Článek
Pojem vlastenec (patriot) nebo vlastenectví (patriotismus) je v dnešní době často zneužívaný. A vlastně nejen dnes - odjakživa si ho každý vykládá po svém. Pojďme si proto tenhle pojem naplnit obsahem. Masaryk říkal, že vlastenectví je činnost, kritika a mravní závazek. Láska k vlasti se tedy dokazuje prací a pravdou, ne křikem a hesly. Co to znamená v praxi?
Vlastenectví je dřina
Vlastenec není majitelem státu ani území, nemá tedy právo si ho nárokovat. Je to spíš někdo, kdo se o své milované území stará s péčí řádného hospodáře. Na to nemusíte být politik ani někdo, kdo dělá velké činy, o kterých píší noviny. Tahle péče začíná klidně u vás doma a v okolí. Vlastenecká dřina v praxi znamená, že místo planého brblání, jak všechno chátrá, zvednete zadek a zorganizujete brigádu na opravu dětského hřiště nebo obecních laviček. Že se nebojíte vlézt do obecního zastupitelstva a hlídat, kam mizí peníze, i když víte, že to je nevděčné. Že dobrovolně čtete seniorům, kteří už sami nemohou, nebo vedete spolek, co zachraňuje starý křížek u polní cesty, protože víte, že i to je paměť místa. Nespoléháte jen na stát nebo obec, ale jste to vy — hybatel změn a budování. Neděláte to pro sebe, pro lajky na Instagramu, ale proto, že víte, že je to správné. Děláte to pro své děti, pro budoucí generace, protože víte, že po vás něco zůstane. To je síla vlastenectví.
Šíření jazyka a kultury
Lidé, kteří žijí v zahraničí, si často najdou partnera jiné národnosti — a tím se potkají dvě kultury a dva jazyky. Když mají děti, znamená to, že děti chodí do školy a učí se místní jazyk. Rodiče se pak snaží svým dětem předat i to, odkud pocházejí. Proto je učí svůj rodný jazyk, vyprávějí jim o tradicích, pohádkách a příbězích, na kterých sami vyrůstali — předávají jim to, na co jsou hrdí. Češi, kteří zůstávají doma, nejsou jen pasivními diváky folkloru na poutích. Jsou to lidé, kteří vezmou děti na hody, naučí je písničky, co zpívala prababička, nebo vyprávějí příběhy o tom, jak se žilo „tenkrát za císaře pána“. Vlastenectví je, když někdo vede divadelní spolek na vesnici a rok co rok opráší zapomenutou hru, aby se v sále zasmáli sousedi. Nebo když parta nadšenců obnoví kroje, oživí staré zvyky, zaznamená místní nářečí, protože ví, že s jazykem umírá i kus paměti. To je vlastenectví v praxi.
Nebát se být kritický
Zdravý patriotismus musí znát i kritiku. Není to o tom myslet si, že jsme středem vesmíru a nejlepší na světě — tak se nikam neposuneme. Posuneme se tím, že si přiznáme, co děláme špatně. Že třeba ne všechno, co naši předci dělali před sto lety, je správné dělat dnes. Nebát se říct: „Tohle je špatně, pojďme to změnit.“ Masaryk říkal, že se nesmí žít z legend a slávy, ale z pravdy a práce. Být lepší — ať už sám za sebe, nebo jako národ — je dřina. Není to jen spaní na vavřínech a chlubení se tím, co dokázali ti před námi. Protože když každý z nás udělá malý kus práce a zasadí se o to, aby byl lepší, pomůže tím celému národu — a to je čin vlastenectví.
Malý národ — velká zodpovědnost
Masaryk věřil, že malý národ (Češi, Slováci) nemůže obstát silou, ale jen mravní kvalitou. To znamená, že se musíme vzdělávat a morálně růst. Pokud budeme národem, který je líný myslet a zároveň přesvědčený, že nad nás není, tak to rozhodně není to, co Masaryk zamýšlel. Česká politická kultura je na morálním dně. A není to jen vina politiků samotných, ale i nás — voličů a občanů — kteří nejsme schopni nastavit mantinely a říct jasnou stopku chování, které je pro nás neakceptovatelné. Pokud nám vadí, že lžou jen ti druzí, ale nevadí nám, že lžou i „ti naši“, je to špatně. Učme se být k sobě upřímní a nelžeme si do vlastních kapes. Hledejme to, co nás spojuje. Pokud máme rádi naši vlast, musíme se snažit porozumět jeden druhému a ne sobecky vidět jen sebe a své zájmy. Nemusíme s každým souhlasit, ale snažit se porozumět je základním kamenem zdravé společnosti.
Humanismus jako čin patriota
„Vlastenectví není nenávist k jiným národům, ale láska ke svému — a odpovědnost za něj.“ Ano, zase Masaryk. Pokud jste na svůj národ hrdí, znáte svou historii, kulturu a tradice, pak pro vás nemůže být problém pohostit někoho, kdo k vám přichází nebo potřebuje pomoct. I když jsem Čech, jsem nejen součástí českého národa, ale také součástí světa — celé civilizace. Jsem stejný druh jako jiný člověk, který se narodil v jiném národě s jinými tradicemi. Naším úkolem je předávat si tyto poklady a snažit se porozumět druhému. To neznamená vzít jeho zvyky za své, ale chápat, proč je má jinak. Mě třeba baví si povídat s lidmi různých národností o jejich zvyklostech. Hodně lidí nám závidí třeba to, že se na Prvního máje chodíme líbat pod třešeň. Když máte zdravé sebevědomí, nemáte se čeho bát — můžete svou zemi sdílet a udržovat to, co je vám milé a vzácné.
Rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím
Mezi těmito pojmy je velmi tenký led. Ale myslím, že se dají rozdělit tak, aby bylo jasné, kdo je kdo.
Poctivý patriotismus má kořeny v péči, kritice a mravnosti. Vlastenec miluje svou zemi, zná její chyby, přijímá odpovědnost a chce ji zlepšovat konkrétní prací. Jeho cílem není vymezovat se proti druhým, ale chránit a pěstovat to, co miluje — jazyk, krajinu, vztahy, paměť.
Marketingový nacionalismus začíná tam, kde se místo práce staví kulisy. Symboly, hesla, rituály, vzývání „čistoty krve“, sliby návratu ke „slávě předků“. Nacionalista miluje obraz národa víc než reálné lidi. Vytváří nepřítele a vyzývá k jeho zničení — a tím zakrývá, že doma často nic konkrétního nevytváří. Čím méně skutků, tím hlasitější hesla.
Je tedy vlastenec ten, kdo nadává, vykřikuje hesla, staví se proti všemu, odmítá vnímat druhého, povyšuje se nad jiné a přivírá oči, když lžou „ti jeho“? Nebo je to ten, kdo pečuje o své okolí, kdo je ochoten porozumět, kdo chce hledat pravdu, kdo se nebojí přiznat chybu a chce být lepší — i když je to dřina? Zamyslete se, jaká je praxe podle toho, co jsme si popsali. A zkuste něco změnit.
„Pravda vítězí — ale dá to práci!“
T. G. Masaryk
