Článek
Můžu mít negativní emoci vůči určité kulturní skupině a přesto nebýt rasistka? Tahle otázka mě pronásleduje vždy, když se ve mně ozve nechuť – třeba když vedle mě stojí skupina Indů a já cítím podráždění, jako by mi někdo narušil prostor. Říkám si: „Jsou všude. Kde je trochu místa, tam stojí Ind.“ A dřív to byli Poláci – taky byli všude. Ten pocit se objeví dřív, než stačím přemýšlet. A stejně rychle přijde druhý hlas: „Jsi rasistka?“
Dlouho jsem se styděla přiznat si, že takové emoce mám. Učila jsem se, že dobrý člověk musí všechny přijímat stejně a mit vsechny stejne rad. Jenže emoce nejsou program, který si zvolím. Objeví se samy – jsou výsledkem zkušeností, evolučních mechanismů, kulturního napětí nebo prosté únosnosti prostředí. Když je popřu, nezmizí. Jen se přesunou jinam a vyhřeznou jako vajgly v záchodě – i když spláchnete, stejně vyplavou zpátky - jak by řekl klasik. A ještě se mezitím obohatí o frustraci.
Rozdíl mezi rasismem a emocí je v tom, co s tou emocí udělám.
Rasismus říká:
„Tihle lidé jsou méněcenní, neměli by být tady, nemají právo dýchat stejný vzduch jako já.“
Emoce říká:
„Když jsou tady, něco ve mně je v nepohodě. Necítím se komfortně, jsem podrážděná.“
Rasista z pocitu udělá přesvědčení a z přesvědčení nárok měnit realitu. Vědomý člověk si ten pocit přizná – ale nenechá ho rozhodovat o tom, jakou hodnotu má druhý člověk.
Když mě například rozčiluje přítomnost Indů, není to proto, že bych věřila, že jsou méněcenní. Nepřeji si, aby zmizeli. Nechci je vyhladit, nechci jim brát práva. Ten pocit se týká mě, ne jich. Je to signál, že moje psychika reaguje na zahlcení, na kulturní jinakost, na ztrátu pocitu vlastního prostoru. Ale rozhodně to není důkaz, že by někdo neměl existovat nebo že je třeba ho deportovat.
Práce s tímto vnitřním napětím je zásadní. Kdo emoci popře, stane se pokrytcem. Kdo ji povýší na ideologii, stane se extremistou. Skutečná morální síla spočívá v tom, že emoci nahlédnu, uznám ji – ale neproměním ji v nenávist.
Existují způsoby, jak s tím pracovat. Buď se na to vykašlu a prostě se těm lidem vyhnu, když na to nemám kapacitu. Nebo se o nich začnu něco dozvídat – proč se chovají tak, jak se chovají, co ve mě spouští podráždění anebo zda mohou být i přínosem. Samotné hledání odpovědí mi pomůže situaci zracionalizovat a tím odzbrojit emoce, které mne ovládají. Když hledám odpovědi, emoce ztrácí sílu. Přestává mě ovládat. Ano, někdy nechci mít určité lidi ve své bezprostřední blízkosti. Ale zároveň vím, že mají stejné právo být na světě jako já. Emoce není rozsudek. Je to výzva k sebepoznání.
Přiznat si negativní emoci k určitému etniku a zároveň ji nezaměnit za pravdu o světě – to je podle mě znak zralosti. Mám v sobě odpor, ale jsem schopná s ním pracovat. Nenechám se jím vtáhnout do nenávisti. A už vůbec nebudu podporovat ty, kteří si z nenávisti dělají identitu a cítí se nadřazení. To bych se naopak cítila méně člověkem já sama.
Rasismus nezačíná negativním pocitem. Začíná tam, kde člověk přestane vést dialog sám se sebou a prohlásí svou emoci za důkaz objektivní pravdy. Já můžu mít odpor – ale tím větší zodpovědnost mám, abych z něj neudělala nenávist.
Protože rozdíl mezi vědomým člověkem a rasistou není v tom, co cítí, ale v tom, co ze svých pocitů udělá.
