Článek
Když jsem se nedávno bavila s jedním pánem o vlajce Ukrajiny na budově Poslanecké sněmovny, oháněl se ústavou. Tvrdil, že její vyvěšení je porušením zákona. Jenže jak se ukázalo, žádná ústava tím porušena nebyla. Vlajka tam viset může. Neporušuje to žádný zákon. Vlaje tam česká vlajka a vedle ní může vlát vlajka cizího státu – je to čistě otázka rozhodnutí a preference. Rozhoduje o tom předseda Sněmovny podle interních předpisů, pokud není rozhodnuto jinak.
A to mě přimělo přemýšlet: kde se v lidech bere ta nenávist, kterou jim někdo tak pečlivě naočkoval? Nenávist, která jim říká, že solidarita s napadeným národem je „zrada“ a že pomoc slabšímu je podezřelá nebo směšná.
Je zarážející a smutné, jak málo jsou dnes lidé ochotni samostatně přemýšlet. Jak snadno přejímají pocity, které jim někdo naservíruje. Pán zjevně nenávidí Ukrajince a odmítá je jakkoliv podporovat. A jeden politik mu slíbí, že sundá vlajku Ukrajiny, že dá najevo jako předseda Sněmovny, že ČR odmítá být solidární s napadenou zemí – a pán je rád. Znamená vyjádření podpory jiné zemi v těžkých časech ohrožení české země, nebo je to jen vyhrocená emoce?
Solidarita není slabost.
Solidarita není zrada.
Solidarita je ctnost.
A jak říkal Masaryk: „Láska k vlasti nemá znamenat nenávist k jinému státu.“
Pravda dnes neplave na povrchu — musíme se pro ni potápět
Já chápu, že je v dnešní době těžké hledat pravdu. Jsme přehlcení informacemi, polopravdami, emocemi a manipulací. Je čím dál složitější zorientovat se v tom, co kdo doopravdy řekl nebo udělal.
Ale pokud se po té pravdě přestaneme pídit, pokud přestaneme kriticky přemýšlet o informacích, které přijímáme, staneme se jen loutkami svých emocí. Musíme si klást otázky a ptát se: „Je to opravdu tak, jak ten člověk říká?“ nebo „Jak bych se zachoval já v takové situaci?“ či „Chtěl bych, aby se se mnou někdo takhle bavil?“ A další desítky otázek, na které hledáte odpovědi a tvoříte si názor na věc.
A pokud si názor neuděláte – nevadí. Ale nedělejte pak závěry, které přebíráte od někoho jiného. Říct „nevím, nemyslím si nic, protože nemám dost informací“ není nic špatného. Nenechme se svést emocí, která oslepuje mysl.
Protože čím méně budeme přemýšlet, tím víc se naše emoce nechají vybičovat. Místo abychom se pravdě přibližovali, budeme se od ní vzdalovat. V tu chvíli už nejde o pravdu. Jde o to, kdo dokáže rozdmýchat větší vztek a ukázat větším prstem na nepřítele.
To pak můžeme rovnou změnit heslo, které visí na Hradě, na:
„Emoce a lži vítězí nad pravdou a láskou.“
Emoce nejsou nepřítel. Nepřítel je neschopnost je používat
Emoce z nás dělají lidi. Bez emocí bychom neměli empatii, soucit ani solidaritu.
Solidarita znamená dobrovolnou společenskou soudržnost mezi rovnými, ochotu ke vzájemné pomoci a podpoře.
Znamená to vnímat, nebo si alespoň představit, čím si člověk nebo národ prochází, a říct:
„Cítíme s vámi. Podporujeme vás ve vašem boji za svobodu.“
To je přece to, co z nás dělá civilizaci 21. století.
Humanismus a solidarita nejsou prázdná slova.
Jsou to hodnoty, na kterých naši předci postavili tuto zemi.
A právě teď přichází vlna politiků, kteří tyto hodnoty rozebírají systémově.
Nahrazují fakta emocemi, rozum populismem a pravdu sloganem.
Demokracie není o tom, že řvete na ty druhé. Demokracie je o tom, že vidíte i chyby těch svých
Spousta lidí dnes brečí, že jim někdo krade svobodu nebo demokracii.
Ale ruku na srdce:
Co jste udělali proto, aby demokracie v Česku vzkvétala?
Demokracie není o tom, že si vyberete nepřítele a ten se stane centrem vaší frustrace.
Není to o tom, že nadáváte „těm druhým“ a chyby „těch vašich“ omlouváte.
Demokracie je především dialog.
Ale ne dialog jen s těmi, kteří jsou na vaší straně. To umí každý.
Skutečný dialog je s těmi, kteří vidí svět jinak. S nimi se bavit o tom, jakou chtějí budoucnost pro své děti.
A už slyším ten věčný argument:
„Ale s nima se bavit nedá.“
Dobře. Pokud se s nimi „bavit nedá“, pak jediná možnost je začít se chovat jinak než oni.
To znamená: když vidím, že politik, kterého jsem volil, rozdává žluté karty místo toho, aby viníka vyhodil, jdu na náměstí a řeknu mu, že tohle je špatně.
A ne že mlčím a říkám si: „To jsou naši, ti můžou.“ nebo „No pořád lepší než ten blekota.“
Jenže když tohle přijmu, nemám žádné právo se rozčilovat, až udělá průšvih někdo z druhé strany.
Havel říkal:
„Člověk by se měl chovat tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni.“
Pokud chceme, aby lidé nesli odpovědnost za své činy,
nemůžeme sami odpovědnost odmítat.
Jinak jsme jen pokrytci — a pokrytcům se lidé smějí.
A tak tady dnes stojí dvě znepřátelené party, obě dělají totéž,
obě si vyčítají úplně stejné věci a ani jedna nebere odpovědnost sama za sebe.
A ta, která by měla být chytřejší, místo aby se chovala jako dospělý člověk, kope kolem sebe jako dítě a hledá viníka všude, jen ne v sobě.
Je úplně k ničemu ohánět se Havlem — a chovat se jak Husák.
Svoboda neumírá výstřelem. Umírá tichem.
Pokud se většina lidí nenaučí znovu rozpoznávat, co je pravda a co jen emoční doping,
pokud se nenaučí stát si za hodnotami, řídit se jimi a hlavně je žít,
pokud se nenaučí říkat „tady děláme chybu“, „v tomto jsme selhali“,
tak nás to semele a padneme.
A pak bude pozdě stát u sochy Masaryka nebo u hrobu Havla
a brečet, jak jsme to mohli dopustit.
Protože svoboda se nekrade naráz.
Kráde se pomalu, potichu, v malých krůčcích.
Tam, kde se přestaneme ptát.
Tam, kde se přestaneme starat.
Tam, kde začneme věřit pohodlné a jednoduché lži víc než nepohodlné pravdě.
