Článek
Strach, který tě svazuje
Po pěti letech v Praze jsem odjela do Edinburghu – s jinou partnerkou, bez angličtiny, bez přátel, bez záchranné sítě. Jen s ní a s pár stovkami liber v kapse. Bála jsem se jako nikdy. Strach z neznáma, ze samoty, z cizího prostředí.
A možná právě to bylo klíčové.
Být najednou sama. Bez „smečky“, bez okolních vlivů, bez hlasů, které ti říkají, kdo jsi. V tom tichu a osamění najednou začneš slyšet sama sebe. A slyšet sebe – to je začátek vědomého života.
Začneš si klást otázky: Proč dělám tohle? Co ve mně spouští tahle situace? Co je moje a co jen převzaté zvenčí? A jak bych chtěla jednat, kdybych byla v souladu se sebou?
Vědomý život je práce. Je to věda – a jako každá věda funguje na principu pokus–omyl. Zkoušíš. Pozoruješ. Přehráváš si v hlavě situace. Rozebíráš svoje emoce, svoje viny, svoje vzorce. A hledáš pravdu. Ne tu obecnou, ale tu svou. Časem poznáš, že když žiješ proti svému svědomí, něco v tobě bolí. A že ten hlas v tobě – ať mu říkáš Bůh, svědomí nebo vnitřní kompas – mluví tiše, ale jistě. A vlastně tě naviguje správným směrem.
Od nádobí ke kavárně
V Edinburghu jsem začínala jako kitchen porter. Myla jsem nádobí. Ale postupem času jsem se stala šéfkuchařkou. V roce 2016 jsme začaly prodávat raw sladkosti na trzích. O dva roky později i jídlo. A dnes už čtvrtým rokem máme kavárnu, kterou jsme vybudovaly vlastníma rukama.
Žádné dotace, žádní investoři. Jen práce, pot, slzy. A taky štěstí, radost, hrdost. Budujeme komunitu. Vyděláváme si na všechno samy. Dluhy máme, ale takové, které bychom mohly kdykoliv splatit. Nechceme být otroky systému, chceme být jeho alternativou.
Vím, co znamená přijít o všechno
Vím, jaké to je odjet s třemi tisíci do Prahy. A pak s pěti stovkami liber do Skotska. Vím, jaké to je neumět jazyk, nikoho neznat, být cizinkou. Vím, jaké to je budovat z ničeho. A taky vím, jaké to je přijít o celý předešlý život – o lidi, o vztahy, o minulost. Protože většina lidí prostě zapomene. Mají svoje životy. A i já začala žít nový.
A přesto to stálo za to. Protože jsem zjistila, že základem všeho je překročit vlastní stín. Nepřemýšlet do nekonečna o strachu. Kousnout se. Makat. Nelpět. Naslouchat. Jít v souladu se sebou.
Život v zahraničí: iluze a realita
Mnoho lidí si myslí, že život v zahraničí je snadný. Že stačí překročit hranice a člověk je okamžitě zahrnutý penězi a pohodlím, aniž by se musel jakkoliv snažit. Realita je ale úplně jiná. Pravda je, že úspěch není nikde zadarmo – ať žijete kdekoli.
Chcete něco dokázat? Chcete se mít dobře? Toužíte být v něčem opravdu dobří, lepší než ostatní? Pak se neobejdete bez dřiny, disciplíny a odhodlání. Musíte makat, potit krev a vydržet i chvíle, kdy to vzdát by bylo nejjednodušší. To platí doma i v cizině.
Rozdíl je jen v tom, že v zahraničí začínáte úplně od nuly. Neznáte lidi, nemáte kontakty, neumíte jazyk dokonale. Všechno je cizí. A přesto – nebo právě proto – musíte dokázat, že na to máte. Že se neztratíte, že obstojíte, že se dokážete vyšvihnout mezi nejlepší.
Až tedy potkáte známého, který se „má dobře“ v cizině, nebo když v Česku narazíte na cizince, jenž má možná lepší práci než vy – vzpomeňte si na tohle. Není to jen štěstí nebo protekce. Ve většině případů je to tvrdá práce, disciplína a odhodlání, které si zaslouží respekt, ne závist.
Úspěch nikdy nepřijde sám. Přijde až ve chvíli, kdy překročíte vlastní stín, přestanete se bát něco změnit a budete ochotni obětovat to, co je třeba.
Nejsem dokonalá. Ale snažím se, aby nade mnou Bůh neplakal.
Nežiju bezchybně. Někdy zklamu sebe i druhé. Ale vím, že když člověk žije v souladu se svým svědomím, nemusí se bát. Protože klid nepřichází zvenku, ale zevnitř.
Možná proto je pro mě těžké dívat se na lidi, kteří jen sedí, stěžují si a nic nemění. Pohodlí oběti je lákavé, ale je to pořád jen pohodlí dna.
A dno – i když působí jistě – je pořád dno.
Máš jen jeden život. Nepromarni ho brečením nad tím, co nejde. Postav se tomu, čeho se bojíš nejvíc. Protože právě tam, kde je tvůj strach, začíná tvoje síla.
