Článek
Přestože jsem zatím spokojeně bezdětná, mateřství je můj oblíbený sport. Mateřství sleduju z tribuny – nefandím všem, ale vážím si hráček. O disciplíně nemám a nemůžu mít načteno zdaleka všechno, nicméně se snažím elementárně do pravidel zasvětit, abych sama hře lépe porozuměla. Stejně jako u jiných sportů jsem však citlivá na řev z tribuny pocházející od lidí, kteří v nejlepším případě odehráli před dvaceti lety jeden zápas a připadají si dostatečně fundování na mistrování hráčů na hřišti.
Jako člověk, jenž mateřský sport nepraktikuje a pouze sbírá teoretické informace, samozřejmě pozoruju směr, kterým se věda ubírá. A zaujala mě velmi specifická skupina lidí, kteří i s absencí alespoň minimálních zkušeností i teoretických znalostí nevidí problém zaútočit na hráče a obvinit je z opomíjení předpotopních názorů. Kde berou někteří bezdětní lidé troufalost rozporovat rodičovské kompetence ostatních?
Cítí miminka bolest?
Člověk snadno propadá iluzi, že pokud byl jednou dítětem nebo dokonce rodičem, je na úrovni profesionálního kouče. Přitom ideální taktika se napříč generacemi mění a odvíjí se od aktuálních vědeckých poznatků. Například ještě do 80. let minulého století se podávala během novorozeneckých operací slabá nebo žádná anestezie, protože medicína věřila, že miminka necítí bolest. Dnes už naštěstí lékaři vědí nejen že miminka bolest cítí, ale že se může traumatický zážitek v dlouhodobé paměti uložit navždy a způsobit zdravotní problémy. Podobnou revizí prošly také invazivní, zbytečné nebo potenciálně škodlivé zákroky jako těsné zavinování miminek, poporodní separace, přetahování předkožky a další.
Mění se také názory na vhodnou stravu a není výjimkou, že dlouho platné vědecké teorie jsou později vyvráceny, aby je někdo později potvrdil či našel třetí cestu jejich interpretace. Existuje ale řada nebezpečných dezinformací, které jsou ve společnosti stále živoucí, například teorie o potřebnosti rafinovaného cukru na vývoj dětského mozku. Ačkoli je faktem, že mozek využívá glukózu jako zdroj energie, jedná se o cukry, které dítě přirozeně získává z ovoce a zeleniny. Nadbytek cukrů nepřináší zdravotní benefit a už vůbec ne přidaných rafinovaných cukrů. Naopak nadbytek cukru „zabíjí“ neurony a snižuje plasticitu mozku, což je v dětském věku fatální.
V prostředí, kde medicína a psychologie neustále mění stanoviska, je snadné zvolit s dobrou vírou závadný postup. Stalo se to našim rodičům, prarodičům a jednou na některé bludy jistě přijde i naše generace, až medicína ještě víc pokročí. Od toho mají rodiče svou vlastní intuici spojenou s vlastním dítětem, které zná nakonec líp než druzí; teda v ideálním případě. Nutno dodat, že dnešní výzkumné a zobrazovací metody vynikají mnohonásobně menší chybovostí, než v době, kdy lidem připadala lobotomie jako dobrý nápad a cigarety se prodávaly v lékárně.
Když chceš přilepšit, ale děláš to horší
U některých tvrzení se třeba odborná veřejnost nemůže stále shodnout. Typickým příkladem je „imunologické okno“. Zázračné dva týdny v prvních měsících života, kdy je podle některých pediatrů potřeba i plně kojené dítě obeznámit s existencí krevet, arašídů a vajec. Ačkoli lékaři nevyvrací, že může být prospěšné průběžné nasazování alergenů do jídelníčku, stále neexistuje zásadní shoda v tom, že by citlivost na alergeny snižovalo nasazení v konkrétním týdnu života.
Přesto se setkávám se zkušenostmi rodičů, jejichž dětem zejména prarodiče podávají cukry potají nebo intenzivně nabádají rodiče, aby dětem cukry podávali sami. Jen letos jsem četla několik situačních příspěvků popisujících prarodiče podporující rodiče v podávání cukrů dětem v podobě slazených nápojů nebo doslazeného ovoce, přestože bylo dítě schopné vodu nebo ovoce konzumovat i bez přidaných cukrů. Nejde pouze o vyslovený názor, ale rapidní nátlak podpořený řadou argumentačních faulů.
Výjimkou nejsou prarodiče podávající záměrně alergeny, což vede k proplakané noci z bolení bříška nebo nutnosti okamžitého lékařského zásahu. Rodičovské námitky starší generace nezřídka negují, reagují citovým vydíráním či ponížením rodiče, který dítěti „nedopřeje“ a vlastně jej tím týrá. Jejich argument „za nás se to dělalo normálně“ opouští místnost ve chvíli, kdy se podíváme na statistiky. Infarkt myokardu je stále nejčastější příčinou smrti, hypertenze se vyskytuje téměř u poloviny populace. Odbouráním cukrů u malých dětí se snížil počet dětí s obezitou.
Dělají rodiče všechno špatně?
