Píšu scénáře v pyžamu. Je to dost průlomové?

Když jsem se dostala v roce 2016 na FAMU, byla jsem totálně perplex. Stejně jako lidi z mé sociální bubliny. Jednak neznali nikoho, kdo by na FAMU studoval, jednak je to vyhlídka trošku za hranice dělnického světa, který mě obklopoval.

Umělecká škola. Něco pro mě nedosažitelného, jediná možnost, jak se mohu uplatnit jako aktivní autor. Dělat řemeslo. Dostat validaci, že píšu dobře. Vize studia na FAMU pro mě byla jako ironický vtip. Půjdu na FAMU, napíšu trhák, dostanu pět Oscarů, koupím si vilu na Santorini a vezmu si Edwarda Nortona.

Ha. Ha. Ha.

Poté, co jsem z bubliny vystoupila, bylo velmi těžké se aklimatizovat ve světě lidí, kteří dlouhodobě následují svoje ambice, zatímco mě do chvíle přijetí ani nenapadlo nad nimi uvažovat. Připadalo mi příliš výstřední, uvažovat nad obživou psaním, uměním, případně čímkoli, co naše dělnická rodina nepovažovala za skutečné povolání. Naštěstí mě i tak všichni podporovali a dávali mi najevo, že jsou na mě pyšní, což mi dost pomáhalo.

Pak ale přišla další skutečnost; taková, která čtenáře tohoto článku asi nejspíše nepřekvapí, ale pro mě byla ve chvíli nové víry v další možnosti poměrně bolestivá: v tuzemsku to mají spisovatelé a scenáristi fakt těžké, oproti zahraničí. A dokonce i někteří výrazní profesionálové v oboru se nás snažili během studia pomalu smířit s faktem, že scenáristiku je opatrnější brát jako placený koníček, než plnohodnotné řemeslo. Myslíte si, že je to směšná úvaha? To je bohužel nevýhoda početně menšího jazykového trhu.

Věc se má tak, že práce u filmu je spojená řadou klišé vzdálených realitě. Že jde o těžký byznys spojený s řadou vymožeností, jako jsou vysoké příjmy, neustálé setkávání se s celebritami, srkání kafíčka a rozhovory u Koťáka. Pravda, občas na něčí narozeninové oslavě potkáš člověka, co hrál v Ulici nebo se necháš očichat psem Jana Prušinovského, podržíš výtah Heleně Třeštíkové, necháš Sašu Gedeona, aby se zeptal tvých duchovních rádců, proč tě pálí žáha nebo se probudíš na vodáku v posteli s někým, kdo byl třeba v Cannes (a tím fakt myslím v našem měřítku někoho, kdo tam fakt jen BYL). Ne že by nešlo o kontakty, na nichž se nedá stavět, ale je potřeba je aktivně rozvíjet. Zvlášť pokud jsi scenárista a opravdové nabídky potkáváš asi tak často, jako koně Převalského.

Před pár dny jsem potkala jednu bývalou kolegyni/spolužačku, která popisovala, jak konečně dostala nějakou fakt dobrou nabídku a poté, co uvedla požadovanou odměnu za práci, se jí produkce zeptala, jestli jde o částku v eurech.

A navzdory tomu, že práce na scénáři může znamenat v lepším případě nižší stovky tisíc za několik let vývoje látky, do které vložíte, srdce, duši i nervy a drtivá většina mých literárně aktivních známých neprodala knížku vydavatelství za víc než 30 tisíc, děláme to, protože to milujeme, protože je to naše řemeslo; protože jsme tu zkrátka proto, abychom psali, jen si k tomu často musíme najít, minimálně v počátcích kariéry, další placený džob. A neberte to, prosím, tak, že brečím nad údělem nicnedělání (jak řadová společnost může umělce vnímat), jde mi o to srovnání se zahraniční scénou, které prostě bolí a jehož existence zbavuje píšící autory posledních zbytků nacionalismu.

