Kam kráčíš, Česko?

V pondělí byla v České republice jmenována vláda vedená Andrejem Babišem – člověkem trestně stíhaným, v kolosálním střetu zájmů, s minulostí spolupracovníka StB a bez zjevného hodnotového ukotvení. Jako ministry si vybral lidi, jejichž hlavní kvalifikací není odbornost, ale loajalita. Ne vůči státu, ale vůči němu samotnému. Nejde však jen o jednu vládu nebo jedno jméno. To, co dnes sledujeme, není náhodná politická epizoda, ale výsledek dlouhodobého rozkladu společnosti, která se nikdy poctivě nevyrovnala se svou minulostí, rezignovala na hledání pravdy, podcenila sílu lži, nezvládla boj s dezinformacemi a cílenou manipulací. Přispělo k tomu i oslabení demokratických stran, které se často více zajímají o vlastní obraz než o trpělivé vysvětlování toho, že nejen ekonomika je hnacím motorem státu, ale že i duše národa je důležitá pro kvalitní stát a zdravou společnost.

Už nejde ani tak o to, kdo dnes vládne, ale o to, na čem vlastně Česká republika stojí. Odpověď je nepříjemná: nestojí na žádných skutečně sdílených hodnotách. Český stát dnes funguje především jako technický provoz. Volby proběhnou, vláda je jmenována, instituce dál vydávají rozhodnutí a zákony. To ale není hodnotový základ, nýbrž pouhá procedura. Masaryk chápal stát jako mravní projekt – jako vědomý pokus postavit společnost na humanitě, solidaritě, pravdě a odpovědnosti. Dnešní Česko si naopak zvyklo chápat stát buď jako servisní firmu, která má hlavně „neotravovat“, nebo jako kořist, z níž si každý bere, co dokáže, případně jako hřiště emocí, resentimentu a vzteku. Ideje byly nahrazeny instinkty a hodnoty sliby.

Stát bez hodnot nemůže dlouhodobě obstát. Bez nich zůstává jen moc, nikoli legitimita. Společnost, která neví, proč něco dělá a jaká chce být, se spokojí s tím, že se to „nějak dělá“. Tam, kde chybí hodnoty, nastupují sliby – levné, účelové a prázdné. Loajalita má větší cenu než kompetence a „fungování“ je důležitější než budování důvěry občanů ve stát a jeho instituce. Lidé si na tento stav postupně zvykli, protože zvyk je pohodlnější než odpor.

To, co dnes Česká republika reálně vyznává, není zakotveno v ústavě ani v oficiálních projevech. Projevuje se to v každodenních reakcích a ve veřejném prostoru. V relativismu, podle něhož „všichni lžou“, v cynismu, který se vysmívá ideálům, ve strachu z chudoby, z cizího a ze změny. V závisti převlečené za spravedlnost a v pohodlí povýšeném na nejvyšší hodnotu. Nejde o fašismus ani otevřenou diktaturu. Jde o mnohem tišší, ale o to nebezpečnější stav – o vyprázdnění, stav, kdy národ ztrácí duši. Společnost, která přestane věřit, že je možné hledat pravdu, a přestane se ptát, se dá snadno ovládat. Společnost, která se stydí za ideály, si nakonec zvolí cynické vůdce.

Je to selhání nás všech? Ano – ale každý na něm nese jiný díl odpovědnosti. Selhali politici, kteří rezignovali na vysvětlování a nahradili jej marketingem. Selhaly elity, které si spletly vzdělání s morální nadřazeností a ztratily schopnost mluvit s lidmi srozumitelně a s respektem. Selhala média, která zaměnila hledání pravdy za lov emocí a kliků. Selhal stát, který dlouhodobě zanedbával vzdělávání, mediální gramotnost a práci s historickou pamětí. Někdo lhal vědomě, někdo manipuloval a někdo jen mlčel, protože byl unavený nebo se bál.

Masaryk nestavěl stát na pouhém technickém fungování proto, že si velmi dobře uvědomoval jeho křehkost. Věděl, že procedury, zákony a instituce samy o sobě společnost neudrží pohromadě ve chvíli, kdy přijde krize, strach nebo pokušení moci. Technicky fungující stát může sloužit komukoli – i lži, i bezpráví – pokud mu chybí mravní obsah. Hodnoty pro Masaryka nebyly ozdobou politiky, ale jejím základem: pravda jako obrana proti manipulaci, humanita jako hráz proti odlidštění, odpovědnost jako protiváha moci. Nevěřil v dokonalé lidi, ale věřil, že bez sdílených morálních měřítek se stát rychle promění v prázdnou skořápku, která sice funguje, ale už neslouží. Právě proto chápal demokracii ne jen jako systém vlády, ale jako způsob života, který vyžaduje charakter – u politiků i u občanů.

Rozumím tomu, že pragmatismus, jaký například prosazuje nastupující premiér, může být důležitý – pokud by byl příčetný a ukotvený. Základem státu by však neměl být pouze dobrý ekonomický výsledek. Stejně důležité je uchovat schopnost respektovat odlišný životní styl, světonázor či víru, aniž by se z těchto rozdílů stávala zbraň a zdroj vzájemné nenávisti. Aby na Českou republiku byl spoleh, protože dokáže plnit své závazky. Aby uměla pomáhat těm, kteří jsou zranitelní, v menšině nebo na okraji společnosti, a dokázala je začlenit tak, aby se cítili rovnocenně. A také aby lidé i politici byli schopni vést mezi sebou konstruktivní debatu, a neskončili jen u výměny urážek a nálepek. Aby soudy vydávaly spravedlivé verdikty založené na důkazech, nikoli na sympatiích či tlaku. A aby zákonodárci dokázali veřejnosti srozumitelně vysvětlovat palčivá témata, byli transparentní a odpovídali na otázky bez osobních útoků, s ohledem na veřejný zájem.

Má to všechno východisko? Ne rychlé, ne jednoduché a rozhodně ne shora. Hodnoty se nedají obnovit vládním prohlášením ani napsat do programového dokumentu. Vznikají v tom, co jsme ochotni tolerovat, koho jsme schopni bránit, když je to nepohodlné, komu tleskáme a co odmítneme normalizovat. Možná nejsme ve fázi obnovy, ale ve fázi pojmenování rozkladu. A to bolí. Bez toho však žádná obnova nezačne. Skutečná otázka dneška totiž nezní, kdo vládne státu. Otázka zní, zda si ještě dokážeme vládnout sami sobě a nést za to zodpovědnost.

Kam kráčíš, Česko? Chceš jít Masarykovou cestou a mít pevné hodnotové ukotvení – být solidární nejen uvnitř vlastních hranic, ale chápat, že i za nimi žijí lidé, z nichž mnozí potřebují pomoc? Chápat, že pouze spolupráce s dalšími národy je cestou k trvalému míru? Že agresorům se neustupuje a že je třeba měřit všem stejným metrem? A mít konečně odvahu nebát se a nekrást? Nebo se spokojíme s rolí lokajů, závislých na nevypočitatelných diktátorech a autoritářských lídrech, kteří si postupně podmaňují další země a okusují naši svobodu?