Článek
Nedávno v jedné debatě na sociální síti jeden pán zdůrazňoval, že chce zpátky demokracii bez přívlastku. Zeptala jsem se ho tedy, jaký je podle něj rozdíl mezi demokracií a liberální demokracií. Neodepsal. A tak jsem si řekla, že o tom zkusím napsat – třeba to pomůže i někomu dalšímu, kdo by na podobnou otázku chtěl odpovědět.
Často zaznívá, že liberálové jsou nebezpeční, že představují nějakou pohromu. Určitě jste se s tím setkali. Že prý by demokracie byla lepší bez těch „liberálních výmyslů“. Ale málokdo už dokáže vysvětlit, čím se – kromě těch údajných „liberálních nesmyslů“ – tyto demokracie vlastně liší. Tak si to pojďme shrnout a ukázat na příkladu.
Jaký je mezi nimi rozdíl?
Liberální demokracie je systém, který spojuje vládu lidu s ochranou svobody jednotlivce. Znamená, že o moci rozhodují občané ve svobodných volbách, ale zároveň existují pevné hranice, které chrání menšiny, základní práva a nezávislé instituce před zvůlí většiny. V liberální demokracii nemůže stát udělat cokoliv, co si většina přeje, pokud by to porušovalo ústavu, lidská práva nebo princip rovnosti před zákonem. Moc je rozdělená mezi parlament, vládu a soudy, aby se navzájem vyvažovaly. Média mají být svobodná, justice nezávislá a občané mají právo kritizovat vládu bez strachu z postihu. Smyslem liberální demokracie tedy není jen vládnout podle většiny, ale vládnout spravedlivě – s respektem k právům všech.
Demokracie bez přívlastku, jak ji někteří nazývají, znamená systém, v němž rozhoduje většina – bez pevných omezení nebo záruk, které by chránily jednotlivce a menšiny. V takové demokracii má hlavní váhu vůle lidu, často vyjádřená volbami nebo referendy. Co většina odhlasuje, to platí, i kdyby to bylo vůči menšině nespravedlivé nebo v rozporu s principy svobody. Formálně je takový stát stále „demokratický“, protože rozhodnutí vznikají hlasováním, ale chybí mu například nezávislé soudy, ochrana ústavy, dělba moci či záruka svobody médií.
Samotná demokracie je proto náchylná k tomu, co filozofové nazývají „tyranií většiny“ – většina může zneužít svou moc a potlačit ty, kteří s ní nesouhlasí. Taková demokracie se snadno stane nástrojem populistů, kteří se odvolávají na vůli lidu, ale fakticky rozkládají instituce, jež by jejich moc omezovaly. Proto se dnes mluví o tom, že samotná demokracie bez doprovodných principů svobody, právního státu a rovnosti nestačí k zachování spravedlivé společnosti – potřebuje svůj „přívlastek“ liberální.
Je dost možné, že někteří lidé chtějí žít ve společnosti, kde není spravedlnost pro všechny – ale asi jen do chvíle, než se to začne týkat jich samotných.
Jak se z liberální demokracie stane ultimátní vláda většiny?
Aby bylo možné měnit ústavu, je potřeba ústavní většina. Získat v evropské zemi přes dvě třetiny mandátů v parlamentu je mimořádně vzácné. Většina států má ústavy nastavené tak, aby žádná strana nemohla sama měnit základní pravidla. V zemích jako Německo, Česko či Francie je ke změně ústavy nutná dohoda více politických sil, a někde dokonce existují články, které nelze měnit vůbec. Jen výjimečně se stane, že volební systém umožní jedné straně získat tak vysoký počet křesel – a právě tehdy vzniká riziko, že se demokracie promění v nástroj koncentrované moci místo rovnováhy sil.
V jedné takové zemi se to ale přece jen stalo – v Maďarsku. Po vítězství ve volbách v roce 2010 získal Viktor Orbán a jeho strana Fidesz v maďarském parlamentu ústavní většinu. To jim umožnilo přepsat celou ústavu bez účasti opozice. Nová ústava z roku 2011 omezila pravomoci ústavního soudu, změnila způsob jmenování soudců a zavedla dlouhé, často dvanáctileté mandáty pro klíčové funkce, takže i po ztrátě voleb by Fidesz zůstal v institucích pevně zakořeněn.
Současně se změnil volební systém – hranice obvodů byly upraveny ve prospěch vládní strany a došlo i ke změně přepočtu hlasů. Veřejnoprávní média se dostala pod přímý vliv vlády, kritická média byla postupně skupována lidmi napojenými na Fidesz a začleněna do tzv. mediální nadace KESMA, kterou Orbánovci zcela kontrolují. Státní zakázky a evropské dotace směřovaly k podnikatelům loajálním k režimu, čímž vznikla propojená síť politické a ekonomické moci.
