Článek
Když malé letadlo Cessna 206 při letu nad amazonskou džunglí v Kolumbii 1. května roku 2023 zmizelo z radaru, bylo jasné, že něco není v pořádku. V hustém pralese po něm však dlouho nebylo ani stopy. Když vrak po dvou týdnech konečně našli, ukázalo se, že všichni tři dospělí, kteří byli na palubě, jsou již mrtví. Třináctiletá Lesly, devítiletá Soleiny, čtyřletý Tien a teprve jedenáctiměsíční Cristin však nebyli nikde k nalezení. Vše ukazovalo na to, že čtyři děti nehodu jako zázrakem přežily. Teď však nastával jiný problém. Kam se vydaly a kde je v rozsáhlé džungli začít hledat?
V amazonském pralese by měl s přežitím problém i dospělý člověk, natož čtyři malé děti, z nichž jedno ještě neumí ani chodit. Hustá vegetace zde skýtá domov jaguárům, anakondám a různým jedovatým živočichům. Podle záchranářů se v ní lidé vzájemně ztratí už na dvacet metrů. Zvířata navíc nepředstavují jediné nebezpečí, protože v oblasti působí také ozbrojené skupiny. Záchranářům bylo jasné, že musí jednat rychle. Každý další den, který děti strávily v džungli, snižoval naději na šťastný konec.
Oblast v Kolumbii, kde se čtyři děti ztratily.
Jako hledat blechu v obrovském koberci
Brzy proto započalo rozsáhlé pátrání, do kterého se zapojilo více než 150 vojáků, 200 dobrovolníků z místních domorodých komunit a 10 belgických ovčáků. Prohledávali území větší než 320 kilometrů čtverečních, přesto se však dlouhou dobu nedostavovaly téměř žádné výsledky. Viditelnost výrazně zhoršoval neprostupný porost i déšť, který zde může přetrvávat až patnáct hodin denně. „Není to jako hledat jehlu v kupce sena, ale jako hledat malou blechu v obrovském koberci, protože se neustále pohybují,“ nechal se slyšet brigádní generál Pedro Sanchez. Navzdory tomu však neztrácel optimismus. „Jejich těla se nikde neobjevila a jsem přesvědčený, že kdyby byly mrtvé, už bychom je našli.“
Záchranáři zanechávali v pralese balíčky s vybavením pro přežití a z vrtulníků zněla nahrávka babičky ztracených dětí, která je v jazyce Huitoto prosila, ať zůstanou na místě. Postupem času se konečně začaly objevovat různé stopy, které napovídaly, že by děti mohly být stále naživu. Vojáci a pátrací psi narazili na dětskou láhev na pití, nůžky, gumičku do vlasů, okousané ovoce a dokonce i na provizorní přístřešek vyrobený z větví. Po dětech samotných však stále nebylo ani vidu, ani slechu. Průlom přišel až po dlouhých čtyřiceti dnech od havárie. Bylo to ve chvíli, kdy dobrovolníci z domorodé komunity zaslechli pláč nejmladší Cristin.
Zpátky do bezpečí
„Zázrak, zázrak, zázrak, zázrak,“ ozvalo se z armádní vysílačky. Byl to smluvený kód pro případ, že se všechny děti najdou živé. Po více než měsíci nejistoty a vyčerpávajícího pátrání tak nakonec přišla zpráva, na kterou všichni čekali. Podle koordinátora domorodé stráže Luise Acosty možná nebyla náhoda, že děti našli právě zmínění dobrovolníci. Před hledáním totiž podle jeho slov užili yagé, neboli ayahuascu, která má psychedelické účinky. „Ten, kdo užije yagé, dokáže vidět mnohem dál než my. Stává se léčitelem, panterem, tygrem, pumou,“ uvedl. Ať už však k nalezení dětí přispělo cokoliv, důležité bylo, že se konečně dostaly do bezpečí.
První slova, která třináctiletá Lesly pronesla k záchranářům, zatímco v náručí chovala malou Cristin, zněla: „Mám hlad.“ Jeden z chlapců, který do té doby ležel na zemi, se zvedl a řekl: „Moje máma je mrtvá.“ Brzy byly všechny děti převezeny do centrální vojenské nemocnice v kolumbijské Bogotě. Byly traumatizované, trpěly infekčními nemocemi a vážnou podvýživou, ale byly naživu. A to bylo v tuto chvíli nejdůležitější.
Džungle jim nebyla cizí
Jak se ale mohlo čtyřem dětem podařit přežít v amazonské džungli neuvěřitelných čtyřicet dnů? Jejich matka Magdalena Mucutuy, jejíž tělo bylo později nalezeno v troskách letadla, žila po havárii ještě další čtyři dny. Během té doby se děti živily maniokovou moukou, které byly na palubě asi tři kilogramy. Když jim došla, Magdalena jim poradila, ať jdou do džungle hledat pomoc. Nejspíš věřila, že se třináctiletá Lesly o své sourozence dokáže postarat.
A skutečně dokázala. Právě její znalosti sehrály v jejich přežití zásadní roli. Vyrůstali totiž v domorodé komunitě, kde se děti již od útlého věku učí lovit, rybařit a hledat potravu. Lesly se v džungli vcelku dobře vyznala, protože si s různými členy rodiny často hrála na přežití. Potřebné dovednosti ji navíc učila i její babička, která byla váženou starší členkou zdejší komunity. Třináctiletá dívka proto dokázala rozpoznat, jaké ovoce může sníst a jakému se raději vyhnout. Vodu děti získávaly z říčky, podél které šly, nebo zachytávaly dešťové kapky. Lesly navíc věděla také to, jak se postarat o malou Cristin, která v džungli oslavila své první narozeniny. Dokázala tak svoji nejmladší sestřičku udržet naživu až do chvíle, kdy sourozence našli záchranáři. Ti je však dlouho nemohli najít i proto, že se děti pátracích týmů bály a kdykoliv uslyšely štěkot psů, schovaly se nebo začaly utíkat.
Tehdejší prezident Kolumbie Gustavo Petro ocenil úsilí vojáků i dobrovolníků a vyzdvihl především „spojení znalostí domorodých obyvatel a armády“. Zvláštní uznání pak věnoval samotným dětem. „Jsou to děti džungle a nyní jsou také dětmi Kolumbie,“ prohlásil.
Příběh čtyř sourozenců tak má šťastný konec. Postupem času se však ukázalo, že jejich rodinný život měl i jednu velmi temnou kapitolu. Po návratu do bezpečí se Lesly svěřila sociálním pracovníkům, že ji její nevlastní otec Manuel Ranoque, který o jejich záchraně poskytoval rozhovory médiím, několik let sexuálně zneužíval. Mělo k tomu docházet od jejích deseti do třinácti let. Nakonec byl za své činy odsouzen k 32 letům vězení. Lesly tak nejednou ukázala, že je neuvěřitelně silná mladá dívka. Po tom všem, čím si prošla, jí můžeme jen přát, aby ji v životě čekaly už jen šťastnější chvíle.
Zdroje:
