmů je v podstatě nezpochybnitelný. Pokud jeden člověk nepřímo ovládá tak rozsáhlé portfolio podniků — od zemědělství přes potravinářství až po média — nemůže současně působit ve vrcholné politice, aniž by vznikaly zásadní pochybnosti. Reálným řešením je, aby firmy s takovou tržní silou, jako je Agrofert, nepobíraly dotační podporu určenou primárně menším a středním podnikům.

Nerozumím proto tomu, jak může Tomio Okamura na jedné straně tvrdit, že chce podporovat malé zemědělce, a na straně druhé se politicky spojovat s člověkem, jehož podnikatelská struktura malé zemědělce dlouhodobě oslabuje. Nedává to smysl ani ekonomicky, ani hodnotově.

Když se dnes díváme na to, jak hluboko je Babiš zakořeněný v české ekonomice i politice, je lákavé si říct, že stačí počkat, až „odejde“, zestárne, nebo až jeho děti firmu rozloží. Jenže to je iluze. Problém není jméno na zvonku Agrofertu. Problém je systém, který umožnil, aby se jeden člověk stal téměř nedotknutelným. Dokud se nezmění samotné podmínky hry, bude se podobný scénář opakovat — s ním, nebo s někým dalším.

První a nejdůležitější krok je rozbití oligopolů, které v Česku vznikly. Tady nejde o nenávist k podnikatelům, ale o jednoduchý fakt: když jedna firma vyrábí hnojiva, peče chleba, zpracovává maso, píše noviny a zároveň sponzoruje politickou reklamu, tak to není podnikání. To je koncentrace moci, která deformuje trh i demokracii. Je potřeba vytvořit skutečný protimonopolní rámec, který jasně řekne: „Tady končí zdravý byznys a začíná ohrožení veřejného zájmu.“ V západních zemích je to norma.

U nás se toho všichni bojí, protože jsme si zvykli na představu, že velká firma je automaticky dobrá firma. Není.

Další krok je tvrdý zákon o střetu zájmů, ne prázdný papír, který kolem sebe postaví kulisy svěřenských fondů. Střet zájmů musí být definovaný tak, aby politik nemohl ovládat společnosti skrze nastrčené osoby, rodinné fondy nebo skryté struktury. Je to jednoduché: buď jsi ve veřejné službě, nebo jsi v byznysu. Obojí současně je toxické. Dokud bude možné být premiérem a zároveň profitovat z dotací, které rozděluje stát, nikdy se nevymaníme z logiky devadesátek.

Třetím pilířem je transparentnost vlastnictví a kapitálu. Každá firma, která přijímá veřejné peníze — dotace, zakázky, pobídky — musí mít povinnost zveřejnit skutečného beneficienta a původ kapitálu. Žádné schránky, žádné švýcarské O.F.I., žádné anonymní fondy. Pokud někdo podniká poctivě, nemá se čeho bát. A když někdo poctivě nepodniká, nemá mít přístup k veřejným penězům.

Pak tu máme posílení státu. A tím nemyslím zvětšování úřadů nebo byrokracie. Silný stát je ten, který se nebojí vyšetřovat velké hráče, chrání hospodářskou soutěž, kontroluje dotace a umí říct ne i miliardáři. Slabý stát vede k tomu, že lidé začnou věřit, že „jen silný oligarcha nás ochrání“. To je začátek konce demokracie. Stát musí být kompetentní, odvážný a sebevědomý, jinak vždy prohraje s někým, kdo má stovky právníků a vlastní půlku mediální krajiny.

A nakonec to nejdůležitější: musí existovat alternativa, která lidem nabídne víc než strach a nenávist. Oligarchové vládnou tam, kde je prázdno. Kde není příběh. Kde není vize. Lidé nechtějí tabulky, grafy ani moralizování. Chtějí vědět, že se o ně někdo skutečně zajímá, že jejich život má cenu a že někdo rozumí tomu, proč mají strach z budoucnosti.

Dokud bude Babiš jediný, kdo dokáže emoce pojmenovat, bude mít náskok. Proti tomu nepomůže žádná legislativa, žádná demonstrace a ani žádná kampaň. Pomůže jedině někdo, kdo dokáže říct: „Nebojte se. Jsme v tom spolu. A existuje i jiná cesta.“

Systémové řešení tedy není jen o zákonech. Je o kultuře. O tom, jaké lidi chceme v politice. O tom, co tolerujeme. O tom, jak moc jsme ochotni nechat stát znovu vyrůst, aby chránil nás, ne oligarchy. A o tom, jestli si konečně přiznáme, že demokracie není samozřejmost. Je to práce. A jestli ji neodvedeme, udělá ji za nás někdo jiný — ale pak se nám to pravděpodobně nebude líbit.

Pokud chceme levnější potraviny a dostupné služby, nemůžeme se smířit s tím, že klíčové sektory vlastní jen několik hráčů, kteří určují pravidla. Skutečně funkční trh stojí na malých a středních podnicích, na rozmanitosti, na soutěži. Jen tak může mít spotřebitel možnost volby — a kvalitu za rozumnou cenu.

Neudělala to s námi EU ani nikdo jiný. Tohle je důsledek systému, který jsme si sami dovolili vzniknout. Je to odraz toho, koho jsme podporovali, komu jsme věřili a jaké hodnoty jsme tolerovali. A to můžeme změnit jen my sami.