Zároveň vláda zavedla zákony proti nevládním organizacím označovaným jako „zahraniční agenti“, čímž omezila občanskou společnost a kritiku režimu. Výsledkem je systém, který si zachovává formální znaky demokracie – volby, parlament, soudy – ale fakticky funguje jako centralizovaná moc v rukou jedné strany.
Viktor Orbán sám používá termín „neliberální demokracie“ (illiberal democracy). Poprvé ho veřejně použil v projevu v rumunském Băile Tuşnad v červenci 2014, kde řekl:
„Budujeme neliberální stát, nový typ demokracie, která není liberální, ale stále je demokracií.“
Zkrátka – když ovládáte média a soudy, je těžké nějaké volby prohrát. Každé další volební období pak už jen upevňujete svou moc – ovšem na úkor části občanů, kteří žijí ve strachu, že se znelíbí režimu. A nikdy nevíte, kdy si přijdou zrovna pro vás.
A jak je možné, že má někdo takovou voličskou podporu?
Před nástupem současné vlády bylo Maďarsko považováno za vzor postkomunistické liberální demokracie, ale důvěru lidí postupně rozložila kombinace korupce, sociálních rozdílů a arogance tehdejších elit. V 90. letech a na počátku nového tisíciletí vládly střídavě socialistické a liberální strany, které prosazovaly rychlou privatizaci a tržní reformy, ale mnozí občané z nich profitovat nedokázali.
Zlom přišel v roce 2006, kdy unikla nahrávka tehdejšího premiéra Ference Gyurcsányho, jenž přiznal: „Lhali jsme ráno, lhali jsme večer, lžeme už dva roky.“ Skandál vyvolal masové protesty a definitivně podlomil důvěru ve „starou“ politiku. O dva roky později zasáhla Maďarsko finanční krize a země musela přijmout pomoc od Mezinárodního měnového fondu, což mnozí vnímali jako národní ponížení.
V tomto prostředí zklamání, ekonomické nejistoty a hněvu vůči elitám se otevřel prostor pro nového lídra, který slíbil sílu, jednotu a návrat národní hrdosti – a právě tehdy se začala liberální demokracie měnit v neliberální.
Jak liberálové ztratili iluze
Liberální demokracie ztratila důvěru i proto, že sama začala měřit dvojím metrem. Mluvila o právu a morálce, ale v praxi často přehlížela vlastní selhání – ať už šlo o války bez mandátu, korupci, ekonomickou nerovnost nebo povýšenost vůči „obyčejným lidem“. Voličům, kteří se cítili odstrčení, nabízela kázání místo pochopení. Hlásala svobodu, ale netolerovala jiné názory. A tak se stalo, že systém, který měl stát na pravdě a férovosti, začal působit pokrytecky – a právě tím otevřel dveře populistům a autoritářům.
Zní vám to všechno povědomě? Nedivím se. Tohle se dnes děje v mnoha zemích Evropy – jen zatím ne v takové míře jako v Maďarsku. Protože tyto země stále ještě mají demokracii s přívlastkem liberální.
O tuto demokracii je třeba pečovat stejně jako o vztah nebo zdraví – trvá jen tak dlouho, dokud o ni lidé skutečně stojí. Znamená to zajímat se o veřejné dění, hledat pravdivé informace a bránit nezávislé instituce, i když se nám zrovna jejich rozhodnutí nelíbí. Demokracie potřebuje aktivní občany, ne cynické diváky, kteří jen nadávají na poměry.
Vyžaduje schopnost mluvit s lidmi, s nimiž nesouhlasíme, a bránit prostor pro svobodnou debatu bez nenávisti. A také spravedlnost – protože pokud systém funguje jen pro mocné a bohaté, lidé v něj přestanou věřit. Starat se o liberální demokracii proto znamená hlídat moc, chránit pravdu, naslouchat druhým a nenechat se otupit pohodlím ani lhostejností.
Také je potřeba si umět přiznat, že jsme selhali v péči o demokracii. Uleví se nám – a snad se pak začne znovu budovat i důvěra lidí.
Dokážeme to jen tehdy, když zkrotíme vlastní ega, budeme se snažit porozumět druhým a respektovat jiný pohled na svět.
Respektovat totiž neznamená přijmout cizí názor za svůj, ale snažit se pochopit, proč ten druhý mluví tak, jak mluví – a co za tím stojí.