Být rodičem je nevděčné poslání a prarodičem ještě nevděčnější. Starší generace si prosazování „novinek“ berou osobně. Dělali přece všechno správně, tedy „tak, jak se to normálně dělalo“. Lidé jsou pochopitelně různí, samozřejmě je řada prarodičů, kteří rodičovské kompetence nechávají na rodičích, ale existuje bohužel řada takových, co se do rodičů, hlavně matek, pro jejich odlišné rodičovské procesy nepříjemně obouvají. Ať vstane matka, která nikdy neslyšela, že kojí příliš dlouho, že je přehnaně úzkostná, když nechce novorozeně nechat vyřvat nebo že blbne z těch internetů, které až příliš čte, když odmítne chodítko, hopsátko, slazenou kaši nebo rum do čaje.
Není ostudou neznat nejnovější poznatky k rodičovství, ať už výchovné či zdravotní, zvláště pokud (už) nejste rodič malého dítěte nebo se na rodičovství v dohledné době nepřipravujete. Z třetí strany si ale kladu otázku, jestli je možné vést dialog. Starší i mladší sportovci v disciplíně rodičovství mají různé zkušenosti a postoje, které by se jistě daly vyměnit v rámci asertivního nenásilného dialogu. Pak by bylo ale vhodné, aby se obě strany vyvarovaly citového vydírání a nečestného jednání, jako je lež a manipulace. Je v pořádku, že babička nebo sousedka neví, že posazování dětí a používání chodítka má katastrofální vliv na rozvoj vzájemné kooperace svalů a kostí a může vést k celoživotním ortopedickým potížím. Ani dnešní matky nemají jistotu, že za 30 let nebudou své snaše vyčítat supermoderní chytré chodítko podporující přirozený pohyb dítěte bez oslabování stabilizačního systému jeho tělíčka. Mladší generace je vždycky ta horší, drzejší, línější, je tomu tak už od dob Aristotelovských.
Nejlepší rodiče jsou ti bezdětní
Důvodem, proč jsem se pustila do tohohle článku, je absurdní chování některých bezdětných osob zahrnujících prazvláštním způsobem všechno výše uvedené. Nepřekvapuje mě, že se bezdětní lidi v nových vědeckých poznatcích rané dětské péče neorientují a nesosají expertízu. Co mě ale zaráží je papouškování oněch přežitých a vyvrácených řešení.
Už poněkolikáté jsem se setkala se zkušeností matky malého dítěte, která si vyslechla celou sérii knížecích rad od bezdětné sestry, švagrové nebo tetičky. Koj míň. Koj víc. nech ho vyřvat. Víc ho houpej v kočárku. Musíš ho posadit. Musíš jí dát krevetu. Dudlík. Boty s pevným kotníkem. Musíš ho občas proplesknout. Musíš ho kojit za každou cenu, od čeho jsi matka?
Kde se ale berou bezdětní lidé, kteří mají to chucpe novopečeným rodičům až téměř fanaticky nutit předpotopní doporučení a komentáře k věcem, o kterých nemají přehled? Narazila jsem už několik příspěvků, kde se bezdětná osoba neurvale vysmívala rodičům za údajné „opoždění“ dětí kvůli absenci chodítka nebo údajnou nadváhu miminka. Jednalo se o zdravé děti s normální hmotností a věkem několika měsíců života.
Abych se vyjádřila sama za sebe: jak jsem říkala, v rámci mateřství jsem „fanouškem“, nikoli aktivním hráčem. A fanouškem jsem právě kvůli tomu, jak dynamické jsou poznatky v tom, co je pro děti bezpečné a co nikoli. V čem se liším od výše popsaných sester a sestřenic? Tím, že preferuju citlivý dialog, i když jsem přesvědčená o tom, že „vím všechno nejlíp“. Pakliže nějaký rodič v okolí praktikuje metody, kterým nerozumím nebo s nimi nesouzním, nevidím důvod, proč se vydávat za osvíceného trenéra.
V nenásilném dialogu se, mohu třeba dozvědět, že rodič je se současnými poznatky obeznámen, zvolil si však z různých důvodů jiný přístup. Můžu se také dozvědět důvod, který mi daný rodič nedluží, ale já si díky němu doplním informace a uvědomím si znovu křehkost lidské individuality. Uvědomím si pokaždé, jak odlišní mohou lidé být a jak těžké je integrovat do svého života malého člověka, který se učí pochopit svět okolo sebe. Jsme přece všichni jen lidi a každé dítě je jedinečné. Specifický vztah mezi rodičem a dítětem zahrnuje i to, že se rodičovský novic nebo novicka probere z domněnky, že právě jejich dítě bude malý génius, který vydrží kultivovaně a potichu sedět u misky domácího pyré z doma vypěstované biomrkve a poté se kultivovaně odebéře ke klavíru, aby si zopakoval celou La Traviatu. Jednoho dne povolí určité mantinely, zoufalý rodič, který je stále hlavně jenom člověkem, vrazí dítěti tablet a křupky a usne s mokrou utěrkou s ovladačem od PS5 v ruce do pěti minut od spuštění Mortal Kombat.
I poučený rodič může selektovat a dle vlastního uvážení aplikovat nebo porušovat nastudované postupy. Rozumím potřebě pomoct, nerozumím potřebě zlomit. Pakliže uvažujete, zda rodiči poradit, zodpovězte si na následující otázky:
a) ptal se mě dotyčný rodič na radu nebo názor?;
b) nastudovala jsem si v tématu v posledních letech nějaké odborné poznatky?;
c) hrozí dítěti okamžitá smrt, pokud nezasáhnu?
Je-li odpověď alespoň na jednu z otázek NE, nechme rodiče dělat svou práci dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A jestli jste také tím typem člověka, který neumí mlčet, zkuste alespoň na rodiče s jinými hodnotami neútočit.
