Ježíš, kterého církev neunesla

Když člověk vyrůstá v katolickém prostředí, slyší pořád dokola, že Ježíš přinesl lásku, odpuštění a naději. Jenže nějak se stalo, že z téhle jednoduché věty vznikl obrovský systém, který často působí spíš jako korporát než jako duchovní cesta. A pak stojíš v kostele, posloucháš řeči o lásce a milosrdenství – a mezitím vidíš „zbožné“ lidi, kteří vyjdou ven a první, co udělají, je, že tě začnou soudit.

A najednou si říkáš: Kde se to,sakra, rozchází?

Přesně tam, kde církev přestala poslouchat Ježíše a začala poslouchat sama sebe.

Když si člověk přečte evangelia jako člověk – ne jako věřící ovlivněný výkladem instituce – zjistí jednu věc: Ježíš byl úplně jiný typ člověka, než jakého z něj udělala církev.

Byl to rebel, aktivista, provokatér, léčitel lidských srdcí a hlavně někdo, kdo se nebál dívat pravdě do očí. Jeho nejbližší společnost? Samaritánka s pěti partnery, žena vyhnaná ze společnosti, římský voják žijící s mladým mužem, lidé, nad kterými elity tehdejší doby ohrnovaly nos.

Tohle byli Ježíšovi lidé.

Ne politici. Ne velekněží. Ne farizeové, kteří dnes sedí v červených křeslech. Ježíš chodil mezi těmi, které systém odmítal, a vracel jim důstojnost. A když se farizeové ptali: „Jak si může sednout k těmhle lidem?“, Ježíš jim v podstatě říkal:
„Protože vy to neuděláte.“

Ježíš nehledal poslušné. Hledal zraněné. A těm vracel naději, že jsou přijímaní takoví, jací jsou. Proto říkal „milujte se navzájem“ – ne „milujte jen ty, které vám určí církev“.

Když stál mezi lidmi, kteří nezapadali do tehdejších norem, neřešil jejich minulost. U Samaritánky ho nezajímalo, s kolika muži žila. U ženy s krvácením ho nezajímalo, že je podle zákona „nečistá“. U římského setníka ho nezajímalo, že jeho „pais“ – mladý milovaný muž – je s ním ve vztahu, který by dnešní konzervativci okamžitě označili za „ideologii“.

Skvělý příklad je Maří Magdalena. V evangeliích stojí, že byla „posedlá démony“. V dobové terminologii to znamenalo, že měla psychické nebo těžké osobní problémy. Byla to zlomená žena.

A Ježíš jí řekl – zjednodušeně – že se musí postavit sama sobě. A když to udělá, dojde spásy. A ona ho poslechla. Prošla vlastním očistcem: uvědomila si, co dělala špatně, udělala nápravu, přestala utíkat před pravdou. Proto pochopila, co Ježíš myslel větou „království nebeské je ve vás“. Ona Ježíše následovala v činech. Ona naplnila to, co Ježíš zvěstoval.

Oproti apoštolům, kteří čekali na mesiáše, jenž porazí Řím a osvobodí jejich lid. Jenže Ježíš nic takového nesliboval. Chtěl, aby našli pravdu v sobě – ne chyby v jiných. Ježíš viděl člověka, ne normu.

Ježíš věděl, že být člověkem je obtížné. Stejně jako žít vědomě a pracovat na sobě. Jenže to je pro většinu lidí příliš těžké. Mnohem snazší je říct:

„Kdo poslouchá církev, bude spasen.
„Kdo následuje Ježíše a nepotřebuje instituci, je kacíř.“

Jednoduché. Přehledné. Bez přemýšlení. Jenže přemýšlet o tom, co dělám, jak se chovám, jaké důsledky má moje jednání, jestli dokážu nést zodpovědnost za to, co říkám a dělám – to je přesně to, co po člověku Bůh chce.

A teď si vezměte církev. Tvrdí, že brání tradici a hodnoty, ale dělá přesně to, proti čemu Ježíš bojoval: třídí lidi na čisté a nečisté, správné a nesprávné, hodné a nehodné. A k tomu přilepí magický systém, ve kterém stačí zajít ke zpovědi, říct pár naučených vět, dát oplatku – a šup: restart, hotovo, můžeš dál žít tak, jak jsi žil.

Ježíš nikdy nehlásal odpuštění bez změny. Nechtěl, aby člověk přišel, vysypal svoje hříchy a odešel v klidu domů. Ježíš chtěl, aby se člověk změnil zevnitř.

Církev z toho udělala obslužný servis.

Když při poslední večeři vzal chléb a řekl „Toto je moje tělo“, nemyslel tím doslova, že mají učedníci jíst kusy jeho masa v podobě oplatky. Myslel tím:

„Jezte z mého způsobu života. Z mého příkladu. Z toho, jak jednám.“

Krev byla v židovské kultuře symbolem života – ne biologie. „Toto je má krev“ znamenalo: „Pijte z mé odvahy, z mé pravdy, z mého ducha. Pokračujte v tom, co jsem začal.“

A církev?
Udělala z toho magický rituál, který smí vykonávat jen kněz.
Místo živé cesty udělala instituci.
Místo změny srdce razítko na čelo.
Místo vnitřní odpovědnosti nabídla zkratku, jak se jí vyhnout.

