Hlavní obsah
Internet a technologie

Sociální sítě jako nástroj politické moci?

Foto: Pixabay

Sociální sítě jsou v našich životech zakořeněny čím dál tím více. A vstupují vehementně i do politiky a volebního klání, jejich úloha oproti tradičním médiím velmi roste, i kvůli pohodlnosti politiků. Co nám tím hrozí a lze se tomu bránit?

Článek

Internet je pro politiky nástrojem snů, a to zejména v rámci sociálních sítí. Ty pronikají do našeho každodenní života čím dál tím více a umožňují dát o sobě vědět velmi rychle, efektivně a levně. Legendární Fialova Nuttela či Schillerové hranolky snad už dávno předčily „Bábu pod kořenem“ jakožto legendární reportáž TV Nova (reportáž ovšem za politickou asi nelze považovat, byť paní Zdena byla a možná ještě je v ODS) či jiné „poklady“ internetu. Zkrátka a dobře prezentace na sociálních sítích je pro politiky klíčová a kdo ji nevyužívá, nemůže očekávat positivní volební výsledek.

Je to pohodlnější

Úkolem politika před volbami je na sebe upozornit, pokud možno kladně. Ale i negativní reklama se někdy počítá. Další úlohou je cosi slíbit, aspoň něco, co si lidé dovedou představit, splnění není v té chvíli tak podstatné. Do úkolníčku je třeba si ještě zapsat, že je nutné soupeře představit v těch nejhorších odstínech, „asociální vláda“ nebo „ohrožení demokracie“ jsou těmi pravými názvy, které nám vynesou smajlíka a „lajky“. Všechny tyto úkoly byly dříve realizovány v klasických médiích. To s sebou ale nese značná rizika.

Politická debata dvojicí protikladů (typicky Fiala vs. Babiš) je do jisté míry divadelním představením, které může hodně bodů přinést, ale také hodně „odnést“, nezapomínejme na exprezidenta Bidena nebo křečovitého kandidáta Jiřího Drahoše v našich volbách. Je-li navíc debata umocněna moderátorem a je naživo, pak je to pro politika velký risk a ne každý je schopen se s tím dobře popasovat, zvlášť, stojí-li proti němu tak tvrdý rétor, jako je třeba Miroslav Kalousek či Miloš Zeman.

Rozhovor s nestranným moderátorem je disciplína trochu méně riziková (a méně zajímavá), ale i ta může přinést hodně zajímavých momentů (a zjištění).

A pak tu máme ještě reportáže a analýzy, které provádí novináři bez nutnosti rozhovorů. Ohromnou sílu v tom kdysi měla Mladá fronta DNES, která takhle dovedla odstřelit spoustu politiků napříč politickým spektrem, výborně to popisuje Josef Klíma ve své, byť zcela jinak zaměřené knize, Boss Babiš. Po odkoupení tohoto média Andrejem Babišem došlo bohužel k jeho značně diskreditaci a ani s novým majitelem nepřišla obnova důvěry.

To všechno představuje klasické cesty informací a politické prezentace. Politik tedy jde vždycky do rizika, že bude odhalen, že mu bude položena nepříjemná otázka, protivník jej rozmetá na kusy… Nemusí se dostat ke slovu natolik, aby vysvětlil své myšlenky. Bude třeba osočen ze lži (nedávný spor exministryně Maláčové, která si ani podruhé nevzpomněla na svá slova o „plytké debatě“).

Na druhou stranu lze většině našich tištěných deníků a řadě internetových médií víceméně důvěřovat. Objevují se sice názory, že kupř. veřejnoprávní média nejsou nestranná, některé servery jsou zaměřené např. příliš liberálně, komentáře v nich uveřejněné reprezentují jeden směr atp. Ale většinou je informace podána novináři pravdivě, s dodržením novinářských zásad. Není možné vypustit na titulní stranu novin úplnou lež, už jen kvůli rizikům žaloby. Informace je třeba ověřovat. Média navíc sama bývají často hodnocena různými ukazateli důvěryhodnosti. Problém je, že tento způsob předání informací zastarává.

Je příliš dlouhé si přečíst článek v novinách nebo internetovém serveru. Mnohem snazší je na Instagramu si příslušného politika přidat do sledovaných osob a nechat se tak denně informovat. Zároveň řada lidí na tzv. „stories“ má přidaná různá, byť seriózní média, kde během třeba 30 sekund je ve třech větách zveřejněna informace. Jenom v rychlosti, bez kontextu, bez vyjádření ostatních, jenom prostě takový titulek. Neřekne mnohdy více než říkali kolportéři prodávající na ulici tisk.

A politici skrze své účty (zároveň různě placené, s využitím algoritmů atp.) mohou přes sítě prezentovat své myšlenky, zcela bez regulací naznačených výše. Nikdo jim neskáče do řeči, nikdo je neopravuje, nekonfrontuje s pravdivými údaji. Mohou si říkat prakticky co chtějí, naprosto pohodlně. Dokonce ani do nějaké redakce není třeba dojít, vše lze natočit například v kuchyni. Riziko takové komunikace je malé, přínosy obrovské.

Řešení je ve vzdělání nikoliv zákazech

Dle mého názoru jakékoliv zákazy v oblasti sociálních sítí nic nevyřeší. Zruší-li se jedna síť, objeví se jiná. Navíc to zavání jakousi cenzurou, a to vyvolá jen další nedůvěru třeba v klasická média. Řešením je vzdělávání obyvatelstva v informační a čtenářské gramotnosti. Vychovávat budoucí generace k tomu, že třeba si toho přečíst mnohem více než jen jednoduché zprávy na Instagramu. Ověřovat informace. A v neposlední řadě obecně podporovat rozvoj žurnalistiky, nejenom té veřejnoprávní. Sociální sítě mají v našem životě zkrátka místo, ale ne tak velké, jak by se mohlo zdát. A to platí i v příspěvcích se snídaní nebo rodinnými výlety.

Zdroje:

KLÍMA, J. Boss Babiš. 2017

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz