Článek
Nedávno jsem vyprávěla kolegyni (původem z Anglie) o tom, jak se v Česku za socialismu – a nejen tehdy – jezdilo na dovolenou. O tom, že když se jelo pryč, tak se vlastně zabalil celý byt nebo dům a přemístil se jinam.
Vyprávěla jsem jí o řízcích mezi namazaným chlebem s hořčicí a okurkou, zabalených do celofánu. O basách piva v kufru, které si chlapi vozili „pro jistotu“, kdyby náhodou místní pivo nebylo dost dobré nebo ho bylo málo. O zavařených masových konzervách, čalamádách a leču – kdyby se tam náhodou nedalo nic jíst.
O matkách, které na dovolené vařily pro několik rodin najednou, protože matky přece nemají nárok na dovolenou. O zmrzlině, kdy měl každý jeden kopeček a všichni si navzájem ochutnávali – protože proč utrácet, když se můžeme podělit.
Kolegyně to poslouchala s lehkou nostalgií v očích a řekla:
„To je krásné. Jak jste všechno dělali komunitně. Bez luxusu, bez konzumu. Společně a sdíleně.“
A já si uvědomila, jak snadné je dívat se na minulost optikou dnešního přesyceného světa a vnímat to jako něco vzácného.
Ano – bylo v tom sdílení.
Byla v tom blízkost.
Byla v tom vynalézavost.
Ale nebyla v tom volba.
Nedělalo se to proto, že by lidé odmítali hotely nebo all inclusive.
Dělalo se to proto, že na nic jiného nebylo. Skromnost nebyla hodnotou, ale nutností.
Komunita nebyla ideálem, ale strategií přežití.
A právě tady leží rozdíl, na kterém záleží.
To, co má skutečnou hodnotu dnes, není návrat k těm formám, které byly často zaštítěné ideologií.
Je to možnost vybrat si jejich smysl. Dělat věci proto, že víme, že jsou správné – ne proto, že musíme, protože nemáme jinou možnost.
Stejně tak mít možnost žít konzumně. Mít možnost kupovat víc, než potřebujeme, brát pohodlí, nadbytek a rychlou dostupnost jako standard, nepřemýšlet o tom, kdo to vyrobil, za jakých podmínek a s jakými důsledky. Žít v přesvědčení, že svět tu je proto, aby nám sloužil, a že naše spotřeba nemá žádnou cenu ani následky.
I tohle musí být svobodná volba.
Ne norma. Ne povinnost. Ne jediná správná cesta.
Stejně tak musí být svobodnou volbou to, že chci budovat komunitu. Ne proto, že mi to někdo nařizuje, ale proto, že vím, že svět se netvoří jen shora, ale především mezi lidmi. Že vztahy, důvěra a vzájemnost nejsou samozřejmostí, ale něčím, o co je potřeba se starat.
Že chci žít zodpovědně – ne ze strachu nebo pocitu viny, ale proto, že chápu souvislosti a vidím, že moje rozhodnutí mají dopad. Na lidi kolem mě, na prostředí, ve kterém žiju, i na svět, který jednou předáme dál.
Že chci sdílet věci ne proto, že bych neměla na nové, ale proto, že nepotřebuji vlastnit všechno sama. Že sdílení není znak chudoby, ale důvěry.
A že nepotřebuji, aby se o mě někdo staral shora, protože jsem člověk, který se dokáže postarat sám – a když je třeba, tak i o druhé. Ne z povinnosti, ale z lidskosti.
To všechno musí být svobodná volba.
A člověk by neměl čelit nenávisti jen proto, že takto žije. Kritice ano – ta unese dialog. Ale nenávist plodí jen další nenávist. Neříkám, že dnes někdo někomu zakazuje žít skromně nebo konzumně.
Otázka totiž není, jak žijeme, ale jestli si to uvědomujeme. Jestli dokážeme s plným vědomím říct: ano, žiju konzumně a nezáleží mi na dopadech mého způsobu života. Jsem srozuměný s tím, že moje pohodlí, nadbytek a spotřeba mají destruktivní následky – nejen pro mě samotnou, ale i pro svět kolem. A je mi to jedno.
I tohle je postoj, který mi přijde fér. Neříkám, že s ním souhlasím, ale říkám, že je fér, pokud je vědomý a upřímný. Protože si nehraje na nevinnost a nehledá výmluvy. Protože se netváří, že „se to děje samo“, ale přiznává odpovědnost za vlastní volbu. Ano, chci, aby po nás zůstala zničená zem, a chci to předat dalším generacím. Pokud tohle vím a jsem s tím ztotožněný, je to moje svobodná volba – a na tu má každý právo.
Stejně tak mi přijde fér, když někdo říká: chci se starat o svět kolem sebe. Nejen tím, že občas seberu odpadek v lese, ale i tím, že nechci podporovat obří koncerny, které svou výrobou zanechávají rozsáhlé škody na přírodě i lidech. Když nosím oblečení ze sekáče, není to proto, že bych byla chudá nebo „nějak ideologická“. Je to proto, že nepotřebuji značkové hadry, abych věděla, kdo jsem.
Stejně tak nepotřebuji každý měsíc nový telefon, když ten starý pořád dobře funguje. Nepotřebuji každý den sníst půl krávy, abych se najedla. Ne proto, že bych si to nemohla dovolit – ale proto, že nemusím. A hlavně proto, že nechci. A právě v tom je rozdíl.
Protože:
Skromnost má cenu jen tehdy, když není povinná.
Sdílení je krásné jen tehdy, když je dobrovolné.
Komunita funguje jen tehdy, když z ní můžeš odejít – a přesto zůstaneš.
Možná právě proto dnes tolik lidí cítí únavu z okázalosti, výkonu a konzumu. Ne proto, že by chtěli zpátky starý svět, ale proto, že hledají vědomější způsob bytí. Klidnější. Lidský. Ne povinný, ne ideologický – ale naplněný hodnotou, nikoli prázdnotou a povrchností.
A zároveň je smutné, že se dnes člověk někdy bojí takovou cestu žít nahlas. Jako by skromnost musela být politická. Jako by komunita byla podezřelá. Jako by odmítnout přehnaný konzum znamenalo návrat k minulosti.
Přitom ne každý, kdo chce žít zodpovědně, je komunista.
Někdy je to prostě člověk, který netouží mít víc, než potřebuje.
A to je hodnota.
Ne každý touží po nadbytku. Někteří touží po opravdovosti.
Po vztazích. Po tichu. Po smyslu.
A možná právě Vánoce jsou dobrý čas si připomenout, že největší bohatství není v tom, kolik si můžeme dovolit, ale v tom, jak svobodně se dokážeme rozhodnout, co opravdu chceme žít. To je ta odvaha – nebát se žít tak, jak jsem se vědomě rozhodl, ne tak, jak mě k tomu tlačí společnost.
Bez nátlaku. Bez nostalgie. Bez strachu z nálepek.
Jen s otevřeným srdcem a vědomou volbou.
Protože svoboda je možnost volby.