A tak se Ježíšova radikální výzva k proměně změnila v pohodlné náboženství, ve kterém můžeš žít jakkoli, hlavně když v neděli stihneš mši.

A pak je tu modlitba „Otče náš“, která v kostele zní, jako bys byla malá, provinilá a čekala, jestli tě někdo potrestá. Jenže Ježíš ji myslel úplně jinak.

„Otče náš“ nebylo „ty jsi nad námi a my jsme nuly“.
Bylo to:

„Ten, kdo nás přesahuje, je zároveň v nás – v našem svědomí, v našem světle.“

„Buď vůle tvá“ neznamenalo „plazím se a čekám na povel“.
Znamenalo:

„Když budu žít v pravdě, stane se to, co má.“

„Odpusť nám naše viny“ neznamenalo, že Bůh maže hříchy jako soubory na disku.
Znamenalo:

„Potřebujeme se naučit chápat sebe i druhé bez nenávisti – jinak nás ta nenávist sežere.“

To je ten Ježíš, který mě zajímá. Ten, kterého cítím. Ten, kterého vidím mezi řádky.
Ne ten papírový panák z katechismu.

A čím víc člověk čte jeho skutečné příběhy, tím víc vidí obrovský rozdíl:

Ježíš osvobozoval.
Církev ovládla.

Ježíš dával odvahu.
Církev dává strach.

Ježíš boural hierarchie.
Církev hierarchií žije.

Ježíš stával na straně odmítnutých.
Církev odmítnuté posílá pryč.

Když dnes někdo opravdu hledá Ježíše, musí jít paradoxně mimo kostel.
Ne proto, že je špatný – ale proto, že Ježíš nechtěl chrám. Chtěl cestu.

A tu člověk najde ne v kameni, ale v sobě. Ty jsi chrám, ve kterém Bůh přebývá.

Kdyby církev žila podle toho, co Ježíš skutečně učil, nebyla by tak uzavřená vůči lidem, kteří hledají sami sebe. Jenže Ježíš nechtěl instituci. Chtěl spíš nezávislé komunity, které přijmou jeho cestu, budou žít v pravdě, vezmou odpovědnost za sebe a svoje chyby a stanou se lepšími lidmi právě skrze každé selhání.

Hřích není dělat chyby. Hřích je se z nich nepoučit a nelitovat.

Žít v pravdě není o tom, že opakuješ něčí mantru a jsi poslušný.
Je to o tom, že pravdu hledáš. A často to bolí.

Třeba když zjistíš, že ses mýlil – a musíš si to přiznat.
Nebo když pochopíš, že tvoje vztahy nejsou tak skvělé, jak sis namlouval, a musíš je opustit – a tím ztratíš jistoty, ale získáš kus sebe.
Nebo když zjistíš, že tvoje přesvědčení byla lež – a pravda je mnohem složitější.

Ale pokud se ti podaří tu pravdu najít a přijmout, přiblížíš se k tomu, co Ježíš myslel, když říkal „pravda vás osvobodí“.

Můžu se mýlit, když věřím, že Ježíš byl jiný, než tvrdí církev. Protože:
„Co je bez chvění, není pevné.“

Ale kdybych si myslela, že jen moje pravda je ta nejpravdivější, lhala bych.
Snažím se ale hledat – přemýšlet, pochybovat a nespokojit se s tím, co je mi předkládáno.

Nepíšu tento text proti věřícím.
Naopak – vážím si každého, kdo upřímně hledá. To, co kritizuji, není víra, ale dogma instituce, která často říká něco jiného, než co sama činí. Ježíš učil, že člověk má hledat pravdu. Církev tvrdí, že ji vlastní.

Ježíš nepřinášel soud, ale osvobození.
Církev často určuje, kdo je „správný“ a kdo ne.

Ježíš nehodnotil lidi podle pravidel, ale podle srdce.
Církev předepisuje, koho smíš milovat, jak má vypadat tvoje rodina a jakou roli máš hrát podle pohlaví.

To nejsou Ježíšova slova.
To jsou konzervativní hodnoty vydávané za božské.

Věřím, že mnoho věřících skutečně touží po pravdě, ne po poslušnosti.
A hluboký respekt patří těm, kteří víru žijí, místo aby ji jen předepisovali – kteří si nehrají na Boha, ale zůstávají lidmi.

Víra v instituci mi nejvíc připomíná chování voličů, kteří hledají spasitele – politika, o němž si myslí, že za ně udělá práci, kterou dělat nechtějí. Že jim zajistí štěstí, pořádek a jistotu jen proto, že mu dali hlas, věří mu a odevzdali mu svou odpovědnost.

Jenže nikdo – ani politik, ani kněz – tu práci za člověka neudělá. Tu jedinou práci, která skutečně patří každému z nás: práci na sobě.

Na tom vyrovnat se s tím, kdo jsme. Porozumět druhým. Žít bez lži, bez předsudků, bez sebeoklamávání. To je skutečné bohatství. A to ti nikdo nemůže dát, ale ani vzít.

Politik ti dá sliby.
Kněz ti dá rituály.
Ale jen Ježíš ti může ukázat cestu – a i tu musíš ujít sám.