Článek
V Česku se rozmohl takový nešvar — dvojí metr. Když vládl Andrej Babiš, během covidu vládl v zemi chaos, jaký jsme dlouho nezažili. Každý den jiné zákazy a příkazy, zmatek v komunikaci, podnikatelé přicházeli o živobytí, děti seděly doma měsíce bez školy, neočkovaní byli pomalu označeni za veřejného nepřítele. A mezitím se množila trestní oznámení — soudy už potvrdily, že některá nařízení a restrikce byla protiústavní nebo nezákonná. Nedůvěra ve stát, systém a vědu se zrodila právě tady. A Babiš? Ten měl vlastně štěstí — po volbách prostě odešel a nechal tu rozbombardovanou důvěru uklidit někomu jinému.
Pak přišla euforie. Nová vláda, „ti správní kluci a holky“, slibovali všechno: revize nákupů zdravotnického materiálu (vzpomínáme na předražené respirátory za miliony a rychlé zakázky pro spřátelené firmy), omezení vlivu Agrofertu (který ale dál inkasuje dotace z veřejných peněz), konec klientelismu a trafik (a pak jsme tu měli ODS a dozorčí rady státních firem, kam se odkládají věrní). Mělo to být jiné, ale zůstalo to u slibů.
Co se opravdu pohnulo? Digitalizace státu — a ta jede hlavně díky Pirátům. Díky nim máme Portál občana, bankovní identitu, datové schránky zdarma. Jenže kdo dnes ví, že třeba stavební zákon, který měl digitalizaci posunout dál, blokovali právě partneři z koalice? A kolik lidí slyšelo, že stejná vláda dnes využívá drahé IT poradce, zatímco digitální know-how státu rozbíjí politickými tahanicemi?
A co důvěra lidí ve stát? Ta zůstala tam, kde byla. Vláda sice vytvořila funkci koordinátora pro boj s dezinformacemi, ale z dobré myšlenky se stal terč. Na Západě běžná věc — jenže tam to není jeden člověk, ale propojená práce tajných služeb, policie, médií a expertů. U nás? Má to na bedrech jeden bývalý voják a právník, který má být „superhrdinou“ bojujícím se vším, co zavání lží — ale ve výsledku to jen dál rozděluje lidi. Protože nikdo nechápe, co vlastně stát dělá proto, aby se veřejnost cítila chráněná a přitom svobodná.
A tak se stalo, že máme dva tábory. Na jedné straně lidé, kteří hájí vládu — a na druhé, kteří věří ANO a antisystému. Každý z těch táborů si své hrdiny omlouvá. ANO? Ti přece „přidali důchodcům“, „postavili obchvaty“ a „aspoň něco dělali“. O tom, že se přitom točily miliardy na dotacích a sporných zakázkách, se radši moc nemluví. Současná vláda? Tu její voliči brání tím, že má „slušnou zahraniční politiku“, drží prozápadní kurz, pomáhá Ukrajině. Ano, to se musí uznat. Jenže — stačí to, když doma roste chaos, ceny letí nahoru, byrokracie bobtná a korupční kauzy se vrší? Třeba poslední bitcoinová „darovací aféra“ ministra Blažka mluví za vše.
A politici? Ti jen kopírují styl. Babiš kdysi opozicí pohrdal, návrhy ignoroval — a když se mu hodilo, klidně jim zákon ukradl a prodal ho jako svůj. Vzpomeňme na superhrubou mzdu — Babiš s ANO ji zrušil s podporou pravice, a teď se tváří, že to byl jejich skvělý tah. Dneska role otočené — vláda je hlucha k opozici, neřeší návrhy, tváří se, že co navrhuje ANO, to musí být zlo. A voliči? Ti se mezitím hádají na sítích a v hospodách, obviňují se z vlastizrady a krádeží.
A přitom — Česko stojí na šesti jasných hodnotách: Demokracie, právní stát, lidská práva a svobody, solidarita a sociální stát, tržní ekonomika, evropská integrace. Všichni politici o tom mluví, všichni se tím ohání — ale realita? Byrokracie, korupce, klientelismus, populismus, netransparentnost. Politická kultura je na dně, lidé politikům nevěří, a nikdo s tím vlastně nic moc nedělá.
Místo aby vláda šla příkladem, vrší vlastní průšvihy. Místo aby opozice vedla konstruktivní debatu, drtí to populismem a strašením. Dokud tu bude Babiš, má vláda na koho svádět všechno zlé — a Babiš má strašáka Fialu. Dokonalý kruh. Lidé aspoň vědí, komu nadávat — a mají výmluvu, proč odpustit zlodějny „těm svým“.
Ale ta zásadní otázka zní: „Je to, co dělám a říkám, v souladu s tím, co chci pro Česko?“ Je to v souladu s demokracií, odpovědností, solidaritou? Kde jsou ty křesťanské hodnoty — důstojnost, smíření, odpuštění, hledání pravdy? Češi se rádi tváří, že jsou ateisti — ale hodnoty, které z nás dělají lidi, nejsou o víře v Boha, ale o víře v druhého člověka.
Zkuste se někdy před tím, než někoho seřvete, zastavit. Vychladnout. Doptat se: co se stalo, proč je druhý naštvaný? Hledat fakta. A pak mluvit — klidně, bez nenávisti, bez urážek.
Mír nezačne v parlamentu ani na vládních tiskovkách. Mír začíná v nás. Když ho v sobě každý najdeme, bude i kolem nás. Až pak nebude jedno, kdo vládne — protože nebudeme volit ze strachu, nenávisti nebo slepé víry v „ty naše“, ale proto, že nám to velí svědomí a zdravý rozum.