Vysvětlím…

Pamatuju si své středoškolské studium, kde jsem měla zásadní problémy s němčinou. UČTE SE JAZYKY, BEZ NICH JSTE ZTRACENÍ bylo vždycky takové klišé, které do nás, porevolučních spratků, všichni zoufale tlačili. Dnes se snažím tu němčinu rychle dolít do hlavy a najít sebevědomí pro svou anglicky mluvící verzi sebe sama (pravdou je, že když mluvím anglicky, stává se ze mě (foneticky) cosi mezi Sofiou Vergarou a Alou Pugačevou; cizí jazyk opravdu mění osobnost), dokonce tento článek paralelně překládám do angličtiny, na svůj Substack. Proč?

Protože v zahraničí se za obsah úplně běžně platí.

Když jsem četla Kingovy Memoáry o řemesle, připadalo mi úplně šílené, že v 70. letech dostal Stephen King za svou první knihu zálohu několika tisíc dolarů. Zálohu! Podobné to bylo u J. K. Rowling. Podotýkám, že oba byli nezavedení autoři. Myslela jsem, si že, šlo o výhodu analogového věku, nicméně situace je nadále dost podobná. Větší nakladatelství stále platí zálohy v tisících dolarů.

Na západě většina autorů pracuje se svými agenty, kteří za ně knihy udávají vydavatelstvím a nakladatelstvím. Existuje ale rozsáhlá síť debutantů nebo menších nezávislých autorů, kteří úspěšně vydávají a propagují své knihy sami. Nevydělávají jmění, ale není výjimkou, že se takový autor dokáže slušně uživit, pakliže se věnuje propagaci, spolupracuje s bookfluencery (tedy Instagrammery a YouTubery, kteří se zaměřují na recenzování knih). A anglicky mluvící, respektive čtoucí publikum, je stále mnohonásobně větší, což sice přináší větší konkurenci, ale zato větší možnost, že k autorům odněkud doputuje ideální čtenář.

Řada samizdatových platforem umožňuje „print of demand“ zdarma (tedy vydavatel tiskne jen to, co si čtenáři aktuálně objedná), což znamená minimální finanční nároky pro nakladatele i autora. Některé platformy umožňují také propojení s dalšími platformami, e-shopy velkých vydavatelských domů, překlopení do audioknihy. V ideálním případě může anglicky píšící autor zkusit najít agenta a publikovat knihu tradičním způsobem v zahraničí. U vydavatele, který za knihy slušně platí.

Jasně, všechny nás jednou nahradí AI. Ale než k tomu dojde, jak dlouho ještě bude existovat domácí literatura? Protože složenky jsou „krávy nenažraný“. Je mi jasné, že pod tímto článkem můžou dominovat komentáře jako „no tak na tebe tam na tom Amazonu všichni čekaj“, ale jak je asi z článku zřejmé, syndrom podvodníka už není něco, co by nade mnou mělo moc. Vím, že píšu slušně a že se tím můžu hypoteticky uživit, pokud celé řemeslo uchopím za správný konec: naučím se odlišovat, kdy a co komu prodávat, abych z toho mohla profitovat. Nutnost makat rukama je pro autora rozhodně inspirativní, ale v řadě případů vás vyčerpá natolik, že ve vás cokoli kreativního umře.

Takže jak dneska vypadá začínající scenárista, literát? Nedělí se ve Slávii s Terezou Brdečkovou o větrník (dobře, občas jo), nezašívá si záplaty na loktech a neshrabuje peníze hráběmi. Ne, ani když dostanete Literu a váš film vysílají každý rok o Vánocích.

Život autora, hlavně začínajícího, není krásný. Je samotářský. Je ospalý. Smrdí jako cigareta udušená v kávovém lógru a týden bez sprchy. Smrdí jako zvětralý lahváč v Akademii věd. Život autora je „dělám nočního hlídače, abych mohl při práci psát“. Život autora je „tři roky rešeršuju třicetiletou válku kvůli jednomu dialogu“. Život autora je psát půl roku tři verze pilotu a pak nedostat ani zálohu, protože televize neschválila námět.

Tak mi holt nezbývá, než zkoušet cesty, jak to udělat správně a efektivně. Držte mi palce!