Článek
Chemický průmysl je komplexním odvětvím – od rafinérií, kde se ze surové ropy získávají základní produkty, až po produkci látek s velkou přidanou hodnotou (léčiva, kosmetika, barviva). Jeho postavení v české ekonomice není zdánlivě tak významné (na podílu HDP vztaženém na zpracovatelský průmysl se podílí okolo 13 %), dokonce ani v porovnání s EU (jen 2 % celkové chemické produkce připadá na české závody, sousední Německo ovládá plných 29 % unijního trhu, jak ukazují data za rok 2022 uvedená v časopise Chemagazín. V témže roce bylo v českých zemích zaměstnáno v tomto odvětví na 139 tis. pracovníků).
Mohlo by se zdát, že chemie je v naši zemi nevýraznou Popelkou. Přesto jsme schopni kvalitně zpracovávat výchozí látky až k vysoce ceněným produktům, a to dokonce jak z uhelného dehtu (Deza), tak z ropy (Unipetrol – Litvínov, Kralupy nad Vltavou atp.). Výrobu základních anorganických surovin zvládají naše firmy též kvalitně (kyselina sírová, dusičná, chlor, chlorovodík, fosgen). V Ústí se slibně rozvíjí výroba epoxydových pryskyřic, látky na bázi polymerů úspěšně vyrábí i na Sokolovsku. Tradiční je výroba barviv či výbušnin (Pardubice) nebo chlorové chemie (Neratovice). Farmaceutický průmysl se bohužel potýká s absencí výroby řady účinných látek v léčivech (výjimku může tvořit vitamin D2, mitoxantron, prostaglandiny), přesto zpracovatelské závody jsou dobře rozvinuté (Zentiva, Farmak, Teva).
Problém číslo jedna
Všechny chemické výroby mají společného jmenovatele. Energie. Jsou výroby levnější i dražší, ale bez levných, stabilních energií nemají šanci na přežití. Vinou je samotná povaha chemických reakcí či purifikačních (čisticích) operací.
Energeticky je významným zdrojem energie stále uhlí, ovšem společně se zemním plynem. Ten navíc tvoří výraznou vstupní surovinu. Uveďme na konkrétním příkladu, který nám ukazuje propojenost. Dopadová studie M. Fanty a A. Roda z května 2022 uvádí, že např. pro pěstování pšenice je podíl chemických přípravků na nákladnosti výroby 42 %, u brambor 26 %. Jen klasická hnojiva na bázi dusičnanů jsou striktně závislá na cenách zemního plynu – ze zemního plynu se vyrobí vodík, ten se sloučí s dusíkem katalytickou reakcí a vznikne čpavek (ten se někdy může rovnou použít jako výchozí látka pro výrobu hnojiv, zejména amonných), z něhož se vyrobí kyselina dusičná, výchozí látka pro výrobu dusičnanů. Jestliže dochází k nepředvídatelným změnám cen zemního plynu, a i třeba vinou nezodpovědného přístupu k energetice (Německo), je možné říct, že se to projeví na cenách potravin, a to zcela přímou úměrou.
Například za první kvartál roku 2022 se projevil nárust cen energií meziročně o 117 %. Bylo to sice období velmi překotného růstu energií, nyní se situace již více stabilizovala, nelze však tvrdit, že došlo k výraznému zlepšení. Otázkou samozřejmě zůstává vývoj cen v souvislosti se zaváděním opatření Green dealu atp.
Má vůbec chemie v Evropě ještě místo?
Problém není jen ve zdražování. Ale také ve skutečnosti, že se bude více dařit konkurenci. Masivní rozmach chemického průmyslu v Indii a vůbec v Asii vede k rušení řady výrob, zejména ve farmaceutickém či barvářském průmyslu. Nehraje se fair-play, v Indii je samozřejmě ekologie všem ukradená, mzdy směšné, bezpečnost práce sprosté slovo. Ovšem má smysl si zde držet chemický průmysl? Nebylo by lepší všechno zavřít, koneckonců, otrávené ryby v Bečvě, oxid siřičitý v Přerově, pumy v Litvínově – vše by bylo vyřešené?!
Má smysl toto odvětví provozovat a podporovat. Řada chemických výrob má vysokou přidanou hodnotu (nemůžeme zde hovořit například o rafinériích, ale bez jejich produktů by nemohly navazující výroby fungovat). Umožňuje nám to určitou soběstačnost. Politický vývoj v Asii není předvídatelný a je třeba se co nejvíce zbavovat v poslední době vytvořené závislosti na tamější ekonomice. Je to koneckonců z ekologického hlediska mnohem zodpovědnější krok než zavedení emisních povolenek na všechno možné – naše výroby jsou povětšinou moderní, splňující přísné limity.
To jsou sice všechno hezká slova, ale pokud nezajistíme dlouhodobě levné a stabilní energie, jakož i primární suroviny, nemůže toto odvětví nadále existovat. EU je bohužel ve vnímání dopadu cen energií značně krátkozraká. Navíc přímo v chemii zakazuje používání řady látek, pro něž není náhrada, a které indická konkurence směle používá dál (příkladem jsou rozpouštědla dichlorethan nebo dimethylformamid, byť se opravdu jedná o látky zdravotně závadné).
Spíše než házet klacky pod nohy by se slušelo provádět (a podporovat) intenzivnější výzkum, což by byl apel i na naši vládu. Výzkum, jehož výsledkem mohou být jednodušší, ekologičtější reakce, méně energeticky náročné. Popř. vývoj energeticky levnějších a méně závadných zdrojů (byl by to běh na dlouho trať, ale proč nezkusit malé jaderné reaktory?). Výdaje na emisní povolenky a předražené energie budou vždy brzdit výzkum a rozvoj odvětví, jednoduše proto, že na to nezbydou peníze. A nakonec se třeba vyplatí provoz uzavřít, zlikvidovat a produkty objednat z Dálného východu.
Reference:
[1] SOUČEK, I. a KOŤÁTKOVÁ-STRÁNSKÁ P. Stav chemického průmyslu v roce 2022. Chemagazín. 2022, roč. 23, č. 4, s. 49-52.
[2] FANTA, Michael a ROD, Aleš. Dopadová studie: Dlouhodobá konkurenceschopnost chemického průmyslu v kontextu vývoje cen energií a dekarbonizace. Centrum ekonomických a tržních analýz, 2022.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Chemick%C3%BD_pr%C5%AFmysl
