Volit korespondenčně není podvod, ale důkaz, že nám na Česku záleží

Korespondenční volba je téma, které v Česku dokáže okamžitě rozdělit debatu na dva tábory. Jedni se bojí podvodů, druzí chtějí mít možnost volit, i když žijí, studují nebo pracují v zahraničí. Jako někdo, kdo sám žije venku, chci ukázat, jak to celé funguje, proč to není vstupenka k masovému podvádění — a proč by naopak hlas krajanů měl být slyšet.

Před týdnem jsem napsala článek o korespondenční volbě očima krajana. Měl velký ohlas a spoustu komentářů — a právě některé opakující se argumenty mě přiměly napsat tuto reakci.
První věc: málokdo tuší, co vlastně znamená volit ze zahraničí. Zjednodušeně řečeno existují dvě možnosti. Buď si ještě před odjezdem do zahraničí zažádáte o voličský průkaz a pak v den voleb dorazíte na český konzulát nebo ambasádu a tam odvolíte osobně, nebo volíte přímo v zemi, kde žijete, a to osobně nebo poštou. Nejprve se musíte zapsat do zvláštního seznamu voličů a poté požádat o vydání písemností ke korespondenční volbě. Registrovat se k těmto krokům můžete online (přes Portál občana, například pomocí vaší bankovní identity nebo datové schránky), osobně nebo poštou. Ve všech případech musíte prokázat svou totožnost a mít ověřený podpis.

Až vám domů přijdou příslušné dokumenty s obálkami, pošlete zpět hlasovací lístek a identifikační štítek, kterým úřad ověřuje, že jste hlasovali právě vy. Tento systém se označuje jako „dvojitá obálka“. První obálka obsahuje vaše údaje s vaším podpisem a ten se ověřuje podle podpisu na žádosti, aby bylo zřejmé, že jde o tutéž osobu. Druhá obálka obsahuje samotný hlas. Komise nejprve otevře obálku s údaji, zkontroluje registraci, pak oddělí hlasovací obálku a ta se anonymně smíchá s ostatními. Teprve poté se hlasy počítají.

Pokud se chcete podrobněji seznámit s podmínkami korespondenční volby, zjistit kde a kdy se registrovat nebo si stáhnout příslušné dokumenty, můžete vše najít na webu volimdomu.cz. Web vytvořili Češi žijící v zahraničí pro ostatní krajany.
Jiní krajané ze spolku Chceme volit distančně zase už léta dělají osvětu o korespondenční volbě — bez ohledu na to, která vláda je právě u moci — a prosazují možnost volit na dálku. Dělají to ve svém volném čase, protože věří, že to má smysl.

Systém má několik pojistek:

Ve státech, kde se korespondenční volba běžně používá (Švýcarsko, Německo, USA), neexistují důkazy o hromadném zneužívání. Podvody se ojediněle objevují — ale jde o jednotky hlasů, ne o tisíce. Riziko selhání existuje u každé volby — i u urny za plentou. Rozdíl je jen v tom, jak dobře nastavená kontrola dokáže riziko minimalizovat.

Další častý argument: „Kdo neplatí daně, nemá co volit.“
Jenže Češi v zahraničí nejsou odříznutí od české ekonomiky. Mnozí mají v Česku byty nebo domy — platí daň z nemovitosti, poplatky za odpady i televizi (v ČR se TV poplatek platí za domácnost, ne za osobu). Když přijedou na návštěvu za rodinou, utrácejí za služby, nákupy, DPH. Přes rok posílají peníze domů — rodičům, dětem, příbuzným. Ročně pošlou Češi ze zahraničí domů přes 100 miliard korun, z nichž stát vybírá daně. Investují také do nemovitostí, někdy podporují startupy. Přispívají na sbírky při živelných pohromách — vzpomeňte si na vlnu solidarity při povodních nebo tornádu na Moravě.
A to není všechno. Když podnikají v zahraničí, často propojují české firmy se světem — přivádějí investice, vytvářejí pracovní místa.

Žijeme ve 21. století, kdy máme přístup k informacím bez ohledu na to, kde žijeme. Češi běžně jezdí domů — někteří několikrát za rok, někdo dokonce každý víkend, pokud pracuje v zahraničí, takže nejsou odstřiženi od života v ČR. Navíc mají srovnání — třeba s cenami potravin, s tím, jak fungují zákony jinde a jak v ČR, jaká je jinde politická kultura, jaké se kde platí poplatky za televizi, jak funguje demokracie v jiných zemích nebo jaká je mentalita lidí a jak se k sobě chovají. A právě na základě tohoto poznání volí a udávají směr. Je jasné, že ne každý krajan se zajímá o dění doma, ale to platí i pro lidi, kteří žijí v Česku — a přesto mají volební právo.

Je tu ještě něco, co se v debatě často přehlíží: krajané jsou tichými ambasadory Česka. Zakládají české školy a kurzy, kde se děti učí jazyk, tradice a historii. Udržují lidové svátky — Mikuláše, Velikonoce, První máj. Zakládají folklorní soubory, otevírají české pekárny, restaurace, kluby. Organizují festivaly, filmové přehlídky, kulturní dny. Díky nim se o Česku ví a neztrácí se vazba k rodné zemi.
Například české školy vedou často učitelé zdarma, ve svém volném čase — o víkendech. A proč? Protože věří, že má smysl udržet české kořeny i za hranicemi. Na jednu takovou školu se můžete podívat [zde] nebo na web dobrovolníků [zde].

Často slýchám: „Právo volit není žádná vizitka vlastenectví.“
Samotné právo možná ne — ale to, jestli ho člověk využije, už ano. Volba je malý, ale jasný signál: „Záleží mi na tom, co se doma děje.“ Když volíte z druhého konce světa, kde by bylo tak snadné mávnout rukou, ukazujete, že vám není jedno, kam Česko směřuje. Že jednou chcete mít možnost se vrátit — a že i děti vyrůstající venku mají důvod vědět, odkud pocházejí.

Protože občanství se neváže na bydliště, ale na pas. Protože parlament, prezident a vláda rozhodují o zákonech, které se týkají i Čechů žijících v zahraničí. Protože lidé, kteří žijí venku, se často chtějí vrátit. Protože svými kontakty a zkušenostmi Česko propojují se světem. Protože jejich perspektiva může obohatit debatu doma — a protože stát, který nevěří svým občanům, že budou volit poctivě, má problém ne s lidmi, ale s nastavením pravidel. A proto chodíme volit — abychom si svobodně zvolili své zástupce podle nejlepšího svědomí a takové, kterým můžeme věřit.

K demokracii patří nejen zodpovědnost, ale i důvěra — v nástroje, které stát občanům nabízí. Pokud věříme, že volby mají smysl, pak musí být chráněné — a každý hlas musí mít stejnou váhu. Nezáleží na tom, jestli žijete v Praze, Brně, Edinburghu, Torontu nebo Sydney.
Proto prosím: volte. Bez ohledu na preference. Každý hlas je vyjádřením svobody a demokracie. Važme si svobod, které máme — a chraňme je tím nejjednodušším způsobem, který máme v rukou: volebním právem.